Dobrý trenér mládeže nemusí být nutně člověk, který sportoval na nejvyšší úrovni. „Musí se však pro tu práci nadchnout a dát dětem duši a lásku,“ říká legenda nejen strakonického, ale i celého českého ženského basketbalu Miroslav Vondřička.
A ví, o čem mluví. Sám hrál basketbal jen ve druhé lize. Jako trenér působil u všech věkových kategoriích a byl i na olympiádě v Barceloně.
Vzpomenete si ještě na první trénink, který jste vedl?
Tady ve Strakonicích byli takoví šikovní kluci, kteří na gymplu hráli místo oběda basket. A oni za mnou přišli, abych je trénoval. Tak jsem to začal nějak studovat. A pak přišlo sedm holek, které ty kluky měly rády, že chtějí hrát taky. Pamatuju si, že na první trénink jsem přišel pozdě, a od té doby jsem si dal závazek, že už nikdy nesmím přijít pozdě na trénink. A to se mi povedlo.
O jaké době se bavíme?
Byl to rok 1952 nebo 53.
Chodíte pořád pomáhat s mládeží?
Chodím. A musím říct, že mě potěší, když mě nedávno chytli rodiče a říkali, že děti to se mnou pořád baví. Dělám to hrozně rád, když vidím jejich zájem a radost.
Jak se liší tréninky mládeže s těmi třeba dvacet let zpátky?
Není to tak velký rozdíl. Spíš jde o to, že mnohdy trenéři podlehnou odbornému vedení, takže začínají brzy trénovat různé systémy místo toho, aby děti dělaly a pilovaly základy, které je pak provázejí celou kariéru. V tom je podle mě chyba nás trenérů. Neříkám, že je to všude, ale když to pozoruju, tak je to dost často.
Kdo trénuje naše dětiJihočeská redakce MF DNES spustila nový seriál rozhovorů se zajímavými trenéry napříč sporty, kteří se v kraji starají o děti a mládež. Už vyšlo povídání s trenérkou krasobruslení Barbarou Dufkovou. |
A odkdy je systém správný?
Myslím si, že by stačilo od 16 nebo 17 let. Co se podle mě nejvíce zanedbává, to je nutit děti v mládí, aby všechno dělaly naplno a nadoraz a opravovat je. Být důsledný. A nejsem taky pro to, aby se ve 12 letech děti stahovaly do špičkového klubu. Pak se zabíjí širší podhoubí našeho sportu. Jsem nadšený, že nedávno začali dělat basket v Kaplici. Jsou tam kluci, co se to snaží dělat. A já mám radost z toho, jak děti rostou.
Změnil se za tu dobu, co trénujete, nějak přístup k dětem?
Myslím si, že je důležité dát dětem lásku. Máme tu taky jednu trenérku, která má dvě přípravky a má tam padesát dětí. To je úplná radost, když se na to díváte. Ten její přístup... Utvrzuje mě to v tom, aby trenér dal dětem duši. Je ale potřeba, aby to pak pokračovalo, když je předá dál. Kolem patnácti let ten základ prořídne a musíme bojovat o to, aby u sportu děti zůstávaly. Je řada důvodů, proč sportovat.
Které třeba?
Vztah ke kolektivu, cílevědomost, odpovědnost za partu. Máme ženské béčko v krajském přeboru. Jsou to holky, co mají děti, pracují a s chutí si hrají basketbal i v dospělém věku. Obohacuje to jejich život. Stejně tak jsem nedávno potkal v jedné tělocvičně chlapy mezi 30 a 40 lety, co dřív hráli basketbal a teď se k němu vrátili, sportují pro zábavu. Pro partu. Ne každý se stane špičkovým sportovcem, ale je to přínos pro život celkově.
Je dost trenérů mládeže?
Je jich poměrně dost, jen bych chtěl, aby byli odbornější. Je teď spousta moderních doplňovacích cviků. Cvičení mají dobré, ale už ho neopravují a nejedou naplno.
Kdy je dobré začít s basketbalem?
Nejlepší holky, co jsme měli, začínaly ve třetí třídě. Dneska je to horší. Děti mají mobily, veškeré pohodlí doma. A druhá věc je věnovat se všeobecné přípravě i při jakémkoliv sportu. Nedávno jsem chtěl dělat kotrmelce s dětmi a tři holky mi to odmítly. První kolo by mělo udělat ministerstvo školství a zavést tři hodiny tělocviku týdně. Dřív se běhalo po ulici, všude se skákalo, lezlo po stromech. Dneska to nejde. Rozvoj tělesné zdatnosti se musí nějak nahradit. A pak tam musí být učitelé, kteří to dětem ukážou, aby šli příkladem.
A co je pro ně klíčové? Nadšení?
Nadšení do toho, aby ze sebe nedělali chytráky a hledali cestu k dětem.
A to byl i váš cíl?
Vezmu to na příkladu dítěte, které nebylo úplně nejšikovnější, ale přišlo za mnou s tím, že jeho cílem je dostat se do reprezentace. Tak já musím udělat všechno pro to, aby ho to bavilo. A jestli se tam dostane, nebo ne, to je druhá věc. Já ho musím učit tak, jako by to byl špičkový hráč. Důležitý je zájem o každé dítě.
Zmínil jste brzké odchody dětí do specializovaných center. V čem je to špatně?
Vezměte si to tak, že když budete mít klub a v něm deset šikovných dětí, tak nebude na jeho výkonu záležet tolik, jako když tam bude sám v horším klubu a má ho táhnout. Pak je na něm větší zodpovědnost, větší tlak překonávat překážky.
Kdy tedy mají odcházet?
V 17 letech je času dost. Štve mě, že se brzkými odchody ničí kvalita podhoubí. Já si třeba vezmu holku z Kaplice a tam to zabiju. Proč? Ať máme konkurenci, ať děti rostou na širší bázi.
V kolika letech jste začal trénovat?
Bylo mi asi pětadvacet. Přišel jsem z Brna, kde jsem hrál a dostal základy vztahu k basketu.
A vydržel jste až doteď.
To je druhá věc. Pochopení v rodině. Já nebyl moc často doma. Jednou přijela Eva Blažková (rodačka ze Strakonic a medailistka z ME, pozn. red.). Říká mi, vy jste doma? Ona je zavřená hala?
A když je otevřená, přijdete do ní a koukáte na malé děti... Poznáte talent?
Vidím to u desetiletých. Co se týká pohybu, vidím to i dřív. To mě ale nesmí ovlivnit, abych se druhému dítěti nevěnoval stejně.
