Klobouk, úsměv na tváři, vitální projev, v ruce pozvánky na výstavy nebo koncerty a k tomu vždy vtipná historka.
Jaromír Schel je už několik desetiletí nepřehlédnutelnou osobností českobudějovické kultury. Naposledy se například postaral o to, že krajské město má konečně stálou expozici svého zakladatele Přemysla Otakara II.
Narodil se na počátku války v rodině četnického strážmistra v Kněžicích na Nymbursku. „Na dětství mám spoustu barvitých vzpomínek. Jako kluk jsem si nejradši hrál pod stolem. V roce 1945 tam najednou něco zaskřípalo. Ukázalo se, že k nám do místnosti prolétla oknem kulka. Místní drbna tvrdila, že to byl atentát na mého otce. Pak se ukázalo, že sousedovic syn doma střílel pistolí po kocourovi a netrefil ho,“ vypráví 77letý Schel.
Jaromír Schel (77 let)Narodil se 30. ledna 1940 v Kněžicích ve středních Čechách. Studium na Vyšší průmyslové škole strojnické v Praze dvakrát přerušil kvůli práci v železničních dílnách a tříleté brigádě na dole Gottwald III. v Kladně. V roce 1964 nastoupil jako kulturní pracovník v budějovické Besedě. Zde pořádal beatové a jazzové večery i koncerty vážné hudby. V roce 1971 byl pověřen dokončením, kolaudacemi a uvedením do provozu DK ROH (dnes Metropol). Jako nestraník byl dočasně pověřen funkcí ředitele. Nakonec stál v čele této instituce až do roku 2006. Je iniciátorem spousty budějovických kulturních projektů. S manželkou Alenou mají v historickém domě v Panské ulici Komorní galerii u Schelů. Jejich syn Petr je známý sochař a muzikant. Dcera Barbora je šéfkou personálního oddělení Bosche. |
Už jako malý trávil hodiny nad ilustrovanými knihami. Tehdy se rodila jeho láska k výtvarnému umění.
„Ještě jsem neuměl pořádně číst, když jsem si koupil Robinsona Crusoea. Žil jsem si pak hodně dlouho vlastním světem i ve škole a často nevnímal výuku. Když jsem prolezl tatínkovu knihovnu, tak jsem tam nalezl tělovědu. Obrazy ženských aktů mě velice oslovily,“ usmívá se.
Má však také smutnou vzpomínku na Štědrý den roku 1948, kdy se musela celá rodina odstěhovat. „Tatínek hodně lidí za války zachránil, ale zároveň věděl, kdo také donášel. A tím pádem tam po únorovém převratu už nemohl být.“
Po základní škole nastoupil, jak říká, nedopatřením, na Vyšší průmyslovou školu v Praze. Protože se však rodina dostala do špatné finanční situace, studium přerušil a šel do železničních dílen a pak do dolu Gottwald III. na Kladně.
„To mě hodně ovlivnilo. Potkal jsem tam spoustu zajímavých lidí. Netušil jsem, že třeba Jirka bude jednou slavný režisér Jiří Svoboda, který natočí Skalpel, prosím. Sice jsem fáral, ale věděl jsem, že knihovna je za rohem, to mě motivovalo.“
V Kladně měl velkou lásku, která však skončila. Ukončení vztahu řešil tak, že odešel. A vybral si České Budějovice. Prý proto, že se mu tohle město líbilo, ale hlavně z důvodu, že zde dostal pozici kulturního pracovníka v Besedě, v tehdejším Klubu strojařů.
Psal se rok 1964 a Evropou cloumala beatlemánie. V tehdejších Československu se začaly pořádat takzvané čaje, na kterých hrály beatové kapely. A i díky Schelovi se Beseda stala základnou pro mladé vyznavače téhle muziky.
Při Moskytech dívky omdlévaly
„Těší mě, že tehdejší kapely jako Sinners, Sharpers či Helios dodnes existují. Hned v roce 1964 se mi podařilo dostat do Budějovic první zahraniční skupinu, rakouskou kapelu Moskytos. Když se zvedla opona, tak se na pódiu zjevila spousta blikajících zesilovačů a reprobeden, které tady nikdo do té doby naživo neviděl. Jakmile začali muzikanti hrát, tak dívky omdlévaly.“
V té době se přátelil s Jiřím Gansem. Ten díky své angličtině a kontaktům přivážel na jih desky se západní hudbou. „Spolu jsme se postarali o jeden majstrštyk. V roce 1968 byla v Německu na zájezdu anglická skupina The Swinging Blue Jeans, která měla hit Hippy Hippy Shake. A nám se podařilo zorganizovat jejich koncert v sokolovně.“
Ve druhé polovině 60. let se také podílel s Waltrem Trischlerem na vzniku Kruhu přátel hudby. Ten následně uvedl 25 koncertních sezon. Tato činnost vedla k založení dnešní Jihočeské komorní filharmonie, profesionálnímu hudebnímu tělesu s vlastní koncertní síní.
