I ti nejpřísnější kritici nemohou režisérovi Michaelu Bayovi upřít úspěch v technickém provedení, výběru představitelů hlavních rolí (Kate Beckinsale, Ben Affleck, Josh Hartnetta, Alec Baldwin, Cuba Gooding jr., Colm Feore, Dan Aykroyd, Tom Sizemore, Jon Voight a další), jejich hereckých výkonech a mistrnou výpravu. Letecké souboje a samotný útok fenomenálně vytvořené computerovou technikou dávají filmu pečeť jedenadvacátého století. Jmenované atributy už tradičně symbolizují hollywoodské megaprojekty tohoto typu a jen těžko mohou zklamat jak diváky, tak i zasvěcené odborníky. V tomto případě se o technické úrovni nafilmování samotného útoku a jeho bezprostředním impaktu kladně vyjádřili i přeživší očití svědkové legendárního napadení v neděli 7. prosince 1941, jež ovlivnilo mentalitu Američanů více než kterýkoliv významný event americké historie 20. století.
Bohužel horší je to s dějovým pojetím filmu. Nejvýstižnější popis by se dal formulovat jako „zamilovaný příběh ve stylu limonádové opery umístěný do významné historické události“. Tento styl se v posledních letech stává tradicí. Zmíněné pojetí láká diváky přinejmenším dvou žánrových zájmů: v tomto případě byli nepochybně uspokojeni milovníci válečných filmů, leteckých bitev zejména a taktéž ti, co mají rádi milostné příběhy a’la červená knihovna.
Čtenářům, kterým se líbily filmy jako Titanic nebo Saving Private Ryan, a kteří jsou schopni přimhouřit oko i nad větší nelogičností, se popisovaný film bude líbit určitě také. Na druhé straně těm, kteří kladou větší důraz na autentičnost a reálnost a nemají rádi překrucování historie, budou zřejmě kritičtí.
Z hlediska severoamerického diváka může být film velice poučný. V Kanadě a USA, kde jsou hodiny dějepisu většinou studentů považovány za jakousi nudnou nutnost, se pak stávají zajímavé věci. Za zmínku stojí jeden příklad: po shlédnutí Spielbergova skvělého filmu Schindller’s List se nemálo Kanaďanů a Američanů s překvapením dozvědělo, že za II. sv. války zahynulo mnoho Židů! Z filmu Pearl Harbor je velmi silně cítit letité hollywoodské levicové pojetí, pochopitelně pod vlivem v současné době všudypřítomné politické korektnosti.
Film sice ukazuje, že velení amerických ozbrojených sil mělo své podezření a někteří hodnostáři rozvědky dokonce tento útok (jenž stál bezmála 3000 životů) očekávali, avšak nenašli uši ochotné jim naslouchat, ale některé méně populární aspekty již film neukazuje. Ani zmínka o velmi rozšířené, podle mnoha historiků i pravděpodobné tézi, že prezident Roosevelt (ve filmu výborně obsazen a zahrán známým hercem Jonem Voightem) byl o připravovaném útoku na Pearl Harbor obeznámen a nechal jej záměrně vybombardovat, aby obrátil do té doby silně izolacionistické veřejné mínění a přesvědčil Američany, že vstup do války je nevyhnutelný, když už bylo jasné, že nelze již dále ani na Japonsku a ani na Německu hospodářsky profitovat.
Snímku sice nechybí odvaha, klobouk dolů, velmi naturalisticky ukázat příslovečnou asijatskou krutost a bezohlednost, s jakou Japonci útok provedli, i trestuhodnou naivitu části amerického velení, ale o pozdějších přehmatech Američanů – souvisejících s napadením -, se film nezmiňuje.
Přestože děj filmu pokračuje ještě rok po útoku, není v něm ani zmínka o diskriminačním umístění japonských Američanů (totéž se odehrálo v Kanadě) do sběrných táborů a vyvlastnění jejich majetku, k čemuž došlo bezprostředně po útoku. K tomu se v TV vyjádřil jeden voják – japonský Američan -, přeživší útok na Pearl Harbor, který se smutkem řekl, že jeho stará matka byla nekompromisně umístěna do jednoho z lágrů, ačkoliv tři z jejich synů byli loajální důstojníci amerického námořnictva a američtí vlastenci tělem i duší.
V zájmu objektivity je však třeba dodat, že zmíněná koncentrace japonských Američanů a Kanaďanů jednak neproběhla s vražednou krutostí, s jakou byl proveden Benešův odsun sudetských Němců v roce 1946, a jednak obě země později uzákonily finanční odškodnění a Pearl Harbor Nepearl Harbor se japonským Američanům a Kanaďanům veřejně omluvily.
Přes všechny popsané věci je nutné podotknout, že film Pearl Harbor není fantazijní smyšlenkou typu filmu JFK, založeném na domněnkách, v některých pasážích až vyložených nesmyslech, natočeném silně levicovým fantastou Oliverem Stonem. Režisér Stone, odpůrce veškerého amerického establišmentu, včetně těch institucí, které mívaly tradiční hodnoty a autoritu (prezidentský úřad, FBI, CIA) natočil také film Nixon, po jehož shlédnutí známý novinář, jeden z bývalých poradců prezidenta Nixona Eric Margoulis prohlásil: “Toto není Nixon, se kterým jsem spolupracoval a kterého jsem znal.”
Přestože film Pearl Harbor trvá bez pěti minut tři hodiny, a zejména v úvodu působí zbytečně zdlouhavě, nelitujeme, že jsme jej viděli.
Z ontarijského Bramptonu své čtenáře zdraví a každý den úsměv přejí Věra a Petr Kohoutovi. Chcete-li nám psát: petrvera@home.com
