Jedna z nejoblíbenějších turistických destinací v USA se nachází necelých 40 kilometrů severně od Miami. Průměrná roční teplota zde přesahuje 24 stupňů Celsia a má přes tři sta slunečních dní ročně. V celé oblasti se nachází 561 hotelů, přes deset kilometrů pláží a kdysi bývala hlavní destinací pro jarní prázdniny amerických studentů.
Dnes ji spíše vyhledávají zámožní turisté a také jachtaři. Díky rozsáhlému systému vodních kanálů se městu Fort Lauderdale často přezdívá „americké Benátky“.
Dalo by se říct, že jde o bohem políbené místo, i přesto má ale jednu pořádně velkou vadu na kráse. Na začátku 70.let minulého století se zde totiž odehrál ekologický experiment, který dodnes trápí místní přírodovědce. Na mořském dně tady hnije přes dva miliony pneumatik, které měly vytvořit ráj pro místní faunu a floru. Nepovedlo se.
Dva problémy, jedno řešení
Myšlenka na vytvoření umělého útesu Osborne Reef se datuje do roku 1972, kdy nezisková společnost Broward Artificial Reef Inc., založená místními rybáři, navrhla místním úřadům jednoduchý způsob, jak se zbavit starých pneumatik a zároveň vybudovat na mořském dně zcela nový ekosystém.
Šlo o dobu, kdy recyklace pneumatik ještě neprobíhala. Hromadily se na obrovských skladištích, vznikaly ilegální skládky, které často zachvátil požár. A také se na nich začali vydatně množit moskyti.
Místní rybáři zároveň hledali způsob, jak do místních vod přilákat více ryb tím, že pro ně na hladkém dně vytvoří umělé úkryty. A pneumatiky se zdály být ideálním řešením. Počítalo se i s následným rozšířením korálových útesů, které by na pneumatikách postupně vznikaly.
A protože projekt schválila i federální vojenská agentura USACE, na moře vyrazilo více než 100 plně naložených lodí. Na mořském dně o rozloze 150 tisíc metrů čtverečních skončilo na dva miliony pneumatik svázaných nylonovou páskou a ocelovými svorkami. Uměle vytvořený „útes“ se nacházel pouhé dva kilometry od pobřeží v hloubce necelých 20 metrů.
Na projektu spolupracovaly také společnosti Goodyear a Rubber company a celý podnik pokřtily shozením zlatě natřené pneumatiky z reklamní vzducholodě přímo na mořské dno.
„Pneumatiky, které znečišťovaly pobřeží, mohly být recyklovány, aby vytvořily útes pro ryby přímo v moři,“ obhajoval projekt ještě v roce 1974 Gregory McIntosh, zaměstnanec firmy BARINC.
Gumová smrt
Celý projekt však selhal mnohem dřív, než se nějaký ekosystém vůbec stačil vytvořit. Jako největší problém se nakonec ukázalo svázání pneumatik nylonem a ocelovými svorkami. Protože organizátoři nepodnikli žádné opatření, které by zabránilo zničení těchto materiálů mořskou vodou, svazky pneumatik se postupně rozpadly a volné kusy začaly ničit i to málo z mořského života, co se na nich uchytilo.
Situaci nepřidává ani místní počasí. Díky tropickým bouřím, které nejsou v této oblasti žádnou výjimkou, tak pneumatiky více než 40 let naráží na okolní korálové útesy a při silných hurikánech cestují až na pláže Severní Karolíny. Vysněný podmořský ráj nahradilo obyčejné gumové pohřebiště.
Vysoké náklady
Osbourne Reef není ojedinělým projektem podobného typu, podobné se uskutečnily například v Mexickém zálivu, Austrálii nebo Indonésii. Ani jeden z nich však nesplnil svůj účel. „Nevím o žádném případě, kde by útesy z pneumatik uspěly,“ řekl v roce 2002 Jack Sobel, ředitel organizace The Ocean Conservancy.
Pokusy o vyčištění mořského dna na Floridě začaly až v roce 2002, kdy několik ekologických organizací dokázalo vyzdvihnout z mořského dna řádově tisíce pneumatik. Vážnější pokusy začaly až v roce 2007 za přispění armády Spojených států. Tehdy se potápěčům podařilo dostat na pobřeží 10 tisíc pneumatik, o rok později pak zhruba 44 tisíc pneumatik.
V roce 2009 se počet vylovených pneumatik odhadoval zhruba na 73 tisíc kusů. Většímu vyčištění brání hlavně neuvěřitelně velká rozloha celého projektu a vysoké náklady, které se v současné době odhadují na částku 20-50 dolarů za jediný kus.
