Loutkoherec Viktor Pirošuk z Českých Budějovic je patrně prvním hostem seriálu Na ležáku v Masných krámech, který zahájil posezení tím, že začal vyprávět pohádku. Potřeboval se totiž vypořádat s otázkou, jestli ho někdy dětský divák nečekaně překvapil.
Ano, stalo se to v jedné mateřské škole při představení s názvem Labutí panna. „Tuhle německou pohádku vlastně nemusím vyprávět, je známá, já v ní udělal jen autorské úpravy,“ říká po chvíli divadelník a dodává: „V mém podání si labutí pannu vzal za ženu myslivec, a když mu v labutím šatu odletěla, našel ji po mnoha nesnázích ve zlém světě uvnitř skleněného vrchu.“
Teď přijde finální zápletka. Myslivec musí vlastnoručně utrhat drakovi všech devět hlav.
„Jakmile jsem řekl slovo drak, v publiku se rozzářil jeden klouček. Bylo jasné, že je obdivuje a bez výhrad jim fandí. Paní učitelka na mě signalizovala: Neubližovat drakovi… Jenže pohádka měla pokračovat tím, že když myslivec utrhne hlavy, kletba pomine a z labutě se stane princezna.“
Rychle najít jiné řešení. Zahnat draka? Přemluvit ho? To by snad šlo. „Myslivec tedy draka přemluvil a odvedl si princeznu. Ale o skutečný happy end se postaral ten klučina. Zeptal se mě, jestli může dát drakovi pusu. Vyšel jsem s drakem dopředu, chlapec políbil každou jeho hlavu, drak odletěl, děti tleskaly a hošík se uklonil publiku,“ popisuje.
„Mým pracovištěm bude pódium“
Ne nadarmo o jeho Téměř divadelní společnosti uvádí internetová encyklopedie, že v inscenacích využívá přímého zapojení diváků. Toto však byla výjimka, Pirošuk má předem promyšleno, kdy a jak je zapojí do akce, aby se nenarušil děj.
O tom, jak jsou loutky pro děti přitažlivé, se přesvědčil sám, když byl ve věku svého obecenstva.
„Se školkou jsme šli na pohádku Mauglí, hrálo ji českobudějovické Malé divadlo. Při představení jsme se báli hada Ká. Plazil se přes celé jeviště a vypadal hrozivě. Na závěr nás divadelníci pozvali na scénu, měli tam položené loutky a my si na ně směli sáhnout. Had Ká byl jen opelichaný plyšák. Divadelníci nám vysvětlili, že obživl zásluhou loutkoherce. Vzpomínám si, že právě tohle pro mě byl největší zážitek.“
Viktor Pirošuk(43 let) Narodil se 6. června 1978 v Českých Budějovicích, kde také žije. Pochází z rodiny knihkupců, po maturitě na gymnáziu založil v roce 1996 profesionální činoherní soubor Téměř divadelní společnost. Od začátku jsou cílovou skupinou dětští diváci. O dva roky později se ocitl na scéně sám a svůj projekt přizpůsobil divadlu jednoho loutkoherce. Používá marionety vlastní výroby. V aktuálním repertoáru má dvanáct pohádek, jedná se o původní autorskou tvorbu nebo inspiraci německým či skandinávským folklorem. Okrajově se věnuje loutkovému divadlu pro dospělé. Je ženatý, s manželkou Markétou mají dcery Johanku (17 let) a Dorku (15). |
Ale tento zážitek ho k profesi nenasměroval. Nikdo by si tehdy nedokázal představit, že se z introvertního dítěte stane interaktivní divadelník. Nejdřív se musel otrkat.
„K tomu mi pomohl punk,“ překvapuje loutkoherec. „Propadl jsem téhle muzice v sedmé třídě a potom jsem při studiu na gymnáziu založil kapelu Prašivá stařena. Hrál jsem na kytaru, ale nezpíval, a tak jsem dostal za úkol uvádět naše písničky. To bylo poprvé, kdy jsem veřejně mluvil k lidem. V hledišti seděli kamarádi a tréma postupně zmizela.“
Jeviště ho začalo bavit. Dokonce natolik, že si po maturitě dal profesní cíl: „Mým pracovištěm bude pódium. Zbývalo vyřešit jen jednu drobnost,“ naznačuje Viktor s úsměvem. A sice, co na tom jevišti bude dělat. Kapela se rozpadla, on sám si na dráhu muzikanta netroufal.
