„Na naší stanici resuscitační a intenzivní péče pro nejmenší pacienty máme pořád obsazených osm až deset ze 12 lůžek. Když si představíte, že některé děti se narodí tři až tři a půl měsíce před termínem, tak ty jsou tam dva až čtyři měsíce,“ říká primář Milan Hanzl z neonatologického oddělení perinatologického centra intenzivní péče českobudějovické nemocnice.
Novorozenců s extrémně nízkou porodní váhou pod tisíc gramů tu mají ročně kolem čtyřiceti. Dětí, které při narození váží pod 1 500 gramů a vinou extrémní nezralosti jsou bezprostředně ohrožené na životě, projde rukama budějovických neonatologů asi sto během roku.
„Dnes i s nedonošenými dětmi zacházíme trochu jinak než dřív, kdy jsme prakticky všechny rovnou napojovali na dýchací přístroj. Ukázalo se, že malinké děti toho umějí po narození víc, než jsme si dřív mysleli. Děti pod kilo jsou schopné z 80 až 90 procent vlastního dýchání. Věřilo se, že nemají sací a polykací reflexy, ale ukazuje se, že je nemusíme dlouho držet na kapačkách a mohou být od prvních hodin živeny čerstvým mateřským mlékem,“ srovnává Hanzl.
Maminky se chlubí, jak jejich děti rostou
Milan Hanzl(63 let) Narodil se 4. července 1954 v Jindřichově Hradci. Vystudoval 2. lékařskou fakultu Univerzity Karlovy v Praze, tehdy se jmenovala Fakulta dětského lékařství. Po promoci v roce 1979 nastoupil na dětské oddělení v jindřichohradecké nemocnici, po šesti letech přešel na neonatologické oddělení českobudějovické nemocnice. V roce 1997 se stal jeho primářem, od října 2015 po přestěhování porodnice a novorozeneckého oddělení do nové budovy vzniklo perinatologické centrum intenzivní péče, takže Hanzl je jeho primářem. Na Zdravotně sociální fakultě Jihočeské univerzity učí neonatologii pro porodní asistentky a intenzivní péči v pediatrii. Je ženatý, má dvě dospělé dcery a dvě vnučky. |
Důležitou součástí ošetřovatelského týmu na tomto jediném specializovaném oddělení v kraji tu jsou i maminky, které mohou být trvale už od porodu nebo prvních dnů se svým malinkým dítětem ležícím v inkubátoru.
Pro zdravý vývoj novorozence, který komunikuje s maminkou v bříšku a na svět přijde příliš brzy, je to nejoptimálnější situace. Navzdory tomu, že pro zdravotníky je zajistit bezpečnost takového spojení maminek s dětmi docela složité.
Ale funguje to, maminky nedají na oblíbeného primáře dopustit. Zůstávají s ním v kontaktu, chlubí se fotkami ratolestí, na nichž ve dvou, třech letech nepoznáte, že při porodu vážily méně než krabice cukru a vešly se do dlaně.
„Je to týmová práce. Já pomáhám ve službách, jenom když někdo vypadne, protože moje úloha už je trošičku jinde. Celý kolektiv tvoří 90 lidí, jenom sester je 70 a lékařských míst máme 18, takže moje hlavní úloha je zorganizovat práci na oddělení,“ chválí své lidi primář, který je běžně v nemocnici zhruba deset hodin denně.
A zdůrazňuje, že nejde o to, jak extrémně malinké a nezralé děti jeho kolektiv vypiplá. „Dneska je v oboru jediné kritérium naší péče z odborné stránky a to je kvalita života. Jak vypadají naše děti s váhou pod tisíc gramů, pod pět set gramů ve třech letech. V cizině a v zámoří se vás na nic jiného nezeptají,“ vysvětluje.
Přitom když sám jako nastupující dětský lékař začínal, pamatuje doby, kdy se považovalo za standardní, že novorozenci pod tisíc gramů váhy nemají šanci na přežití.
„Je poctivé říct, že ani dnes všechny maličké pacienty zachránit neumíme, medicína to není schopná zvládnout. Ty extrémně nezralé děti jsou pořád ještě problémem,“ konstatuje šéf oddělení, které má v budějovické nemocnici na starosti všechny děti v porodnici, ale největší věhlas má právě díky špičkové péči o ty předčasně narozené.
Nadšený lyžař i cyklista
Ačkoli o své práci mluví i po bezmála čtyřiceti letech v oboru s nadšením, stále se v ní snaží zdokonalit a vede k tomu i své mladé kolegy. Se stejným zápalem mluví také o svém životě a koníčcích.
„Myslím si, že mám docela dost zájmů. Představte si můj život jako židli na čtyřech nohách – jedna je rodina, žena, dcery, dvě malé vnučky a mám ještě i rodiče. Druhá noha je práce, třetí sport a čtvrtá kultura. A to všechno by mělo být v rovnováze a těší mě to,“ líčí Hanzl.
Ačkoli nikdy nebyl vrcholový sportovec, v mládí se věnoval běžeckému lyžování a absolvoval například Jizerskou padesátku i závody Po hřebenech Krkonoš. A vztah k aktivnímu sportu a sportování venku mu zůstal dodnes. V zimě jezdí s manželkou na běžkách i sjezdovkách.
„Na sjezdovky jezdíme do italských Dolomit. A když napadne sníh tady, není nic hezčího než projížďka po Novohradských horách na běžkách nahoře na Hojné Vodě a dál. To je krásné divoké lyžování na rozdíl od Šumavy, kterou brázdí průvody běžkařů,“ zasní se nadšený lyžař.
Ještě víc volného času však stráví na bicyklu. Na kole vyráží s kolegy z práce i s rodinou, dokonce se může pochlubit rodinným cyklistickým klubem. „V nemocnici máme asi šestnáct let volný cyklistický klub a s ním objíždíme Čechy. Když si chci vyčistit hlavu sám, vezmu si silniční kolo a projedu se po okolí Budějovic, třeba směrem na Holašovice. A teď mě partneři mých dcer, kteří jsou o třicet let mladší, zlákali, že bych s nimi měl projet několik hobby závodů na horském kole,“ vypráví aktivní cyklista.
A protože nedá na kolo dopustit, začal trénovat a už s nimi pár závodů jel. „Trošičku se na tom bojím, zvlášť z kopce, ale je to velká legrace. Chlapci mě tam berou do party a připraví mi všechno, co je třeba. A tak mám svůj rodinný cyklistický klub, který se jmenuje Cyklo Mníšek Racing Team a jsme v něm tři – jednomu je 31, druhému 35 a já, sportovec v nejlepším věku 63 let. To už není o žádném velkém závodění, ale protáhnete se na vzduchu a hlavně přijdete mezi úplně jiné lidi než v branži. Bikeři jsou docela zajímavá komunita, líbí se mi, že jsou tam celé rodiny a nikdo se nežene za výsledky a nenutí děti, aby jely na krev. Je na nich vidět to, co považuji za velmi důležité, že sportují celé rodiny a je to součástí jejich života,“ popisuje svoji nejnovější zálibu primář Milan Hanzl.
Ale stejně spokojený je prý s manželkou při výšlapu na horskou túru nebo na koncertě oblíbené vážné hudby.
