Jedním z těchto inovátorů je Michael Dimitrov, majitel pohřební služby Memory. Ač původně pracoval v IT v Praze, spletitá cesta osudu ho zavedla nejprve do táborského krematoria a poté do Českých Budějovic. Po pěti letech má jeho pohřební služba v regionu šest kanceláří a pracuje pro ni 14 lidí.
„Jsme jediná pohřební služba na Budějovicku, která poskytuje kompletní služby v pohřebnictví – od zorganizování rozloučení, přes vlastní vázání květin, kamenictví i smuteční síň. Organizujeme okolo 30 pohřbů do měsíce,“ popisuje 40letý Dimitrov.
Věnujete se profesi, kde se setkáváte se žalem, bolestí a smrtí. Jak se s tím dokáže člověk psychicky vypořádat?
Jsou dva typy lidí. Jeden, který to bere absolutně tragicky, a když odchází z kanceláře, je úplně rozložený. Žal ještě prohlubuje, když musí rozhodnout o verši na parte nebo na stuhu věnce. Pak jsou lidé, kteří to berou tak, že zařizují poslední věci svého blízkého. V takových případech to často sklouzne k tomu, že se ze sjednávání pohřbu stane družný rozhovor o tom, jaký dotyčný byl, co dělal.
Není to depresivní povídání?
Vůbec ne. Dámy v kanceláři mají ale výhodu v tom, že se pak „nepotkají“ se zesnulým, zatímco ti, co jej připravují, zase nezažijí prvotní žal pozůstalých. Kdyby jeden člověk měl zvládnout vše od začátku do konce, tak to je opravdu těžké. Párkrát jsem to zažil a nikomu to nepřeju.
Otupí se člověk po nějaké době proti smutku?
Do jisté míry ano. Samozřejmě záleží na situaci. Pokud se jedná o rozloučení s mladým člověkem nebo nedejbože s dítětem, tak to je tak psychicky náročné, že se na to nedá zvyknout. Dlouhodobě se to na člověku ale podepíše. Ne snad tak, že bych měl deprese, spíš si o to více uvědomuju, že nikdo z nás tady už zítra nemusí být. Právě proto intenzivněji prožívám ty šťastné chvíle, raduji se z toho, že děti jsou zdravé.
Michael DimitrovNarodil se 25. prosince 1975 v Praze. Vystudoval ekonomiku a výpočetní techniku, věnoval se IT, působil jako projektový manažer. V roce 2004 začal pracovat v pohřebnictví, před pěti lety se osamostatnil a stal se majitelem pohřební služby Memory v Českých Budějovicích. Má čtyři děti, jeho koníčkem je sport, především fotbal a outdoorové kondiční cvičení. |
To, že pohřby sjednávají u vás ženy, to je záměr? Mají větší empatii než muži?
Ano, dá se to tak říct. Zajímavé je, že i většina smutečních řečníků jsou ženy. Ale záleží na přání zákazníka.
Vztah společnosti k umírání a smrti se výrazně změnil. Zatímco dříve to bylo součástí života, dnes je to spíše tabu. Proč k tomu došlo?
Tady zcela zásadně sehrálo roli období komunismu. Došlo k naprostému vytěsnění negativních věcí ze života – a to včetně umírání. Vznikaly domovy důchodců a léčebny dlouhodobě nemocných, kam se umisťují naši rodiče. Protože člověk v produktivním věku má přece pracovat a ne se starat o své příbuzné. To pošramotilo rodinné vazby a tohle vnímání přetrvává dodnes. Když se podíváte do zemí, kde komunismus nebyl, vztah k umírání je tam úplně jiný. Stává se, že nám někdo zavolá, že jim doma zemřel třeba strýček, ať si pro něj okamžitě přijedeme. Představa, že by měl být s nimi hodinu pod jednou střechou, je pro ně děsivá.
Co vlastně vede mladého člověka k tomu, že bude dělat „pohřebáka“?
Přivedla mě k tomu partnerka. Já jsem byl projektový manažer v IT, bydlel jsem v Praze. Ona pracuje v táborském krematoriu. Když jsem se to poprvé dozvěděl, tak jsem z toho byl trochu vykolejený. Pak se nám měla narodit první dcera a já nechtěl mít rodinu v Praze. Takže jsem se přesunul do Tábora a začal také pracovat v krematoriu. Bylo to pro mě dost těžké, byl jsem spíš introvertní ‚ajťák‘ a najednou mě postavili jako řečníka na pohřbu. A postupně jsem se dostal k tomu, že jsem se osamostatnil a v Budějovicích začal dělat vlastní pohřební službu.