V té době už se také finišovalo se stavbou Domu kultury ROH na Senovážném náměstí, velkému komplexu, který dnes zná každý jako Metropol.
„Dostavovaly se sály a ten, kdo to měl přebírat, najednou nevyhovoval režimu. Navrhli, ať tam vezmou toho chlapce z Besedy. Protože jsem nebyl ve straně a původ taky byl špatný, byl jsem ředitelem pověřen nejprve na půlrok, pak na rok, potom na tři. A nakonec jsem tam zůstal,“ popisuje.
Výhodou bylo, že ROH spadalo pod Prahu, takže kulturní dům nebyl moc pod dohledem. Díky tomu tam Schel organizoval akce, které byly často na hraně.
Na Malé scéně pořádal výstavy, které si nemohla Alšova jihočeská galerie dovolit ve svých prostorách hostit. Návštěvníci tam poznali díla Vladimíra Boudníka či Oldřicha Kulhánka, pozdějšího autora našich bankovek. Jeho výstava trvala jen dva dny, než ji okresní úřad zakázal.
Zval i Činoherní klub nebo Divadlo Járy Cimrmana. „Tenkrát se tolik na Cimrmany ještě nechodilo a já se najednou dozvěděl, že je představení vyprodané. Zjistil jsem, že lístky skoupila Krajská politická škola. Když Cimrmani nastoupili na pódium a řekli, že začnou přednáškou, tak někteří diváci vytahovali bloky. Postupně se jich pár začalo smát, až to byla třetina publika. Věděl jsem, že tyhle posluchači jednou budou zlobit. Výsledek byl, že Cimrmani měli v Budějovicích pět let zákaz.“
Dodává, že měl velké štěstí na lidi, kteří ho často zachránili nebo mu různě pomohli. V roce 1970 se seznámil se svou budoucí ženou, výtvarnicí Alenou. „Bylo to díky výstavě Josefa Synka a Mirka Konráda, kde Alena také vystavovala. Mámil jsem z ní jeden obraz tak dlouho, až se nám narodila dcera Barbora.“
Vymyslel Múzy na vodě
V 70. a 80. letech působil Schel také v nákupní komisi Alšovy jihočeské galerie ve společnosti Karla Valtera. Galerie v té době nakoupila díla autorů, která si jiné české galerie pořídit nedovolily. Během listopadové revoluce vytvořil podmínky pro vznik výtvarného spolku Kruh 89, který sdružoval umělce působící mimo oficiální struktury.
Osvědčil se i jako krizový manažer. Při požáru Metropolu v roce 1983 nebo po povodních 2002. Brzy po převratu bylo také jasné, že ROH jako největší kulturní zařízení v kraji nebude nikdo dotovat. Rozhodl se založit Společnost Metropol s.r.o. a krok za krokem rekonstruovat celou stavbu. Tak se dům stal finančně soběstačným, což trvá dodnes i po Schelově odchodu z funkce ředitele v roce 2006.
S manželkou Alenou také už téměř dvacet let provozují komorní galerii ve svém domě v Panské ulici. Uspořádali tam okolo 150 výstav. Sám Jaromír Schel se umělecky baví vytvářením trojrozměrných asambláží.
Popis všech jeho aktivit by zabral několik stránek. Stal se iniciátorem řady projektů, které dosud trvají, a je i autorem jejich názvů. Patří sem Múzy na vodě, Galerie nahoře, což je nejstarší stálá fotografická síň v Česku, nebo Intersalon. Organizoval sedm ročníků Jihočeského kompasu, na který dnes navazuje Veletrh cestovního ruchu.
Má stále spoustu kulturních snů. „Například v Budějovicích je jeden mladý muž, který by rád otevřel neprodejní galerii. Pomáhám mu. Minulý týden zemřel sochař Milan Doubrava. Přemýšlím o tom, že by mohl být zastoupený třeba právě v této galerii. Určitě by si zasloužil i velkou výstavu. Dobrým věcem je nutné jít naproti,“ uvažuje.
