"Bylo 24. srpna asi o jedné hodině s poledne, když... zvěstuje má matka, že na obloze vyvstává mrak neobyčejné velikosti a podoby. Vystupoval mrak (z které hory, nedalo se na tu dálku zjistit; teprve později se poznalo, že to byl Vesuv): jeho podobu a tvářnost by nemohl vyjádřit žádný strom lépe než pinie. Jako převysoký kmen se zvedal do oblak, až se pak rozprostíral v jakési větve, nejspíše proto, že výbuch plynů, který jej hnal tak vysoko, později ochaboval a nemohl jej unésti, anebo se snad rozptyloval i proto, že byl stlačován svou vlastní tíhou." Tolik očitý svědek vesuvské tragédie Plinius Mladší v prvním ze svých dvou dopisů, ve kterých se věnuje výbuchu Vesuvu v roce 79. Zřejmě na jejich základě a nesprávné interpretace archeologických nálezů se tradovalo nesprávné vysvětlení vzniku obětí vesuvské katastrofy. Jak tedy probíhala? Vesuv se musel probudit už ráno 24. srpna kolem deváté hodiny. Kdo v té době opustil ohroženou oblast, měl ještě velkou naději na přežití. Kolem 13. hodiny za ohlušujícího rachotu vyrazil z Vesuvu úzký a 27 kilometrů vysoký erupční sloup popisovaný Pliniem. Tím začala další fáze erupce nazývaná pliniovská. Netrvalo dlouho a krajina kolem vulkánu se ocitla v dešti vulkanického spadu, nazývaného tefra. Ta byla převážně tvořena úlomky lehké bílé pemzy velikosti několika centimetrů. Když vrstva tefry dosáhla zhruba 40 centimetrů, mnohé střechy toto zatížení (přibližně 250 kg na každý metr čtvereční) nevydržely. Ve 20 hodin dosáhla tato vrstva výšky asi 1,4 metru (to odpovídá téměř váze automobilu). V tu dobu Vesuv přidal na intenzitě, výška erupčního sloupu přesáhla 30 kilometrů. Celková vrstva tefry nakonec dosáhla 2,5 metru (to odpovídalo zatížení asi 2230 kg na každý metr čtvereční, což je téměř dvojnásobek hodnoty předepisované pro moderní železobetonové stavby). Tato pliniovská fáze skončila v jednu hodinu v noci 25. srpna a začala fáze pelejská. Část směsi plynu a sopečného materiálu už nestoupala plynule vzhůru, ale zastavila se a pak, když nemohla udržet sama sebe, se prudce zhroutila k zemi. Materiál prudce padal na horní svahy vulkánu a vytvořil žhoucí lavinu, která se rychlostí kolem 180 km/h řítila dolů do okolí Vesuvu. Celý tento úděs byl umocněn tlakovou vlnou, kterou kolaps vyvolal. Vlna zasáhla okolí Vesuvu (Herculaneum), další i Pompeje a zničila téměř vše, co ještě vyčnívalo nad úroveň vulkanického spadu, a zabila všechny, kteří dosud byli naživu. Hrůzu doprovázela teplota asi 500 stupňů Celsia. Způsobila okamžitou smrt ve zlomku vteřiny, takže na obětech nejsou patrna ani žádná obranná gesta či známky agonie. Ve vzdálenějších Pompejích (téměř 10 kilometrů od Vesuvu) už teplota nebyla tak vysoká a i smrt obětí byla o něco pomalejší. Minimálně o tolik, že mnozí Pompejané alespoň stačili na vzniklou situaci reagovat. Obranná gesta jsou zde patrná, někteří si dokonce ještě stačili zakrýt ústa kouskem oděvu, než je přikryla vrstva jemného popela. K těmto závěrům o posledních okamžicích života obětí vesuvské katastrofy se došlo na základě výsledků vědeckého zkoumání za posledních 15 let, v detailech upřesněných v posledním období. Přestože je mechanismus vesuvské katastrofy znám už řadu let, některé vycházející publikace o Pompejích stále tvrdí, že je "pohřbily tuny žhavé lávy". Od doby, kdy Vesuv v roce 79 vše pokryl devíti kilometry krychlovými materiálu, se vulkán ozval ještě na 140krát. Naposled v roce 1944, kdy si vyžádal 28 obětí. Vulkanologové tvrdí, že tento výbuch nebyl poslední a že Vesuv sbírá síly na další. Je jen otázkou, jakého druhu bude ten budoucí. Znalost průběhu někdejší katastrofy a posledních okamžiků života jejích obětí je neocenitelnou lekcí dvěma milionům lidí žijících v jeho stínu.
16. srpna 2001
