Je to túra jako žádná jiná a pro její úspěšné absolvování musíte být nejenom fit, ale také zvládnout vysokou nadmořskou výšku, neboť téměř neustále se pohybujete nad výškou 4 000 metrů.
Těžkosti působí velké převýšení a bezpočet horských sedel, mnohá z nich přesahují 5 000 metrů, trasu komplikuje často velmi neschůdná cesta se spoustou kamení a bahna, nevyzpytatelné himálajské počasí i totální odlehlost, kdy se pohybujete v oblastech vzdálených od nejbližší silnice týden pochodu.
V neposlední řadě je třeba si připravit nemalý finanční obnos za organizaci, který čítá přibližně 150 tisíc Kč. Není divu, že úspěšně tento trek ročně absolvuje jen přibližně stovka lidí, což je výrazně méně, než ve stejném období zdolá Mount Everest.
Odměnou za námahu i riziko jsou vám pohledy na zasněžené himálajské sedmitisícovky, včetně nejvyšší nikdy nezdolané hory světa, a nádherná horská krajina prostá turistů a civilizace, kde mimo jiné žije vzácný sněžný levhart.
Nám se podařilo Snowman Trek projít letos na podzim, takže se s vámi můžeme podělit o tento nezapomenutelný zážitek. Kvůli délce celé akce jsme článek rozdělili na tři logické části. Dnešní první díl popisuje zhruba prvních deset dní cesty, od aklimatizačního výstupu k proslulému klášteru Taktsang přes posvátnou horu Jomolhari, prý nejhezčí himálajskou horu Jichu Drake, až po vesnici Laya, jednu ze dvou osad, kterou trek prochází.
Tuto etapu lze absolvovat samostatně jako tzv. Laya - Gasa trek a za vesnicí Laya hory opustit. Pro ty, kteří jdou Snowmana, znamená tato část mimo jiné prubířskou zkoušku a aklimatizační přípravu na mnohem těžší zbylé dvě třetiny treku.
Výšlap k nejznámější památce Bhútánu
Naše příprava na Snowmana začala přibližně devět měsíců před cestou, kdy bylo třeba vše dopředu zajistit u místní cestovní kanceláře. Veškeré cesty turistů po Bhútánu totiž musí zajistit místní CK a minimální taxa je v sezoně 250 amerických dolarů na den (5 750 Kč).
Už přelet z Káthmandú do Paro je nádherným zážitkem, neboť můžete obdivovat pohled na Mount Everest a další osmitisícovky.
Naštěstí mám díky mým předchozím cestám do Bhútánu dobré kontakty a nemuseli jsme tedy spoléhat na štěstí při hledání spolehlivého partnera, cestovek je totiž v zemi přes čtyři sta.
Nakonec jsme jeli v komorní skupině tří chlapíků, tedy v ideálním počtu a složení, mimo jiné i na hraní mariáše. Začátek cesty padl na konec září. Vhodné klimatické „okno“ pro Snowman Trek je velmi krátké, je třeba vyrazit s koncem letního monzunu a vše stihnout do doby, než první sněžení uzavře vysoká horská sedla.
Už samotný přílet na letiště v Paro, kdy letadla musí manévrovat v hlubokém himálajském údolí, nepostrádá okamžiky napětí a vzrušení. Na letišti na nás už čeká průvodce, ustrojený v typickém mužském kroji „gho“, jedeme do hotelu. Na dlouhou dobu je to poslední postel, následující bezmála měsíc nás čeká nocování ve stanech.
Klášter Taktsang, neboli Tygří hnízdo, patří k hlavním turistickým atrakcím v Bhútánu. Výstup k němu byl pro nás zároveň aklimatizační túrou.
Druhý den máme v plánu aklimatizační výstup k tzv. Tygřímu hnízdu. Klášter Taktsang, jak se Tygří hnízdo skutečně jmenuje, představuje hlavní turistický bod celé země. Je to něco jako náš Karlštejn nebo Pražský hrad – prostě všichni turisté ho musí vidět! Když následující ráno stoupáme borovým lesem ke klášteru, příliš návštěvníků nepotkáváme, a to jsme tu v nejvyšší sezoně.
