Až do počátku sedmdesátých let nemohli turisté do Bhútánu vůbec cestovat, země se otevřela až v roce 1974 a první turisté tak mohli poznat jedinečnou atmosféru buddhistické kultury i úchvatné přírody.
V posledních desetiletích se tu ustálila politika, kterou bychom mohli volně nazvat „hodně peněz z mála turistů“. Pravidla byla do nynějška zjednodušeně taková, že vláda inkasuje návštěvníky vysokým denním poplatkem ve výši 250 dolarů za den pobytu (přibližně 6 000 korun). Z této částky plyne 65 dolarů jako daň do státní pokladny, za zbytek místní cestovní kanceláře zajistí ubytování, plnou penzi, dopravu, průvodce a vstupy do památek.
V praxi musí mít každý turista cestu zajištěnou od místní cestovní kanceláře, mít vypracovaný program a uhrazený celý poplatek. Pak teprve dostane víza a může přicestovat. V roce 2017 přijelo do Bhútánu rekordních 250 000 turistů, což je v průměru necelých 700 denně a odpovídá to příletům 2–3 letadel.
 |
Smyslem těchto regulací je omezit počet návštěvníků na minimum, vybrat jen ty movitější a zamezit volnému cestování po zemi „bez kontroly“. I proto jsou zde například zakázány horolezecké výstupy a mnoho hor je posvátných a nikdy na nich nestál člověk.
V praxi tak vždy cestujete v doprovodu místního průvodce a máte vše zajištěno. Ne každému to vyhovuje, nicméně k Bhútánu to po léta patří. Zkušenost autora tohoto textu, který Bhútán několikrát navštívil a připravoval zde zájezdy, je ale pozitivní – přináší to do vaší cesty jakýsi klid, organizovanost a stále máte pocit, že se o vás někdo stará a že prožíváte něco mimořádného.
Už tak drahý špás, kterým cesta do Bhútánu doposavad byla, má od letošního podzimu ještě podražit. Pokud král zákon podepíše, dojde ke zvýšení turistické daně z 65 na 200 dolarů, za den pobytu a služby tak dá turista přibližně 350–450 dolarů (přibližně 9 000–11 000 korun). Pokud se tedy vydáte třeba na téměř měsíc dlouhý Snowman trek, budete muset počítat přibližně se čtvrt milionem korun.
Snowman trek je považovaný za nejtěžší túru světa.
Nová pravidla mají sice zvýšit turistickou taxu, nicméně už se nepočítá s povinnou organizací cesty místními cestovními kancelářemi. Je ovšem otázka, zda člověk, který zaplatí tak vysoké částky, bude šetřit na dalších výdajích a protloukat se cizí zemí sám, bez podpory místních.
Cesta do pohádky
Je třeba si uvědomit, že každá země si volí pravidla podle sebe, a není divu, že po léta izolované království má obavu z nekontrolovaného cestovního ruchu. V zemi, která oficiálně měří hrubé národní štěstí, žije mnoho lidí tradičním způsobem, kroje se tu nosí jako pracovní oděv a v horách najdete desítky izolovaných buddhistických klášterů.
Je tedy na jednu stranu pochopitelné, že Bhútán si chce uchovat svou autenticitu a nechce si ji zničit turismem. Na druhou stranu turisté přinášejí peníze a v této chudé zemi se stále oře pomocí volů, najdete tu vesničky bez elektřiny, spousta lidí je negramotných a hlavní silnice napříč zemí připomíná místy polní cestu.
Pohled na nejvyšší horu Bhútánu a zároveň nejvyšší nezdolaný vrchol světa ze sedla Dochu-La. Důvody zákazu výstupů na 7 570 metrů vysoký štít Gangkhar Puensum jsou ekologické i náboženské.
Většina návštěvníků přilétá na letiště v Paro a navštěvuje památky v západní části země, dále než za údolí Bumthang se vydává opravdu málokdo. Hlavními turistickými lákadly jsou klášter Taktsang (zvaný též Tygří hnízdo), město Paro, hlavní město Thimphu, bývalé hlavní město Punakha, údolí Phobjikha, klášter Trongsa a údolí Bumthang. V zemi lze rovněž projít několik horských túr v délce 5–24 dní.
Nejtěžší túra světa |
Už první minuty v Bhútánu jsou zážitkem evokujícím výlet do pohádky. Letištní budovy jsou postavené ze dřeva tradičním způsobem, na svazích nad ranvejí se třepotají buddhistické praporky a z velkého obrazu se na turisty usmívá královský manželský pár. Za pasovou kontrolou vás přivítá průvodce v typickém mužském kroji „gho“, který o vás bude od této chvíle pečovat jako o krále.
Několikrát jsem procházel bhútánskými vesničkami a potkával místní lidi při práci i při zábavě, navštěvoval kláštery nebo byl svědkem lidových slavností. Vždy jsem byl rád, že s sebou máme svého průvodce, který byl prostředníkem setkání s jinou kulturou a decentně udržoval jakýsi diplomatický protokol a hranice, kam až je možné zajít.
Rituální tanec v maskách je jedním z vrcholů ročního festivalu v údolí Phobjikha.
Bhútánci jsou hrdí lidé, kteří žijí v souladu s přírodou a jsou schopni se o sebe postarat i bez turistů. Ukázala to i doba čínského viru, kdy zde turistika zcela ustala a lidé pracující v turistice se tak vrátili na svá pole a do svých sadů.
Zvýšená turistická taxa nicméně může zafungovat podobně jako pandemické zákazy a země tak pocítí pokles návštěvnosti oproti letům před rozšířením koronaviru. Po vypuknutí pandemie se země zcela uzavřela, pak následovalo období několikatýdenních povinných karantén a ještě dnes, na konci června 2022, zde platí pětidenní popříletová karanténa.
Uvidíme, jak nová politika zafunguje a zda povede ke zlepšení turistické infrastruktury, jak si od toho slibuje Bhútánská vláda. Ve svém důsledku se Bhútán může stát oázou jen pro ty nejbohatší a je otázka, zda je to dobře nebo špatně. Koneckonců – batůžkáři mají hned vedle Nepál a spoustu dalších zemí...
