Poněkud ve stínu vleklého volebního fiaska v sousedních USA proběhly dnes volby do kanadského federálního parlamentu (House of Commens). I když nejskalnější optimisté čekali na zázrak v podobě menšinové vlády, zvítězila již potřetí za sebou levicová Liberální strana pod vedením Jeana Chretiena.
Tento, letos 67letý, v poslední době silně skandalizovaný politik, od roku 1963 s malou přestávkou poslanec federálního parlamentu, dostal znovu majoritní mandát. Je téměž neuvěřitelné, že politik mající v poslední době za sebou takové množství skandálů, nesplněných slibů a diletantských kroků, může být potřetí za sebou zvolen.
Důvodů je několik, ale v tomto směru (mj.) je Kanada zřejmě unikátní zemí. Hlavním důvodem znovuzvolení současné vlády je pozlátko v podobě velmi dobré ekonomické situace s nízkou nezaměstnaností, na čemž má ovšem diletantský premiér Chretien a jeho levicoví liberálové pramalý podíl. Zásluhu na dobré hospodářské situaci mají především konzervativní vlády ve většině provincií, zejména v klíčových průmyslových centrech v Ontáriu a v Albertě, a v neposlední řadě více než 80procentní hospodářské propojení se sousedními USA.
Každému racionálně uvažujícímu Kanaďanovi je jasné, že za jiných okolností by situace mohla být ještě lepší. To vědí i mnozí členové Chretienova vládního kabinetu, snažící se již delší dobu premiéra přimět, aby odešel do výslužby, zejména federální ministr financí Paul Martin, mnohými považovaný za Chretienova nástupce a v podnikatelské komunitě uznávaný jako velmi dobrý finanční stratég. Dalším z důvodů, proč byl Jean Chretien a jeho liberálové znovu zvoleni je skutečnost, že až do poloviny letošního roku neměla tato vládnoucí strana ve federálním parlamentu efektivní opozici. Progresivně-konzervativní strana, kdysi velmi mocná, se postupem let přesunula z pravé strany do centra politického spektra a ztratila svůj někdejší význam a prestiž.
Konzervativci (Toryové), kteří se dosud nevzpamatovali z katastrofálního volebního fiaska v roce 1993, kdy skončili ve volbách s potupnými 2 mandáty, v průběhu letošního roku oprášili a znovu postavili do čela svého někdejšího lídra a krátce i premiéra menšinové vlády (1979-80) Joea Clarka. Ten se ukázal v období svého krátkého premiérování velmi neohrabaně a spíše než jako konzervativec (podobně jako jeho pozdější partajní nástupce a premiér Brian Mulroney) jako fiskálně nezodpovědný liberál. Clark sice zazářil v předvolebních debatách, což mu zcela určitě získalo určité množství hlasů a jeho straně přidalo několik mandátů, o které připravil nejen liberály, ale bohužel i jedinou skutečně konzervativní stranu Kanadskou alianci a jejího lídra Stockwella Daye. Tato nejsilnější opoziční strana vzešla letos z Reformní strany, vzniknuvší před 13 lety odtržením pravého křídla Progresivně- konzervativní strany.
Stockwell Day šel po svém letošním zvolení lídrem Aliance téměř okamžitě do volební kampaně. Instantní popularita velmi dobře vypadajícího a charismatického Daye byla jedním z důvodů, proč premiér Chretien vyhlásil volby už letos, pouhé tři roky od posledních voleb. Vzrůstající nátlak Chretienových stranických kolegů, aby uvolnil místo Martinovi, a poskytnutí času, aby se Day efektivně zviditelnil ve federálním parlamentu, by zcela jistě snížilo Chretienovy naděje na znovuzvolení, rozhodl-li by se vyhlásit volby až příští rok. Premiér kalkuloval, že S.Day je široké veřejnosti relativně neznámou osobou a věřil, že největší vliv při rozhodování oné známé “mlčící většiny” bude mít zmíněná současná hospodářská prosperita, která však v roce 2001 být nemusí. Naopak věděl, že vyhraje-li volby letos, budou mít liberálové až pět let času k vyhlášení nových voleb a mohou tak bez úhony přečkat příští celosvětovou hospodářskou krizi, která podle mnohých odborníků může přijít už příští rok.
Zkušenosti říkají, že jsou-li volby v průběhu hospodářské krize, bývá vládnoucí strana znovu zvolena jen velmi zřídka.
Další opoziční stranou ve federálním parlamentu je separatistický Quebecký blok pod vedením Gillesa Duceppea, jehož faktický vliv nepřekračuje hranice převážně frankofonní provincie Quebec a který má ve své platformě jediný cíl – nezávislost Quebecku. Po federálních volbách v roce 1993 QB dokonce získal po vítězných liberálech nejvíce mandátů a stal se tak až do dalších voleb v roce 1997 Oficiální opozicí ve federálním parlamentu.
Stranou snad s nejhoršími programy ve federálním parlamentu je polokomunistická NDP (Nová demokratická strana). Tato strana má nejhorší programové plány, z nichž většina byla několikrát potvrzena v Kanadě i v zahraničí jako zcestná. Za zmínku stojí uvést vládní kontrolu průmyslu, další zadlužování na sociální programy, jenž se ukázaly jako kontraproduktivní, zvyšování již tak vysokých sociálních podpor nemotivujících příjemce k hledání práce, to vše pod celkovou vidinou jakéhosi vybájeného demokratického socialismu - na štěstí již mnoho let tradičně naláká jen ty nejnaivnější voliče a notorické lenochy. Tato partaj bývala kdysi poměrně efektivní opoziční stranou, avšak z jejího místa na levé straně politického spektra, kde se celá desetiletí pohybovala, byla vytlačena liberály do dnešní bezvýznamnosti.
Dnešní den rozhodně není pro Kanadu dnem radostným. Představa dalších pěti let vlády levicových liberálů nedává mnoho důvodů k eufórii. Letošní předvolební plán daňové reformy vládních liberálů je sice velmi podobný plánu, který má Kanadská aliance, avšak uvěřit slibům Jeana Chretiena by bylo tuze naivní. Chretien např. slíbil, že zruší nejnenáviděnější kanadskou daň GST (obdoba české daně z přidané hodnoty), a když po vyhraných volbách daň (do dnešního dne) nezrušil, porušení slibu pokrytecky zdůvodnil, že to tak nemyslel a že mu vlastně všichni špatně rozuměli.
Zcela nevyhovující devastační daňový systém, který doslova vyhání schopné lidi - vědci a lékaři počínaje, zdravotními sestrami a kvalifikovanými řemeslníky konče -, z Kanady (viz článek v této rubrice Problém zvaný brain drain), je nutné změnit. Pokud liberálové pro změnu tentokrát slib dodrží a daně podstatně sníží, může Kanada vyléčit své největší nemoci i pod vedením zdiskreditovaných liberálů. Pokud ne, pak zbývá jen doufat, že v příštích volbách už se konečně rozsvítí v hlavách mlčící většině a bude zvolena jediná kanadská politická strana, dosud nezatížena nesplněnými sliby a diletantskými kroky a podvody, kterou jsme dnes oba volili, Kanadská aliance.
Z ontárijského Bramptonu své čtenáře zdraví a každý den úsměv přejí Věra a Petr Kohoutovi. Chcete-li nám psát: petrvera@home.com