Výstup není příliš náročný, i když nadmořská výška je na dýchání už znát. Část návštěvníků se nechává vyvézt na hřbetech mul, většina však absolvuje zhruba tříhodinový pochod vlastními silami. O co jednodušší to měl Guru Rinpoche, který sem podle legendy přiletěl v 8.století na hřbetu tygřice!
Aklimatizace pod nejposvátnější bhútánskou horou
Vynecháváme první etapu Snowmana, která vede po nové vozové cestě od kláštera Drukyel Dzong, a následující den vyrážíme až z místa, kde cesta pro auta končí, tedy z osady Shana. Spolu s námi půjde tým šesti místních – průvodce s pomocníkem, kuchař a jeho asistent a koňáci, kteří se budou starat o celkem 17 mul nesoucích veškerý náklad na dlouhou cestu.
Naše první tábořiště a zároveň začátek treku ve vesnici Shana.
Celkem 17 mul tvořilo naši karavanu neúnavných nosičů vybavení.
První dva dny nás čeká stoupání z výšky 2 900 metrů do 4 100 metrů do kempu pod posvátnou horou Jomolhari. Cesta vede podél dravé řeky, většinou lesem, z něhož tu a tam zahlédneme vrcholky hor hlavního himálajského hřebene.
Cestou mineme nenápadnou odbočku k tibetským hranicím, na rozcestí cedulka se šipkou ukazuje směr do kempu Jagothang – jak později zjistíme, je to jediná směrovka na 300 km dlouhé trase.
Tábořiště Jangothang leží přímo pod mohutnou, tři kilometry vysokou stěnou posvátné hory Jomolhari a hned vedle se zvedá další, prý nejkrásnější himálajská hora Jichu Drake, jejíž špičatý vrchol tak trochu připomíná Matterhorn. Tento kemp je bezesporu jedno z nejhezčích míst nejenom na naší trase, ale v celém Himálaji.
Druhý den ráno, přesně na svátek „posledního deště“, se mraky rozplynuly a ukázala se nám posvátná hora Jomolhari.
Den našeho příchodu spadá na svátek „Blessed Rainy Day“, tedy poslední deštivý den letního monzunu. Pranostika se vyplnila a následující ráno je obloha jako vymetená a stěna Jomolhari oranžově září ve vycházejícím slunci. Volný aklimatizační den využíváme k výletu k malebným jezerům Tshophu, v jejichž hladině se zrcadlí zasněžené vrcholky Jomolhari a Jichu Drake.
Přes hory a doly
Následující dny překračujeme několik horských sedel, ze kterých se otevírají výhledy na zasněžené sedmitisícovky. První ze sedel, 4 900 metrů vysoký pas Nyile La, prověřuje, jak jsme aklimatizováni. Po sestupu na druhou stranu už vede návrat do nižších poloh jen přes vysoká sedla, což by při špatné aklimatizaci mohlo být nebezpečné.
Aklimatizační výlet k jezerům Tshophu, v pozadí zasněžené vrcholky Jomolhari a Jichu Drake.
Táboříme na malebných místech, tu a tam mineme letní tábor pastevců jaků nebo projdeme civilizací, kterou představuje většinou několik dřevěných domů, buddhistické čorteny nebo nepostradatelné lukostřelecké hřiště. Lukostřelba je oblíbenou kratochvílí Bhútánců a když jednoho dne postavíme naše stany přímo mezi dvěma terči, doufáme, že muška jejich luků nebude příliš vychýlená...
