„Asi se líbilo, v jakém duchu klub v Milevsku vedeme,“ říká Barbara Dufková, která aktuálně dokončuje studia na FTVS a na tréninky dojíždí z Příbrami, kde žije.
Zaujal mě jeden váš výrok, kde říkáte, že krasobruslení není pro každého, ale snažíte se ho šířit tak, aby bylo. Jde to?
Jde, ale velmi omezeně. Spousta klubů v Česku je zaměřených na výkonnost, ale víme, že opravdových talentů je hrstka. A jestliže chceme v takovém malém městečku, jako je Milevsko, vybudovat oddíl s tradicí, je potřeba se věnovat nejen talentům, ale i veřejnosti, která to chce dělat pro zábavu. V dnešní době mají děti spoustu koníčků. Rodiče chtějí, aby byly všestranné a pak si vyberou. Máme v klubu děti, které mají sedm kroužků, a aby dělaly jeden vrcholově, to se nedá. Moje myšlenka je taková, abych děti přivedla ke sportu, aby ho měly rády a aby si do budoucna šly bez zábran zasportovat a vzpomínaly i v dospělosti na to, že chodily na bruslení s radostí.
Tohle je ta správná cesta?
Každý má jiné cíle. Trenéři, děti i rodiče. Někdo chce, aby dítě mělo výsledky a bude hledat oddíl, kde ty výsledky mít bude. Ale tohle má často krátkou dobu trvání. Já bych chtěla, aby se děti sportu věnovaly dlouhodobě. Nebyly vyhořelé a neměly deprese z toho, že se třeba zaseknou na nějaké úrovni. Radši jdeme postupně. Respektujeme dětský rozvoj a zdravý růst dětí, a hlavně chceme, aby je to bavilo.
Krasobruslení je hodně náročné. Máte děti, které přijdou a zase odejdou.
Pár se jich na brusle nedokázalo adaptovat. Několik měsíců byly na stejném místě a neposunuly se dál. A tam už je těžší práce. Tam by to chtělo mít jednoho trenéra na konkrétní dítě, a ne dva trenéry na dvacet dětí, což nejde. Takové děti bohužel končí. Nestíhají držet krok s ostatními. Vidí to, frustruje je to a pak tam chybí chtíč k pokračování.
Proč jste zakládali klub v Milevsku, když žijete u Příbrami?
Přiznám se, že můj nápad to nebyl. Uvrtala mě do toho Kristýna Zoubková, která je z jižních Čech a stála u zrodu klubů v Soběslavi a Táboře. Potkali jsme se v Táboře, když jsem tam jezdila trénovat. Jednou jsem se zmínila, že mám sen mít svůj klub. Ona se toho chytila a hledala místo, kde krasobruslení neznají. A našla Milevsko. To bylo ještě v době, kdy jsem pracovala v Praze a nemohla to úplně naplno rozjíždět. Ujala se toho ona. Dělala nábory, zájem byl a za rok se založil regulérní klub, u toho už jsem byla já.
Jak máte děti rozdělené?
Tak půl na půl. Máme skupinku závodníků a skupinku hobíků. Ti jedou v poklidném tempu tak, aby je to neodradilo a bruslení je hlavně bavilo. U závodníků je to i otázka vůle. Některé prvky se trénují třeba několik měsíců a ne každý na to má. Proto máme i děti, které jezdí pro radost. Uzpůsobujeme to. Rok jsou třeba mezi hobíky, a když chtějí a jde jim to, mohou přidat.
Sama jste závodila?
Věnovala jsem se krasobruslení závodně 20 let. Byla tam i přestávka, když jsem stagnovala a potřebovala jiné rady, než jsem dostávala. Začínala jsem v Příbrami, zkusila i krasobruslení v Praze, kde jsem se hodně naučila. Když jsem se pak vrátila do Příbrami, tak jsem najednou viděla, kolik chyb dělají jiné holky. Začala jsem jim radit a ony pak za mnou samy chodily. To mě nasměrovalo k tomu, že bych mohla trénovat. Že to můžu předat dál. Viděla jsem, že něco, co jim radím, funguje.
Věnujete se dětem. Jaký by měl být trenér mládeže?
Za mě bych na prvním místě volila empatii. Určitě by měl být spravedlivý. U dětí je to důležité. Měl by nastavit pravidla a dodržovat je, takže by měl být důsledný. A by měl být jejich kamarád. Mnohdy se stává, že potřebují poradit i v jiné oblasti života, než je sport.
Upřímně, daří se to naplňovat?
Jak kdy. Když přijedu na trénink a jsem unavená nebo rozčilená z nějaké situace, sama na sobě pozoruju, že se mi to úplně nedaří. Ale uvědomuju si to a snažím se s tím pracovat tak, abych negativní věci na děti nepřenášela.
A co je vaším cílem? Úspěch v soutěžích, nebo led plný dětí?
Pro někoho jsou to výsledky. Chci, aby byli moji svěřenci úspěšní, ale není to mým primárním cílem. Spíš bonusem. Chtěla bych mít na trénincích led plný spokojených dětí. Když trénujeme těžké prvky, děti se nějaký naučí a vidíte tu jejich radost, to je nejlepší.
Je vzdělání trenérů stejně důležité jako přístup?
Je to velmi zásadní. Znám kluby, kde trenérky nemají povědomí o vývoji dítěte. Pokud trenér nemá základní vzdělání těchto zákonitostí, nemůže vést svěřence správně. Pak vznikají disbalance a nechuť sportovat, protože děti jsou věčně zraněné. A ten trenér si to třeba neumí ani připustit, protože má zakódovaný nějaký styl.
Poznala jste sama věci, které v životě nikdy nechcete učit?
Mám spíš pozitivní zkušenosti. Ale důležitá je i psychika. Mám kolem sebe dost přátel z krasobruslení, a když jim dneska řeknu, aby si šli zabruslit, tak mi řeknou, že neexistuje. Vzpomenou si na led a vybavují se jim nepříjemné vzpomínky na chvíle, kdy třeba trpěli na ledě, a už se do toho prostředí nechtějí vrátit. To se snažím eliminovat. Chci, aby děti měly pozitivní vzpomínky.
Krasobruslení je podle mého sportem, kde hodně musíte překonávat strach. Pády bolí. Jak jsou na to připravené děti?
Ne každý na to má. Tam je potřeba vůle. Chtít se to naučit, chtít to dělat. Jsou holčiny, které to nepřekonají. Bez pádů to nejde a strach tam hraje zásadní roli. Člověk si je může vzít stranou, začít zase od začátku a třeba časem ztratí strach a obavy. Když ne, tak je pro ně cesta se věnovat hobby bruslení.
