S Přímou linkou, která vznikla zhruba před dvěma lety, jsme se setkali na jednom z jejich hostujících vystoupení, které se pro Toronstké konalo o poslední květnové neděli v restauraci Praha na Masaryktownu. Program, který nesl název Vzpomínám na Michala Tučného, měl jasný cíl: zavzpomínat na českou legendu country & western muziky. Na zpěváka, který dosud ve svém pěveckém projevu snad ani nebyl překonán. Na toho, po němž se nese název i českého Woodstoku Stodola Michala Tučného (zemřel 10. března 1995), konajícího se za účasti nejen jeho přátel skupiny Tučňáci, ale i ostatních fandů, v jihočeských Hošticích. Tomáš Linka se netajil tím, že mu Michal chybí: „Myslím, že chybí každému, byl jeden z velikánů české country, který to tady rozjel ve velkém stylu, takže ji začali mít mnozí rádi...“ Ovšem to jsou všechno věci, které doma znají mnohem lépe a přesněji, než-li my pamětníci za hranicemi.
Na kanadské půdě si návštěvníci vyprodaného večera nejen zazpívali s profesionály, ale také zasmáli jejich novým zkušenostem z pobytu v USA. Nakonec každý z takových zájezdů přinese něco, čemu se člověk později musí smát. Přiharcovali, doslova a do písmene, do Toronta v bývalém školním žlutém autobuse. Jak jinak, než že byl vyřazen z provozu. „Koupili nám jej v USA za pár šupů, museli jsme si na něm máknout, aby tu cestu vůbec mohl. Sedačky byly uzpůsobeny pro dětské pasažéry, takže jsme museli pracovat i na interiéru,“ upřesňuje Tomáš. Nazvali ten starý chevrolet po svém: pro ty s kulantnějším výrazivem to byl ševík, pro ostatní bol-ševik (jak jsem pochopila, název poslovenštili). Ale věci posloužil.
Tomášova pěvecká a muzikantská dráha kráčela od White Stars přes Greenhorns k Fešákům. Svého času byl považován za jedničku ve hře na foukací harmoniku. Nakonec, svůj pevný hlas si udržel dodnes, zabarvení se nezměnilo. Děláte pro to něco? „Ani ne. Kdysi, když jsem bývával nachlazený, léčil jsem si hlas teplými čaji. Moc to nepomáhalo. Se svým svérázným doporučením tehdy přišla Jana Robbová, zpěvačka s drsným hlasem: hele, na čajíčky se vykašli (řekla mi to zemitěji) a dej si pořádně chlazený pivo... A to zabralo. Jediné, co jsem se nikdy nenaučil, je kouření. Jsem si jistý, že cigaretami bych si hlas určitě pokazil,“ uzavírá otázku.
Torontský koncert byl téměř až na konci té šňůry vystoupení: 3. května začali v New Yorku, pak následovalo Chicago, poté Denver v Coloradu, fancinující ‘díru‘ do země Grand Canyon si prohlédli v Arizoně, dále zavítali do Las Vegas, kde se jen tak narychlo poohlédli, pokračovali v Los Angeles, vystupovali v kalifornském San Franciscu a Cavis, následoval Seattle ve státě Washington, pak přejeli hranice do Kanady, aby zavítali do Vancouveru, kde se zúčastnili známého potlachu, další koncert absolvovali v Calgary a pak přišel Winnipeg. „Odtud jsme absolvovali nejdelší štreku do Kitcheneru v provincii Ontario, zhruba 2200 km, kterou jsme jeli v jednom zátahu 30 hodin,“ upřesňuje Linka, a pak už tady byla vystoupení v onom Kitcheneru a Torontě, dále to byla Ottawa, Montreal v quebecké provincii a štrapáci po USA a Kanadě uzavřel New York, odkud kapela vycestovala domů.