Osobní setkání s autoremVíce se o Snowman Treku můžete dozvědět na přednášce autora v rámci cestovatelského festivalu Obzory v Praze, dne 10.11. Více informací zde. |
Překvapuje mě, že první čtyři dny do osady Chebisa jdeme podél elektrického vedení. To je novinka, když jsem tu byl před pěti lety, na elektřinu jsme v horách nikde nenarazili a dnes se v domech svítí žárovkami a vaří na elektrických sporácích. Nicméně zbytek Snowman Treku je stále elektřiny prostý a tudíž naše solární panely se později určitě hodit budou.
Osmý den stoupáme do pětitisícového sedla Sinche La a pozorujeme stádo „modrých ovcí“. Plachý nahur modrý je ve skutečnosti divoká koza, žijící ve vysokých horách střední Asie. Vysokohorskou krajinu také krášlí spousta kvetoucích hořců a protěží. Jedna rostlina se však vymyká všemu – reveň vznešená roste na vysokohorských loukách a její statná a nezaměnitelná lodyha se tyčí na svazích až do výšky dvou metrů!
Čtvrtý den nás prověřuje stoupání do prvního sedla na trase, kterým je 4 900 metrů vysoký pas Nyile La.
Reveň vznešená roste na vysokohorských loukách a její statná a nezaměnitelná lodyha se tyčí na svazích do výše jednoho až dvou metrů.
Poslední den před příchodem do Laya nocujeme na nádherném tábořišti Limithang, ležícím přímo pod Tygří horou. Ranní slunce ve spojení s mlhou mi nabídne nádherné fotografické motivy, pak už se těšíme na trochu civilizace a ve vesnici Laya.
Ženy s anténami na hlavě
Horská vesnice Laya leží ve výšce 3 900 metrů a patří tak k nejvýše položeným vesnicím v Bhútánu. Obyvatelé patří k etnické skupině Layap, která má blízko k tibetské kultuře a hovoří vlastním nářečím. Většinou se živí jako sezonní pastevci jaků a místní ženy jsou často provdány za více mužů. Hlavní viditelnou zvláštností jsou bambusové kloboučky, zakončené jakousi špičatou „anténkou“, které nosí zdejší ženy, a to nejenom v době festivalu, ale i při běžné denní práci.
Hlavní zajímavostí v Laya jsou bambusové kloboučky, zakončené jakousi špičatou „anténkou“, které nosí zdejší ženy.
Táboříme na zahradě u místních lidí, odpoledne usedáme v kuchyni a sledujeme přípravu čaje s jačím mlékem. Nápoj chutná výborně a posilněni vyrážíme na obchůzku mezi domy a políčky. Vesnice leží na strmém svahu vysoko nad údolím a nechce se nám věřit, že Bhútánci sem plánují zavést silnici. Ta zatím končí v den pochodu vzdálené vesnici Koina.
Procházíme kolem školy, roztáčíme modlitební mlýnky ve zdejším klášteře a nakonec reagujeme na přátelské mávání jedné ženy a přijímáme pozvání na čaj. Vnitřek domu tvoří jedna velká místnost, uprostřed které stojí kamna a skříň plná termosek a hrnců. Nemají židle, stůl ani postel, po stranách vidíme vyskládané pytle se základní potravinou (rýže) a složené množství dek hovoří jasně jak nízké teploty tu panují v zimním období.
Dravá řeka u tábořiště Limithang. Odtud to do vesnice Laya máme už jen pár hodin.
Návštěva u místních v Laya, kde nám připravují čaj s jačím mlékem.
Usedáme na zem a dopřáváme si teplý čaj s jačím mlékem. Konverzaci zachraňuje asi desetiletý syn, který se ve škole učí anglicky a jde mu to evidentně dobře i s chytrým mobilem. Pokrok holt nezastavíte a již dnes v Laya spíše uvidíte děti s mobily v ruce než ženy s anténkami na hlavě.
Zatímco my se seznamujeme s obyvateli, naši průvodci mezitím doplnili zásoby, abychom zítra mohli vyrazit do jedné z nejpustších oblastí Himálaje, do kraje Lunana.
Může se hoditSnowman Trek Kdy jet? Letecká doprava Zajištění cesty |
