Slova našeho průvodce Rosti nám ještě nestačila doznít v uších, když jsme nastupovali za větru a nízké oblačnosti na katamarán v přístavu Puerto de Sóller na Mallorce. Cesta do jedné z nejkrásnějších zátok Sa Calobra měla být nezapomenutelným zážitkem. 45 minut plavby jím rozhodně bylo. Jen co katamarán vyplul z chráněné zátoky na volné moře, vlny se zněkolikanásobily. Naše loď je jen stěží prorážela. Vlny narážely do jejího boku s ohlušujícím třeskem. Všimli jsme si na palubě dvou panoramatických oken, u nichž chyběla skla. Stevardi se je snažili zakrýt fólií, kterou však neustále rval vichr. To jsme si ještě naivně mysleli, že upravují jakési větrání, aby na lidi příliš netáhlo. Skutečnost byla jiná. Za pár minut jsme ji poznali. Loď se při větší vlně řádně zhoupla. To se začalo opakovat. Náhle tlaková vlna při úderu zvlášť silné vlny prorazila další panoramatická okna. Lidé, kteří pod nimi seděli, byli zasypáni roztříštěným sklem. Výkřiky, panika. Děti brečely a všichni utíkali do středu paluby, kde se k sobě tiskli a třásli hrůzou. Naštěstí nikdo nebyl vážně zraněn. Stevardi rozdávali pytlíky na zvracení a tyčemi vyráželi zbytky oken. Dávno již nikdo neměl zájem sledovat, kudy plujeme a co vidíme. Všichni jen čekali na každou další ničivou vlnu a s úzkostí pozorovali, zda voda nezaplaví vnitřek lodi vyraženými okny. Jen zázrakem se tak nestalo. Přívaly vody dosahovaly asi deset až dvacet centimetrů pod vyražená okna. Chod katamaránu se zpomalil, přesto prudké nárazy vln do boku lodi neustávaly a vzbuzovaly neodbytný pocit, že se loď musí každou chvíli roztrhnout. Zoufalí lidé prosili posádku, aby již přistála.Vyčítali posádce, že v takovém počasí vyplouvala. Fajf minits, ještě pět minut, vydržte, křičeli mezi ohlušujícími údery vln stevardi. K přistání skutečně nezbývalo mnoho času. Bylo však nutné obeplout skalní útes, který chránil zátoku. Otočit katamarán se ukázalo v rozbouřeném moři jako značný problém. Všichni jsme viděli, jak útes před námi roste a lidé opět začali propadat panice. Snad jen o pár metrů jsme skálu minuli a vpluli do chráněné zátoky.Teprve nyní jsme věděli, že jsme zachráněni. Na molo jsme vystupovali v tichosti, někteří s pomocí druhých. Jiní lidé odkládali pytlíky s nevábným obsahem. K lodi se pomalu řadili noví cestující, kteří se za krátký čas měli vydat opačným směrem. Po všem, co jsme zažili, nám cesta autobusem nazpět přes 134 serpentin v horách připadala již jen jako vcelku nudná záležitost. Rosťova slova, že to tak nemyslel, když nás na začátku výletu upozorňoval na přednosti pojištění u jedné pojišťovny, jsme přijali jako povedený žert.
26. srpna 2000
