CO JE PODEZŘELÉ?
Je podezřelé, když se Kubánec pohybuje mimo svoje město, ve kterém bydlí. Dále jakákoliv činnost vybočující z „Orwelovského pořádku“. Tedy nezvyklé chování oproti běžnému flákání se po ulici. Tedy například stání u podezřelých míst obklopujících všechna zařízení pro turisty a jakýkoliv kontakt s nekubáncem.
Kubánci také nemají právo se vůbec zdržovat ve většině resortů pro turisty, je to pro ně prostě zakázané a jsou vystavováni nejrůznějším postihům. Pokud to není výslovně zakázáno, jsou opět podezřelí.
Kubánci například nesmí za bránu turistického prostoru Guajimico v jižní části Kuby, západně od města Trinidad, který je z větší části určen pro vodní sporty a potápění. Jedná se o poměrně velký kus jejich vlastní země. Vláda samozřejmě ví proč to zakázala. Pomineme-li fakt, že vše se zde platí pouze v dolarech a ceny se blíží cenám ve skandinávských zemích, na což místní obyvatelé samozřejmě nemají, je jasné, že by se větší počet domácích návštěvníků mohl v tomto prostoru nakazit jiným životem.
DVOJÍ CENY
Dalším samozřejmostní jsou na Kubě dvojí ceny a dvojí kvalita a množství produktů. To co lze koupit za kubánská pesa je velmi, až velmi nudně omezený sortiment. Z toho je velká většina na příděl. Doslova a do písmene – lidé tu mají takový podlouhlý sešítek (přídělovou knížku), kam si zapisují, co už a kdy koupili. Stejně jako u nás v bývalém Československu tomu odpovídají ceny. Pro cizince jsou až směšně nízké. Toho, co je na příděl, je ale málo a nepokryje to měsíční spotřebu na osobu.
Z toho mála, co není na příděl, lze vyjmenovat pouze doutníky, cigarety a rum. Jako všechny totalitní režimy zajišťuje i Kuba tyto komodity v dostupných cenách pro obyvatele, aby je udržela v jakémsi klidu a bez zbytečných protestů. Realitou Kuby tudíž je, že většina lidí hodně pije a kouří, ať už doutníky, nebo cigarety. A to naprosto všude, včetně klimatizovaných prostor a dopravních prostředků.
Za dolary lze ve většině velkých měst Kuby koupit poměrně velký výběr ze "západu" dovezených věcí a potravin, jsou ovšem předražené, a to i na naše nebo německé poměry. Snad je to dáno tím, že všechny obchody řetězce Tiandas Panamericana (něco jako byl náš Tuzex, ale za dolary, jelikož kubánskému, tzv. konvertibilnímu pesu =naše bony, už nikdo nevěří, nicméně má kurs 1:1 s dolarem a lze ho víceméně používat místo dolaru) patří zcela jistě Castrovi nebo jeho rodině. Castro přece mimo jiné figuruje na seznamu nejbohatších lidí na Zemi!
Velmi podobně je tomu i u služeb. Tak například taxíky. Jsou dva druhy: místní slepovaná auta z 50tých let a ruské žigulíky a moskviče z let nedávno minulých. Ty jsou pro místní a jsou levné (standardní cena 20 korun za jednu jízdu a je jedno kam). Do místních taxíků není povoleno brát turisty a řidič, který je vezme riskuje pokutu, v případě opakovaném i papíry. V Havaně jakožto největším městě se to však nedá pečlivě kontrolovat a tak se toto nařízení dodržuje tak na půl.
Pak jsou žluté taxíky a ty jsou, jak jinak, za dolary. 1 kilometr = 1 dolar. Těmi smí jezdit všichni. Tedy všichni, kdo jsou schopni zaplatit výše uvedenou cenu. Zde už je Fidelovi jedno, kdo se veze, neboť podporuje hospodářství a režim. Stejně to tedy funguje ve všech ostatních obchodních i neobchodních vztazích, protože po zhroucení evropského impéria komunistů, je dobré vše, co umožní přežívat místnímu režimu o pár týdnů déle.
Diskriminace je tedy zjevná, pro Čechy dostatečně známá, přestože je v mnohem drsnější. Horší to je snad jenom v Severní Koreji... A to všechno přes to, že na spoustě kubánských rohů visí billboard: "Respecto al publico" neboli "Respektuj všechny občany". Klasická situace jako v celém ostbloku: všichni jsou si rovni, někteří však rovnější...
SLUMOVITÉ PŘÍBYTKY A VILY
Jako ve všech komunistických a totalitních režimech, pijí Kubánci na naše poměry obrovské množství rumu. Činí tak z beznaděje, nemajíce hmotné statky, šanci na smysluplné vzdělání, práci ani na budoucnost. Běžný dům kubánce představuje z hodnotných věcí starý, většinou koloniální nábytek, jinak je to většinou veteš a věci zašťitující nouzová řešení. Tyto slumovité příbytky se v poslední době rozšiřují, protože když prostě nic není, není ani z čeho brát, budovat a zlepšovat.
Naproti tomu luxusní čtvrtě, kde žijí ti nejvyšší z nejvyšších jsou víceméně uzavřeny. Kubánci je nazývají „zamrzlé čtvrtě“. Jedná se o místa s těmi nejlepšími domy a každý, kdo se tam chce nastěhovat, musí získat od represivních orgánů a tajné bezpečnosti zvláštní povolení. A to získá jen v případě, že je "důvěryhodný".
Když se zeptáte obyčejného Kubánce na jeho plány do budoucna, odpoví Vám, že žádné nemá, jelikož kvůli totální beznaději a chudobě ani žádné mít nemůže. Komunismus tak zkonfiskoval nejen životy obyvatel, ale hlavně jejich dětí. V poslední době přišla jistá solidarita pouze z Česka a Polska, ostatní země bývalého komunismu jakoby zapoměly na to, co samy prožily.
|
Stručná osudová historie Kuby: |
 Ulice v Havaně, čtvrť Cerro. |
 Pohled na centrum Havany, uprostřed budova Capitolu. |
 |
 |
 |
 Na cestách bývá někdy horko! |