Existují také nějaké trendy v pohřebnictví?
Ano, zcela určitě. Například se mění barvy, které na pohřbu převládají. Zatímco dříve bylo všechno černé, dnes už tato barva není skoro nikde. Poslední černou rakev jsme dělali před více než rokem. Lidé chtějí světlé, teplé barvy. Ani pohřební vozy dnes už často nebývají černé. Rozloučení už není vnímáno jako depresivní, černá záležitost. Proto jsme i takto vybavili novou smuteční síň. Samozřejmě dalším trendem je nástup technologií.
Například?
Dnes je možné vysílat rozloučení on-line. Klientovi dáme přihlašovací jméno a heslo, které pak může poskytnout příbuzným, kteří se z nějakého důvodu nemohou zúčastnit. Obřad pak přenáší on-line kamera. Na pohřbu se mohou pouštět videa, promítat fotky. Možné je cokoli. Bohužel, trendem poslední doby jsou také kremace bez obřadu. Lidé tuto variantu volí z finančních důvodů a rozloučení si udělají třeba jen s urnou doma. Podle mě je to škoda. I kdyby sem měla přijít jen rodina, sedli si a během půl hodiny se s tím člověkem rozloučili, bude to pro ně v dalším životě zásadní rozdíl, než když to jen tak odbudou. Naštěstí jsou jižní Čechy tímto postižené nejméně. Ale v Praze je více než 50 procent kremací bez obřadu. Nárůst je ovšem všude.
Mezi svými známými mám takové, kteří si sestavují dlouhé soupisy skladeb, které chtějí zahrát na pohřbu. Setkáváte se s tím?
My se snažíme zákazníkům vysvětlit, že půlhodina skladeb není úplně vhodná. Nám to nevadí, ale pro účastníky to není komfortní. Někdy je i výběr hudby zajímavý, už jsme hráli i Rammstein. Dříve kvůli detailům docházelo i k neshodám v rodině, protože podle předešlého znění občanského zákoníku o pohřbu rozhodoval člen rodiny, který ho objednal první. A to pak šlo mnohdy i o minuty.
Jsou i opačné případy, kdy je obřad veselý?
Ano, předloni jsme měli rozloučení lidí, kteří vyznávali baháismus. Byla to skoro svatba – oslava odchodu ze života do jiného. Byl to velmi zajímavý zážitek. Zcela zvláštní jsou pohřby u vietnamské kultury, kde jsou plačky a vonné tyčinky. To je docela náročné, protože být tam půl hodiny znamená, že se málem udusíte.
Zažijete občas situaci jako ve filmu Vesničko má středisková, kde si jedna z postav zařizuje hrobku? Děje se něco podobného?
Ano, poslední dobou jsou takové případy pravidelně. Je to ze dvou důvodů: lidé nechtějí přidělávat rodině starosti a chtějí si to vyřešit za svého života. Mají vybranou rakev, hudbu a podobně. Problém je, že zesnulý nemůže být zároveň objednavatelem pohřbu. Ve chvíli, kdy zemřete, tak je ta smlouva zrušená. Druhou variantou, proč lidé za námi takto chodí, je, když si našetří peníze na pohřeb a bojí se, že jejich příbuzní tyto prostředky použijí jinak. Některé pojišťovny už ale nabízejí pojištění pohřbu – člověk si nechá nacenit obřad se vším všudy, tuto částku v pojišťovně zaplatí a v případě úmrtí pak zákazníkem pohřební služby je přímo pojišťovna.
Na kolik dnes pohřeb vyjde?
Je to samozřejmě velmi individuální. V průměru se to pohybuje od 20 do 40 tisíc korun.
Máte už představu, jak bude vypadat váš pohřeb?
Zatím úplně ne. Mám jednu skladbu, kterou bych chtěl zahrát. Jinak důvěřuju rodině, že neskončím bez obřadu někde pod kopřivami. Nemám vybrané žádné konkrétní místo.
