„Už jako kluka mě fascinovalo u babičky a dědy v Hejnicích pozorovat kováře při práci. Šel jsem se učit opravářem zemědělských strojů, ale shodou okolností jsem v roce 1966 skončil jako vyučený kovář,“ vzpomíná sympatický vousáč na jednu z prvních zajímavých náhod, které ho provázejí po celý život.
Další ho přivedla před 36 lety právě na Hlubokou. S manželkou tehdy hledali místo, kde by se jednou mohli usadit. Našli sice spíše opuštěnou ruinu než domek, ale oba tehdy fascinovalo jeho zavrtání do skály na cestě od náměstí k zámku.
Jan Hofman (67 let)Kovář ve frýdlantské Tibě, lodník, kormidelník, poté kapitán Československé plavby labsko-oderské a od roku 1990 už jen nožíř v Hluboké nad Vltavou. Narodil se v Mladé Boleslavi, vyrostl ve Frýdlantu na severu Čech. Tam také přivedl svoji paní. Před 36 lety spolu koupili zchátralý domek v Hluboké nad Vltavou, kde nakonec zakotvili natrvalo. Společně provozují už pětadvacet let Prodejní galerii, kde představují především své originální nože, ale také krásné práce českých mistrů dýmkařů. Jeho největším koníčkem od dětství jsou zbraně, první nůž vyrobil ve 14 letech. Relaxuje tak, že s ženou rádi jezdí střílet na střelnici, „kolochodí“ a rádi plavou. |
Dobře vědí, že tehdy vybrali skutečně strategické místo pro svou nynější Prodejní galerii. V sezoně totiž okolo nich projdou denně stovky lidí.
Podle jejich zkušeností se často stává, že maminka s dětmi putuje na prohlídku zámku a tatínek se „zasekne“ klidně na dvě hodiny právě u nich. Jan Hofman dokáže originální nože vymýšlet a vyrábět a jeho žena o nich umí velmi poutavě vyprávět.
A čím se jeho nože liší od těch sériových z továrny? „Dávám do nich kus své duše, navrhuji je většinou pro konkrétního člověka. Střenka mu musí padnout do dlaně tak, jako kdyby si tím nožem přirozeně prodlužoval ruku,“ vysvětluje.
Tvrdí, že ho vždycky fascinovaly zbraně jako jeden z projevů tvůrčího ducha. Něco, co člověka provází od samotného začátku lidské existence. I proto se začal zajímat o jejich historii a sbíral potřebnou literaturu.
„V praxi jsem se pokoušel se střídavými úspěchy rekonstruovat staré výrobní postupy. To byla moje škola,“ poznamenává. Pracoval totiž jako kovář v Tibě. Když po deseti letech spojil svůj život s lodní plavbou, využíval výhody čtrnáctidenního pracovního cyklu. „To jsem si třeba našel nějakou brigádu v JZD v kovárně a už jsem měl příležitost udělat si i nějaký ten nůž pro kamarády,“ dodává.
Nůž vyměnil za bundu a po 43 letech ho dostal zpět
Zároveň zavzpomíná, že jej nedávno oslovil pán, který našel po smrti svého tatínka jeho oblíbený nůž. V rodině se tradovalo, že ho dělal nějaký Hofman. Proto pátral a dorazil i s nožem do hlubocké galerie.
„Svoji práci jsem hned poznal. Tenkrát jsem ho vyměnil před 43 lety za leteckou bundu, což byl velmi dobrý obchod. A představte si, že ten nůž máme teď zapůjčený a obdivují jej turisté z celého světa. Pán se rozhodl, že i on chce pro sebe svůj vlastní, a těší jej pomyšlení, že ho odkáže dětem jako něco, čeho se denně dotýkala jeho ruka,“ vybírá jeden z mnoha příběhů, které Hofmanovy nože provázejí.
„Když mám štěstí, udělám nůž za měsíc. Někdy to ale trvá i déle.“
Když se jako laik zeptám, proč je výroba tak zdlouhavá, zahrne mě výčtem úkonů, které zrod originálního nože provázejí.
Začíná většinou náčrtkem, který konzultuje někdy dost dlouho se zákazníkem. Sestaví paket, což je základní blok, z něhož kove čepel buď s jednou, třemi nebo devíti vrstvami.
Vysvětluje, že při své práci kombinuje moderní materiály se starou technologií, kterou používali třeba při výrobě mečů Vikingové.
Vypráví i o důležitosti výběru materiálu na střenku. Nejraději má tropická dřeva, která jsou náročná na opracování, ale ve výsledku jsou opravdu krásná. Rád používá i žirafí nebo velbloudí kosti, naopak nadšen není z práce s parožím, které velmi omezuje přizpůsobení střenky ruce zákazníka. Ví, že udělat střenku do dlaně tak, aby vyhovovala, nebude rozhodně jednoduché. Tvrdí, že funkčnost musí jít ruku v ruce s estetikou.
