Staré tradice se zvolna obnovují, a tak se na pražské Staroměstské náměstí kromě pivních zahrádek, fiakrů a šejdířů po staletích konečně vrací i útrpné a hrdelní právo. Kousek od místa, kde kat Mydlář trhal českým pánům jazyky a stínal hlavy, je dnes pořádná mučírna. Muzeum mučení. Naštěstí tam nikdo nedojde k fyzické úhoně, snad jedině kdyby se skácel na norimberskou pannu. Duševní otřes však vyloučit nelze. Je s podivem, kolik energie, umu a vynalézavosti věnovali lidé tomu, aby vymýšleli stále krutější nebo nesmyslnější mučicí nástroje. Kupodivu, někdy to dělali snad i s láskou k bližnímu.
Třeba mučidlo zvané "bdění": mělo přinést rozhodný obrat v mučení - trápení bez krutosti, lámání či sekání. Už nemělo být zlomeno jediné žebro či noha. "Bdění", onen výdobytek lidského pokroku své doby, spočíval v tom, že vyslýchaný byl posazen na špičatý předmět tak, aby se mu hrot zapichoval do jednoho z tělesných otvorů. Zmíral sice bolestí, ale bylo to velmi šetrné, protože kata neobtěžoval praskot lámaných kostí ani pach škvařícího se masa. Takových věcí je v muzeu víc.
Vstup je celkem drahý, ale musí se vědět, jak na to: jděte do Muzea mučení před obědem a vezměte tam i manželku. Nakonec ještě ušetříte, protože na jídlo vás přejde chuť. Ale teď bez ironie. Je užitečné vědět, jak to chodívalo v temných dobách, kdy člověka ještě nechránila Amnesty International. Najednou jste velmi spokojeni s časy, v nichž žijete. A zjistíte, že ten, koho to právě nebolí, se na cizí utrpení může dívat i s humorem.
Kati dávali svým nástrojům veselá i něžná jména, jako kolébka (železný aparát pro jakési svázání do věčného kozelce, leč s rukama před tělem), labuť (již zmíněné bdění), kozlík (zaoblená opěra pro záda držící člověka pěkně nataženého, když do něj trychtýřem lili vodu, a tak ho pomalu topili), basa panímámy (přenosná kláda na krk a ruce pro hádavé a pomlouvačné ženy), píšťala (drtič prstů ne nepodobný klarinetu) či žahadlo (totéž co kozlík). Také činnost zvaná španělské lechtání vyvolává dojem dobré zábavy. Ale je to opravdu jen dojem. "Lechtalo" se zmenšenými vidlemi, a to tak, že se, jak praví cedulka u příslušného exponátu, "trhalo na cáry maso a obnažilo kosti ve tváři, na břiše, na zádech..."
Ale jindy se mučilo lechtáním doopravdy. Když byl člověk dán do klády, mohli ho ostatní fackovat, kamenovat a také lechtat na bocích tak, že toho měl opravdu dost. A objevíte také, že kolo zřejmě staří Sumerové vynalezli hlavně proto, aby katům vylepšili jejich možnosti. Byl to významný mučicí nástroj. Kolem se lámalo - na rozdíl od vžité představy to znamená, že kat těžké kolo pouštěl z výšky na natažené ruce a nohy odsouzence, a tak mu je lámal.
A do kola se také vplétalo - teprve když byly končetiny náležitě zpřeráženy, a tudíž gumově tvárné, byl za ně delikvent doslova vpleten mezi paprsky kola, které pak bylo zvednuto na tyči. Mimochodem, kolo bylo prý ve velké oblibě hlavně v Tyrolích. To vše se dočtete, když kráčíte mezi desítkami exponátů. Některé nápisy jsou celkem trefné. Muka železné boty (není třeba vysvětlovat, oč jde) jsou přiblížena dnešnímu člověku tím, že si má představit, jaké by to bylo chodit po městě v botách o tři čísla menších. A norimberská panna je doprovázena zajímavým postřehem, že "nápad zmechanizovat mučení se zrodil v Německu".
Je to děsivá přehlídka. Ale zase ne tolik, protože se vší té krutosti zdráháte uvěřit. Víte, že se to dělo, ale stejně tomu nevěříte. A jak tak kráčíte od exponátu k exponátu a čtete si všechny ty detaily (nepřejte si vědět, jak co se děje při utahování drtiče hlavy), tíseň se mění v něco úplně jiného. Najednou zjistíte, že při vší husí kůži máte i lehounkou radost. Není to nic špatného: jste jenom podvědomě rádi, že vy jste z obliga, neboť dnes je velmi nepravděpodobné, že by vám někdo chtěl nasadit alsaskou botu, kotvu či vás posadit na židli čarodějnic. To je přece hezké poznání, které hned udělá den hezčím. Ne nadarmo se říká, že na neštěstí druhých nacházíme vždy něco, co nám není nepříjemné. Jen jestli si totéž nemysleli lidé, kteří si prohlíželi podobnou výstavu kdesi v Evropě třeba v roce 1938.
Může se hodit
Muzeum mučení sídlí na Staroměstském náměstí 20 v Praze. Je otevřeno denně od deseti ráno do deseti večer. Dospělí platí 140 korun, děti stovku. Lze si koupit i nepříliš kvalitní brožuru za neuvěřitelnou cenu 240 korun. Hned naproti vchodu je muzeum pavouků, zřejmě pro citlivější ženské povahy, které by chtěly přijít na jiné myšlenky.
