Z Jeruzaléma je to k Mrtvému moři asi hodina cesty. Ale rozdíl, pokud jde o počasí, pociťuji obrovský. Největší město Izraele je na kopcích, fouká tam vítr a na nebi se prohánějí obláčky. Tady, u moře rozprostírajícího se v údolí asi 400 metrů pod úrovní hladiny oceánů, se vzduch ani nehne.
Nebe je modré a je tu asi o deset stupňů víc. Izraelci tvrdí, že i bez krému na opalování se tu nespálíte. Raději jsem to však nezkoušela. I voda je teplá. Má totiž díky třiatřiceti procentům soli vyšší hustotu, takže se snáze ohřívá.
Zdá se mi, že je dokonce teplejší než vzduch – je odpoledne a mně je v moři příšerné vedro. Proto díky za studené sprchy, kterými jsou vybaveny pláže, stejně jako lehátky, slunečníky a pitnou vodou. To dělá i v létě tohle místo snesitelným. Zjišťuji, že je lepší koupat se hodně brzy ráno anebo navečer.
Na břicho ne!
Ideální pro cestu k Mrtvému moři jsou jaro a podzim – to jsou teploty příjemné, ale taky tu bývá největší nával. V zimě je tady sympaticky vylidněno, ale užijí si to spíš otužilejší jedinci.
Když vejdu do vody, začínám chápat, proč Izraelci tomuhle místu říkají Moře soli (jam melach). I na dně se převalují malé a velké bílé krystaly, které se nestihly rozpustit. Měla bych mít boty, abych se o ně neporanila, ale zkouším to bez nich a jde to.
V Mrtvém moři nafukovací lehátko nepotřebujete.
Voda na první pohled připomíná olej. Krásně nadnáší. Je to, jako bych seděla, ačkoli pode mnou není židle. Napadá mě, jestli se tu dá plavat. Obrátím se na břicho. Vzápětí je mi jasné, proč se právě tohle v Mrtvém moři dělat nemá.
Okamžitě se mi zvedne zadek, zatímco hlavu mi to táhne dolů. Dá mi dost práce dostat nohy zpátky pod sebe, ale podaří se mi vrátit do polohy, kterou by tady měl člověk dodržovat. Stálo mě to pár nepříjemných loků „přesolené“ vody, ale jsem zase na zádech.
Stačí hrábnout na dno moře a máte ruku plnou soli. Její krystaly trochu připomínají sníh.
Když zapomenu a mokrou rukou si sáhnu na obličej, pochopím, proč je třeba si hlídat hlavně oči. Jediný, kdo v téhle vodě umí plavat, jsou plavčíci. Jde jim to dobře a hlavně rychle, což je docela uklidňující zjištění.
Vznáším se ve vodě, pod sebou i kolem se dívám na bílé krystaly a relaxuji. Je mi líto, že po dvaceti minutách musím pryč. I když láká zůstat déle, podrážděná kůže za to nestojí. Ani bolení hlavy. Nakonec, koupel si během dne ještě můžu zopakovat.
Sloup? Jaký jiný než solný
Co se zbytkem času, který neprolenošíte na pláži? Strávit se dá u hotelového bazénu, ale byla by to škoda. Právě v místech kolem Mrtvého moře totiž archeologové našli zbytky osídlení, která mohla být starozákonními městy Sodoma a Gomora.
Na pevnost Masada, kterou staří Římané dobývali měsíce, jsou Izraelci hrdí.
Skoro nic tu však nezbylo. Jen solný sloup na jih od oázy Neve Zohar, ve který se podle biblického příběhu proměnila Lotova žena, když se ohlédla. Skutečným výletem do historie jsou Kumránské jeskyně, kde byly nalezeny slavné svitky od Mrtvého moře, a také Masada z 1. století př. n. l.
Na tuhle pevnost, kterou staří Římané dobývali měsíce, jsou Izraelci hrdí. Být u Mrtvého moře a nevidět Masadu je pro ně ostuda. Naštěstí dnes na ni vede lanovka. Začínám je chápat, pohled z vrcholku skály na Mrtvé moře i jeho bílé krystaly a na zlatavou poušť je nezapomenutelný.
