Při odchodu ze základního tábora ho zvěčnil Libor s lišáckým úsměvem a slovy: "Tuhle fotku, kde Vladimír vypadá jako zasloužilý člen Klubu českých turistů v době, kdy měla celá organizace pouhých 120 členů, prodám Buličkovi za hrozně velký peníze."
Vladimír vypadal opravdu dobře a stojí za to se k fotografii dopracovat. Doufám, že tu fotku taky ještě někde a někdy uvidím.
Láďa jako horolezec (ne skialpinista) lyže při odchodu na vrcholový útok nenesl a ač měl na krku barevné tibetské korálky pro štěsti a zarostlý byl taky jako Krakonoš, vypadal bez bílých podkolenek přeci jen o něco míň akčně.
Luboš a Jana se rozloučili s pocitem, že se s klukama uvidí až po jejich návratu z vrcholu. Robin, Libor, Kalda a Alice chtějí za klukama do C2 vyrazit následující den ráno.
Plán je takový, že se všichni čtyři skialpinisté a dva horolezci potkají v pondělí odpoledne v C2, kde společně přespí a v úterý brzo ráno vyrazí alpským stylem nahoru.
Cesta z C2 k vrcholu se nám zdá nejschůdnější doprava a mírně nahoru napříč ledopádem pod jihozápadní stěnu Shartse (ale ne moc blízko k ní, tam to hodně - téměř neustále - padá ze sněhových odtrhů visících uprostřed stěny Shartse, které jsou tam stabilně a jsou zamalované i v mapě) a dál nahoru po pravém okraji ledopádu Lhotse Shar až k poslední viditelné horizontální trhlině pod sedlem mezi Shartse a Peakem 38. Tam kluci a Alice předpokládají bivak, kde by si odpočinuli jen pár hodin. O půlnoci z úterý na středu pak chtějí vyrazit dál nahoru do sedla mezi Shartse a Peak 38 a odtud dál doleva na vrchol Peaku 38.
Na vrcholu by tedy za ideální situace měli stát ve středu 8.10. někdy dopoledne. Takový je plán.
Robin se chce pokusit s celým týmem zdolat vrchol Peaku 38 alpsky, tj. rychle a nalehko, kvůli vysokému nebezpečí lavin a bortících se séraků všude po cestě.
Vladimír a Láďa právě odešli, aby tento odvážný plán, o kterém má Jana zatím pomlčet, začali naplňovat.
(Jana dopředu rozhodně nic prozradit nemůže ani kdyby chtěla, protože jí včera generátor spálil adaptér na notebooka, kterého tím pádem není jak dobít a zbývá v něm energie tak na jedno poslání dat. A to Jana šetří, až všichni slezou z vrcholu. Soláry na nabití notebooka nestačí a jiný způsob nabíjení zůstává k vyřešení pro příště. Chybami se člověk učí.)
Robin se dal po odchodu kluků do praní a vypadal dost bezradně. Možná to zkoušel zahrát na Janu a Alici, ale holky se nedaly.
Niru vzhledem k pěknému počasí a plnému BC vyhlásil maximální povolenou spotřebu 3 litry vody na člověka, ať už na mytí nebo na praní.
Máme s Korejci společný pramínek vody. Jsou to vlastně jen jednotlivé kapky vody, kapající každé dopoledne za pěkného počasí tenoulinkým čůrkem ze skály nad naším a korejským základním táborem. Odpoledne zdroj vody, který je živený pravděpodobně některým ze séraků vysoko na svazích Island Peaku, pravidelně vysychá a ráno místo pramínku visí ze skály tenké rampouchy.
Vody máme dostatek, ale takové události, jako je za pěkného počasí hromadné mytí nebo nedej bože praní, musi Niru a Dhany předvídat a usměrňovat je.
Den probíhal v poklidu a přípravách na nadcházející vrcholový útok.
Jana, která se jako pouhý zpravodaj nikam nahoru nebalila, s přicházejícím soumrakem po několikáté fotila okolní hradby sněhem a ledem pokrytých skal, když spatřila přicházející oranžovou korejskou péřovku s vysílačkou. Nejednalo se však o přátelskou návštěvu jako obvykle, ani o prosbu o satelitní telefon. Korejský horolezec, ten se širokým obličejem, který u nás byl už mockrát, jen nepřítomně prošel kolem s vysílačkou před ústy.
Asi potřeboval lepší signál od svých kamarádů, právě lezoucích někde vysoko na Lhotse Shar.
Za chvíli šel zpátky. Vypadal hrozně vyplašeně. Ptali jsme se ho (byli jsme u toho Jana, Libor a Robin), zda má nějaký problém, ale zrovna tenhle horolezec uměl hodně špatně anglicky a to i tehdy, když byl v psychické pohodě. Jak byl rozrušený, s jeho angličtinou to zacloumalo ještě mnohem víc a nebyl schopen srozumitelného slova. Mumlavě jen odpovídal na naše otázky: "Camp 5, two members. Problem. Yes."
Robin se s ním snažil v klidu promluvit a dospěl k přesvědčení, že dva korejské horolezce vysoko nad jejich posledním výškovým táborem srazila dnes pozdě odpoledne lavina a jsou nezvěstní. Nikdo jsme nevěděli podrobnosti a jít pomoci do výšky nad 8000 metrů, kde se nehoda stala, bylo nemyslitelné. Navíc sice bylo jasné, že se stalo něco ošklivého, ale nebyli jsme si jistí tím, co Korejec říkal. Možná se jim jen dva jejich horolezci neozývali vysílačkou a oni o ně měli vzhledem k neustále okolo padajícím lavinám strach? Zlé tušení se ale vloupalo do našich myslí.
