Peter Nožina je jedním z mála českých řemeslníků ve svém oboru. K hudebnímu nástroji starému 130 let se dostal přes výběrové řízení, s podobnými varhanami se však jako jejich restaurátor setkal už v minulosti.
„Pocházejí od firmy Rejna a Černý. Znal jsem systém, jak je stavěli, ale i tak jsem si je musel ještě před přihlášením do řízení pořádně prohlédnout. Zakázky od stolu nikdy neberu,“ vysvětlil 39letý varhanář, který má dílnu ve středočeských Nahorubech na Benešovsku.
Jak sám vzpomíná, nejvíce se na dřevěných dílech podepsal červotoč. Celý nástroj tak musel ve Strakonicích rozebrat a postupně převézt do Nahorub. „Bylo to asi dvacet dodávek plných součástek. Rok a půl jsme na nich pracovali a teprve letos v červenci jsme je mohli navozit zpátky a začít je k sobě montovat. To bylo to nejhorší na celé práci, varhany jsme měli rozebrané asi na sto tisíc kusů,“ připomněl Nožina až neuvěřitelné číslo.
Naprostou většinu dřevěných kusů se mu podařilo opravit, zcela nové jsou nejmenší součástky u některých píšťal. Po sestavení ve strakonickém kostele zbývalo celý nástroj správně naladit. To ale Nožinovi trvalo podle vlastního odhadu asi měsíc a půl. Už při zkouškách před renovací však tušil, jak by po celkové péči mohly varhany znít.
Mají podle něj jemný romantický zvuk a bylo pro něj odměnou, když je poprvé po renovaci uslyšel. „Představu jsem předem měl, ale až poslední měsíce práce rozhodují, jak nakonec budou znít. Samozřejmě je téměř nemožné i po takové renovaci docílit původního zvuku, ale pevně věřím, že se nám podařilo se mu alespoň přiblížit,“ doplnil varhanář, který absolvoval Střední uměleckou školu varhanářskou v Krnově.
I když se restaurování věnoval jeho otec i děda a řemeslo dál provozuje i jeho strýc, cestu k němu si Nožina hledal poměrně složitě. „Musím se přiznat, že od patnácti let jsem o varhanách nechtěl ani slyšet, protože jsem v dětství jezdil po montážích. Chtěl jsem se věnovat něčemu jinému, třeba architektuře. Zlom nastal až ve 24 letech, kdy jsem se tomu začal věnovat naplno,“ vzpomínal.
Za svou práci dostal ocenění i od strakonického městského pivovaru, který se na rekonstrukci tamního kostela finančně podílel. „Moc si jeho práce vážíme. Sehnat kvalitního varhanáře bylo složité, protože na jihu Čech není nikdo takový,“ vysvětlil při nedávném předání ocenění ředitel Pivovaru Strakonice Dušan Krankus. Nožina si navíc ve městě přímo u varhan našel i svou životní partnerku, která zlatila jednotlivé kusy nástroje.
„Je to tak, jsme spolu sice jen čtyři měsíce, ale nastěhovali jsme se k sobě už po čtyřech dnech. Vždy jsem si přál mít za ženu restaurátorku, protože jako jedna z mála pochopí, co všechno se váže k mé práci. A dokonce mi s místními varhanami pomáhala, je to mimořádně zručná řemeslnice,“ potvrdil Nožina s tím, že na Strakonice tak bude mít jen dobré vzpomínky.
Do města se bude vracet i profesně. Nástroj i po renovaci potřebuje péči, nutností je pravidelné ladění, většinou jednou za dva roky. „Jednou za deset až patnáct let musíme také všechny píšťaly důkladně vyčistit. Místní varhany jsou teď tak trochu mým dítětem, o které se budu starat až do konce svého profesního života,“ zamyslel se Nožina.