„Dohromady ujedeme na deset tisíc mil, což představuje kolem 17 000 km,“ skromně dodává zpovídaný. „Ne všude jsme se zprvu setkali se spontánním přijetím, protože lidi kapelu neznali. Nevěděli, kam Přímou linku zařadit, proto byly začátky poměrně rozpačité. Ale když jsme se rozjeli, to už jsme měli návštěvníky na své straně. Myslím si, že za sebou necháváme dobrý dojem.“ Ani bych si nepomyslela, že by mohl existovat mezi kanadským a americkým obecenstvem vůbec nějaký rozdíl. Ale Tomáš mě z pochyb vyvedl: „Víte, že rozdíl existuje? Kanadské obecenstvo je srdečnější, v Americe se mi zdá, že kontakty vychládají.“
Skupina Přímá linka, jak dále objasnil Tomáš Linka, byla ustavena hlavně proto, aby obecenstvu v zahraničí hrála zejména pésně pamětnické, tedy vlastní, které Tomáš zpíval u Greenhornů, a písně Michala Tučného a Mirka Hoffmanna. „K těm budeme postupně přidávat něco z nového repertoáru. Styl hudby ale neměníme, pořád je to country&western.“
Legenda foukací harmoniky Tomáš Linka začínal hrát ve svých osmi letech. Jak sám řekl, přivedl jej k tomu jeho táta, který měl skupinu muzikantů, hrajících jen na foukací harmoniky, s nimiž vystupovali na různých estrádách. „Jenže oni hráli ‘střední populár‘, kdežto mě lákal Charlie McCoy. To byl můj vzor a zůstal jím dodnes, a to už hraju přes čtyřicet let. V údiv mě ještě přivádí Howard Levy. Hraje s Bellou Flekem. Ten Howard, který co si usmyslí, to zahraje. Nikdy jsem ho neviděl, poslouchám ho jen z pásky, je prostě nedostižný. A pokud se týká té mojí legendárnosti hry na foukací harmoniku, už jsem překonaný. Život už je takový. Přijdou mladší a prostě hrají. Já je ani osobně neznám, ale slyším je na páskách, jsou úžasní... “
Škola hry na foukací harmoniku Tomáše Linky, tak zní oficiální název opravdové Tomášovy učebnice: „Podnět napsat ji vyšel jednak z vlastní potřeby předat zkušenosti, které jsem hrou na tento jednoduchý country nástroj po těch letech získal, a jednak mě oslovili lidi, kteří vyučují hře na hudební nástroje pro country hudbu,“ dotýká se jen lehce námětu samouk pan Linka. „Harmonika není složitý hudební nástroj, snažil jsem se to v knize objasnit a myslím si, že by se podle toho mohl naučit hrát každý. A pokud se jedná o značku, zůstal jsem věrný přes sto padesát let zavedené západoněmecké firmě Hohner. To jsou držáky a nikdy mě nezklamaly.“
Příjemné posezení se pomalu chýlilo ke konci. Tím spíše, že si obecenstvo vytleskalo a vypískalo notně dlouhý přídavek. A Martin Kohout, málomluvný Šimon Sternberg, Tomáš Kaňka, Karel Mrkvička museli balit. Tomáš také. Ten Tomáš Linka, který by se přes svůj styl amerického oblékání, přes svou lásku k americké country&western music, přes svoje svobodné smýšlení, do Ameriky narodit nechtěl. Kdyby se to jednou mělo stát – kam že byste se narodit chtěl? „No, já nevím, jestli někoho neurazím, a nechtěl bych urazit nikoho... ale s Fešákama jsme zavítali do jedné země, která se mně líbila mnohem více, a tou zemí je Austrálie. To je opravdu jinej svět, který udivuje i Američany. Tak kdybych se měl ještě jednou narodit, pak jako Australan ...“
Až budeme mít příležitost, určitě si koncert Přímé linky nenecháme ujít. Nakonec, jedna možnost se nabízí velice brzy: Country Club Rikatádo na Palmovce, když přijedeme do Prahy. Už se na vás, páni muzikanti, upřímně těšíme.
Z ontarijského Bramptonu své čtenáře zdraví a každý den úsměv přejí Věra a Petr Kohoutovi. Chcete-li nám psát: petrvera@home.com