Temný stín padl v tu ránu společně se soumrakem na Lhotse Shar, v měsíčním svitu ledově krásnou, u vrcholu štíhlou a ohromující nás svou bezprostředností a mohutností.
Najednou se zdály ty sněhových séraků plné bílé srázy Lhotse Shar, Peaku 38 a Shartse, jejichž krásu jsme ještě před několika minutami obdivovali s blaženým a naivním úsměvem na rtech, hrozivě kruté a varující: "Jsme krásné, ale jsme kruté. Nikdo nás nebudete mít nikdy zadarmo. Obdivujte nás a plaťte. Cena je vysoká. Tak krásné jsme. A tak pravdivé. V naší náruči si uvědomíte krásnou, jemnou i mocnou příchuť života, v následující vteřině však o život můžete přijít."
Přišli jsme sem s notebookem, s jistotou a s vírou v sebe sama sebrat jedno snadné vítězství?
Ale to ne! Tak namyšlený přeci nikdo z nás nebyl.
Ale ano! Trochu víc pokory!
Uvědomujeme si, že jsme sem nepřišli jen něco sebrat, abychom pak zase odešli. To nám tyhle krásné holky nedovolí.
(Peak 38 je spíš starý fousatý dědek s vysokým moudrým čelem - pozn., kterou si nemohu odpustit, omlouvám se za rušení těchhle vážných filozofických úvah)
O.K. Zase nám to dokázaly. Přišli jsme sem jako vždycky hledat a učit se. Učit se vypořádat s vlastním strachem, porozumět svému nitru, pocítit mocnou sílu života.
Dva lidské životy. Ještě pořád si to nepřipouštíme. Blbnou jim vysílačky. Ty naše nám taky jednou blbly a zůstaly hluché.
Kaldovi a Alici, kteří se někde odpoledne toulali a teď přicházejí do tábora, nic neříkáme.
Asi potřeboval lepší signál od svých kamarádů, právě lezoucích někde vysoko na Lhotse Shar.
Za chvíli šel zpátky. Vypadal hrozně vyplašeně. Ptali jsme se ho (byli jsme u toho Jana, Libor a Robin), zda má nějaký problém, ale zrovna tenhle horolezec uměl hodně špatně anglicky a to i tehdy, když byl v psychické pohodě. Jak byl rozrušený, s jeho angličtinou to zacloumalo ještě mnohem víc a nebyl schopen srozumitelného slova. Mumlavě jen odpovídal na naše otázky: "Camp 5, two members. Problem. Yes."
Robin se s ním snažil v klidu promluvit a dospěl k přesvědčení, že dva korejské horolezce vysoko nad jejich posledním výškovým táborem srazila dnes pozdě odpoledne lavina a jsou nezvěstní. Nikdo jsme nevěděli podrobnosti a jít pomoci do výšky nad 8000 metrů, kde se nehoda stala, bylo nemyslitelné. Navíc sice bylo jasné, že se stalo něco ošklivého, ale nebyli jsme si jistí tím, co Korejec říkal. Možná se jim jen dva jejich horolezci neozývali vysílačkou a oni o ně měli vzhledem k neustále okolo padajícím lavinám strach? Zlé tušení se ale vloupalo do našich myslí.
Temný stín padl v tu ránu společně se soumrakem na Lhotse Shar, v měsíčním svitu ledově krásnou, u vrcholu štíhlou a ohromující nás svou bezprostředností a mohutností.
Najednou se zdály ty sněhových séraků plné bílé srázy Lhotse Shar, Peaku 38 a Shartse, jejichž krásu jsme ještě před několika minutami obdivovali s blaženým a naivním úsměvem na rtech, hrozivě kruté a varující: "Jsme krásné, ale jsme kruté. Nikdo nás nebudete mít nikdy zadarmo. Obdivujte nás a plaťte. Cena je vysoká. Tak krásné jsme. A tak pravdivé. V naší náruči si uvědomíte krásnou, jemnou i mocnou příchuť života, v následující vteřině však o život můžete přijít."
Přišli jsme sem s notebookem, s jistotou a s vírou v sebe sama sebrat jedno snadné vítězství?
Ale to ne! Tak namyšlený přeci nikdo z nás nebyl.
Ale ano! Trochu víc pokory!
Uvědomujeme si, že jsme sem nepřišli jen něco sebrat, abychom pak zase odešli. To nám tyhle krásné holky nedovolí.
(Peak 38 je spíš starý fousatý dědek s vysokým moudrým čelem - pozn., kterou si nemohu odpustit, omlouvám se za rušení těchhle vážných filozofických úvah)
O.K. Zase nám to dokázaly. Přišli jsme sem jako vždycky hledat a učit se. Učit se vypořádat s vlastním strachem, porozumět svému nitru, pocítit mocnou sílu života.
Dva lidské životy. Ještě pořád si to nepřipouštíme. Blbnou jim vysílačky. Ty naše nám taky jednou blbly a zůstaly hluché.
Kaldovi a Alici, kteří se někde odpoledne toulali a teď přicházejí do tábora, nic neříkáme.
Napsáno 5. října 2003
