Doslova zástupy lidí chvátají z parkoviště u bývalé obce Podolsko směrem k Vltavě. Na úzké asfaltové silničce se míjejí s rodinami, které si cestou k autům oklepávají bláto z bot. Ani to je neodradilo od procházky romantickým údolím pod Podolským mostem.
Díky snížené hladině Orlické přehrady se mezi základy zmizelých domů prohánějí i malé děti. Vypravit se tam mohou až do konce března, kdy se má hladina vrátit na původní úroveň.
Už tři měsíce je řeka nad hrází v téměř původním korytě a návštěva jindy nepřístupných míst u Podolského mostu nedaleko Písku tak láká spoustu turistů.
„Slyšeli jsme, že tu na podzim řeka ustoupila o desítky metrů. Hodně mě překvapilo, jak to tu vypadá. Podle základů budov to vypadá, že vesnice nebyla úplně malá,“ odhaduje Jiřina Tichá z Tábora, jež se na odhalené vltavské břehy přijela podívat s manželem.
Oba míří ke zbytkům základů starého řetězového mostu, který byl nahrazený betonovým kolosem. Původní byl přesunutý do nedalekého Stádlce.
Celá oblast Podolska i přilehlého okolí je ale populární ještě pro jinou skupinu návštěvníků. Díky pohnuté místní historii se oblast stala cílem hledačů pokladů.
Samotný most se totiž před téměř pětasedmdesáti roky stal jednou z ústupových cest německé armády, která se snažila dostat do americké zóny, aby nepadla do ruského zajetí.
„Při jejich úprku bylo běžné, že se příslušníci wehrmachtu zbavovali všech možných insignií, včetně odznaků, medailí, takzvaných identifikačních známek, ale i zbraní. Občas se tu ještě něco zajímavého dá najít, ale většina už je vysbíraná po předchozích poklesech hladiny,“ vysvětluje jeden z hledačů, Lukáš Matuška, který se k přehradě s detektorem vydává už řadu let.
Obnažené břehy obsypané zvědavci a turisty ho ale nelákají, raději vyhledává málo navštěvovaná místa. „Často se mě lidé ptají, co se zde dá najít. Když jim říkám, že dnes už téměř nic, moc mi nevěří. Je to už hodně o náhodě,“ vypráví Matuška, který spíše než německé pamětihodnosti nachází rybářská olůvka, mince, méně často pak ztracené řetízky nebo prstýnky.
Detektor píská, máme minci
Od hledání na exponovaných místech případné zájemce spíše odrazuje. Jak se ale redaktor MF DNES na vlastní kůži s detektorem kovů přesvědčil, nejde o zcela vyčerpanou lokalitu.
Jen nějakých sto metrů dále po proudu od Podolského mostu se v bahnitém terénu mezi základy starých domů ozývá z detektoru středně vysoký tón oznamující, že se pár centimetrů pod povrchem ukrývá kousek hliníku nebo olova, možná i nějaká stříbrná mince. Vzápětí se ale ukazuje, že je to menší rybářské olůvko, jimiž je okolí bohatě poseté.
„Našel jste něco pěkného? Tady už toho asi moc nebude, každou chvíli to tu někdo zkouší,“ ptá se zvědavě kolemjdoucí postarší pán. Má pravdu, břeh lemují mělké nezahrabané díry, které prozrazují, že zde někdo v nedávné době hledal. Při pohledu na čerstvý nález s kouskem vlasce se jen pousměje.
O pět minut později se detektor rozezní pronikavě vysokým tónem, což značí měď nebo jiný podobný barevný kov. Po otočení vykopané hroudy vykukuje kulatý, tmavě šedý předmět. Nakonec se z nadějného signálu vyklubala mince o velikosti současné desetikoruny. Na jejím rubu je po otření vidět letopočet 1962 a znak Československé socialistické republiky. Je to stará koruna, nic neobvyklého.
„Lepší než nic. Nad přehradou jsou místa, kde ani o olůvko nezavadíte. Na nějaké větší poklady už to tu moc není, ale kdo nic nezkusí, nic nenajde. Alespoň, že nám hledání legislativa ještě stále dovoluje,“ naráží na zákazy z okolních států další hledač z okolí Písecka, který si nepřál být jmenován.
Kvůli problémům s devastací archeologicky významných lokalit takzvaný detektoring naši sousedé až na Německo úplně zakázali. „Ostatně i u nás platí zákaz hledání na takových místech. Spousta lidí si s tím ale hlavu nedělá, takže nebude divu, až bude plošný zákaz také u nás,“ dodává hledač.
