„Prababička se narodila v roce 1911, měla čtyři děti a dožila se 90 let, jak si přála. Poté dědici prodali dům novému majiteli, který jej sice částečně zrekonstruoval, ale v roce 2013 dal chalupu opět k prodeji. To už moji rodiče nezaváhali a dům byl náš!“ vysvětluje Ing. arch. Iva Křikavová.
Další zajímavé návštěvy najdete v časopise Bydlení.
Pro ni osobně to bylo velmi důležité. „Moje prababička a toto místo jsou spjaté s mým dětstvím plným okopávání zeleniny, trhání ovoce, pálení listí, táboráků, rodinných oslav a ježdění na kole po hlinité cestě přes kaluže.“
Klasická chalupa
Chalupa byla jako klasické vesnické stavení dělena na dvě různé části: první se vstupem z ulice byla obytná, druhá hospodářská, společně pak vytvářely dvůr, na kterém se všechno odehrávalo.
Důležitým bodem rekonstrukce bylo citlivé skloubení původních prvků s těmi současnými. Jedním z příkladů je srdce domu, prosklená veranda jako nový moderní prvek, kde je teplo a dobře.
„Respekt je asi to hlavní, co by mělo charakterizovat práce na takovém domě. A také odvaha vytvořit něco nového, současného, co se přirozeně spojí s původním a bude s ním společně fungovat a stárnout,“ říká Iva Křikavová.
Staré a nové
U rekonstrukcí starých domů je krásné i těžké zároveň, že už prostě stojí. Spoustu otázek si tak nemusíte pokládat, ale hodně jiných se objeví. Jak je vůbec možné zasáhnout do takového domu? Co respektovat a s čím se naopak rozloučit?
Obě části zůstávaly v původní dispozici nepropojené. Padlo tedy rozhodnutí vytvořit nový spojovací prvek, prosklenou verandu. „Když jí procházíte, změní se pocit vnímání domu. S prvním krokem po palubkách dům mizí a na chvíli se ocitnete venku. V noci vidíte hvězdy, za deště stékající kapky vody,“ dodává architektka.
Prababička byla skromná. Neměla koupelnu a sama žila v jedné místnosti, dnešní kuchyni. Měla v ní malá kamna, kredenc, postel a stůl u okna. Z původního stavení zůstaly metr tlusté hliněné zdi, prohnutý dřevěný trámový dvě stě let starý strop a malé okno. Nově byla položena dubová podlaha, pořízena dřevěná kuchyňská linka, lavice, stůl na míru a židle a především na míru vymyšlený a ručně malovaný keramický obklad, jehož autorkou je sestra architektky.
Do okna po žebříku
Část domu do ulice zůstala v maximální míře původní: střecha, okna, stropy, cihlové klenby. Dnes v ní matka Ivy Křikavové vaří úžasné dobroty. Druhá, původně hospodářská část, je současná. Velká okna, hodně světla, moderní materiály. A celé to propojila právě skleněná veranda, jednotná střecha z bobrovek a hlavně dvůr.
Dříve zde stála postel. Židle jsou sice pohodlné, ale stejně všichni sedí v rohu na dřevěné lavici a sledují, co bude dnes dobrého.
„Plánujeme udělat letos oslavu, zase jako kdysi k prababiččiným narozeninám, letos by slavila 105 let,“ říká majitelka. Nově vznikl také průhled do zahrady od vstupních dveří přes chodbu, verandu, polovenkovní místnost, koupelnu až k oknu.
„Když se dívám na dům ze zahrady, vybaví se mi, jak do toho okna, to mělo ještě původně parapet, lezla prababička v devadesáti letech po žebříku, když si zabouchla dveře. Tak jsme ten parapet raději snížili, protože genům se člověk neubrání,“ vzpomíná architektka.
“Tento projekt byl pro mě návratem po několikaleté praxi ze zahraničí zpět ke kořenům rodinným, a co se stavění týče, i řemeslným. Šlo také o návrat k přírodním materiálům, ruční práci a důrazu na detail, které k venkovu, a nejen k němu, patří,“ dodává.
Další zajímavé návštěvy najdete v časopise Bydlení.