„Napadlo mě, že založím profesionální divadelní scénu určenou pro děti od školky po první stupeň,“ uvádí další překvapivý moment. „Léta jsem totiž jezdil jako oddílový vedoucí na výpravy a práce s dětmi mě bavila. Myslím, že vím, jak je zaujmout. Vzpomněl jsem si i na svoje dětské zážitky z divadla a napsal pohádkovou hru O ztraceném smíchu.“
Tak se zrodila Téměř divadelní společnost. S Viktorem se hereckých rolí zhostily jeho vrstevnice Vendula Tampierová a výtvarnice tvořící pod jménem Vodua. Společně hráli činohru a jako rekvizity používali běžné předměty.
Kamarádi divadelníci jim poradili, jak provozovat profesionální soubor. „První vystoupení jsme měli v roce 1996 v mateřské a základní škole ve Střížově. Od té doby tam Téměř divadelní společnost vystupuje každý rok. Letos jsem jim hrál po pětadvacáté.“
Místo divadla brigáda v obchodě
Viktor mluví v jednotném čísle. To proto, že obě dívky, které s ním začínaly, následujícího roku nastoupily vysokoškolské studium a na divadlo jim nezbýval čas. Jako dárek věnovaly Viktorovi sadu marionet. Vytvořila je Vodua.
„Ty loutky se mi moc líbily. Naučil jsem se s nimi hrát a pak jsem začal vyrábět vlastní z kašírovaného papíru. Pro každou hru používám samostatnou sadu marionet, které mají podobné rysy. Nejsem výtvarník, nedokážu vyrobit líbivou loutku. Tváře těch mých mají různé nedostatky, stejně jako tváře normálních lidí, se kterými se v běžném životě setkáváme,“ vysvětluje.
Co na to malí diváci? Vůbec jim nevadí, že loutky neoplývají designem panenek a panáčků podle vzhledu celebrit. „Když řeknu, že tohle je krásná princezna, vím, že si tu krásnou princeznu představí podle svého. A nebrzdí je žádné podbízení dokonalé krásy.“
Viktor ví, že na fantazii a bezprostřednost svého obecenstva se může spolehnout. Proto zve děti také na scénu a svěřuje jim krátké role, při kterých je citlivě režíruje.
„Poměrně brzy jsem si všiml, že když děti příběh zaujme, dokážou se s ním ztotožnit natolik, že se v té chvíli považují za jeho součást. Poprosím třeba holčičku z publika, aby mi na chvíli pomohla létat s loutkou orla a při tom se jí zeptám, jestli sama umí létat. Odpověď zní: Ano. Mít chvíli takového kolegu či kolegyni na jevišti je pro loutkoherce radost. A pro děti v publiku taky. Výkon své kamarádky či kamaráda vždycky odmění potleskem.“
Tuto interaktivní podobu získalo Viktorovo divadlo na začátku milénia a od té doby funguje jako magnet nejen pro děti, ale i jejich rodiče, a dokonce i seniory, neboť o vystoupení mají zájem také domy s pečovatelskou službou.
Přesto nyní zažil nejhorší sezonu ve svém životě. „Do doby, než se rozšířil koronavirus, jsem žil v přesvědčení, že mám zaměstnání, které se dá provozovat i v nejhorších dobách. Vždyť třeba za války zažívalo loutkoherectví rozkvět, protože lidé potřebovali přijít na jiné myšlenky. Pohádky jsou nadčasové, odolávají režimům. Loni se ale celý společenský život zastavil den ze dne z důvodu proticovidových opatření.“
Když po několika měsících vyčerpal úspory, pracoval jako brigádník v obchodním domě. Tam si existenciálně uvědomil, jak hodně mu schází loutkoherectví a kontakt s publikem. Pocit beznaděje se rozplynul až letos koncem jara, když zase směl s loutkami k dětem.
„Nedokážu si představit, že bych dělal něco jiného. Proto s obavami sleduji vývoj situace a doufám, že se nebude opakovat loňský rok. Scénáře, které si při vystoupeních vytváříme společně s dětmi, jsou totiž mnohem lepší,“ vzkazuje Viktor Pirošuk jedinému divákovi, o kterého nemá zájem – covidu-19.
