V mnoha ohledech zůstává nepochopené a hlavně nedoceněné.
Na místo, kde byla v roce 1918 vyhlášena první republika, ze kterého Češi v osmašedesátém bránili svou zemi a kde se jich stovky tisíc sešly v roce 1989, aby znovu stvrdily demokracii, se dnes pravidelně snáší kritika.
Snad ironií osudu se z hlavního jeviště sametové revoluce, světově oslavované události, stala přehlídka striptýzových klubů, kasin, směnáren, anonymních kanceláří a vylidněných budov. Právě takový pocit totiž vyvolává u mých českých přátel a obyvatel Prahy, kterých jsem se ptal na dojem z Václavského náměstí.
„Je to koncentrace negativní energie,“ tvrdí pražská rodačka Jana Arrieta Borges, která se před listopadovou revolucí živila jako divadelní herečka a dnes vede kosmetickou společnost.
Pro ni se náměstí, hlavně v noci, mění v nebezpečný svět drog a prostituce, kam je lepší vůbec nevkročit.
Dokonce i profesionální průvodci se zatváří kysele, když přijde řeč na Václavské náměstí. Patří mezi ně i Alena Vopálková z jedenácté generace Pražanů, která město jinak zbožňuje.
„Beru sem skupiny turistů, abych jim vyprávěla o srpnu 1968 a sametové revoluci,“ říká jednoho sobotního deštivého rána, když se spolu od Můstku díváme na Národní muzeum, „ale jinak odtud zmizíme, jak nejrychleji to jde.“
Poprvé s kontrolou za zády
Jako novinář jsem se do tehdejšího Československa podíval poprvé před třiceti lety. Václavské náměstí na mě zapůsobilo zvláštně. A tajemně.
První vzpomínky zůstávají v mlze. Jsou pozdní osmdesátky, možná rok 1987. Je mi kolem dvaceti, jsem trochu naivní a píšu pro časopis spojený s britským vydáním The Economist, který sídlí ve Vídni.
Přijíždím na pracovní návštěvu Prahy a vybavuju si oběd v automatu Koruna, populárním bufetu v přízemí dnešního Paláce Koruna, s číslem popisným Václavské náměstí 1. Tehdy musel každého západního novináře doprovázet místní překladatel a pomocník. A tak si sedám k obědu s „Arnoldem“. Strhaným padesátníkem, s nímž mám snáz proplout městem.
Dojídáme. Arnold odchází ke kase, aby si koupil pivo a kafe. Vrtím se, potřebuju na vzduch. Zvedám se od stolu a vyrážím ven. Žádné postranní úmysly, zkrátka nevinná procházka. Ujdu sotva pár metrů, když se přede mnou zčistajasna zjeví Arnold.
A vypadá fakt naštvaně. Možná i víc, než by byl za jiných okolností. „Nemůžete si jen tak zmizet a štrádovat si po ulicích, aniž byste mi to předem řekl,“ zpražil mě pohledem. „Už to nikdy nedělejte!“ Krve by se ve mně nedořezal, ale najednou mi to secvaklo. Arnold rozhodně nebyl jen tak obyčejný překladatel, ale pozorovatel. Měl mě sledovat, vyhodnotit situaci a podat zprávu o tom, co jsem dělal a říkal.
Teprve později jsem na internetu našel dokumenty, ze kterých vyplývá, že Arnold patrně spolupracoval se Státní bezpečností. I po třiceti letech ve mně něco z toho divného a znepokojivého setkání zůstává, když si na náměstí vykračuju po širokých chodnících. Václavák se nezdá. Platilo to tehdy a platí to i dnes. A nejspíš to tak bylo odjakživa.
Koruna. Jeden z nejslavnějších domů Nového Města pražského vznikl na místě domů tří. Jméno dostal po ozdobě střechy.
Ve dne: encyklopedie architektury
V posledních týdnech, když jsem začal pracovat na tomto článku, mě dopředu hnala právě potřeba sloupnout tajemnou vrstvu z fasád Václaváku.
Chtěl jsem se dostat hlouběji do historie, architektury, kultury a psychologie bývalého Koňského trhu. Změřit mu pulz ve dne i v noci. Díky tomu jsem objevil vtípky a zajímavosti, které vyprávějí sto let staré příběhy, narazil jsem i na rozpory moderního života v Česku, které stojí za to prozkoumat.
Při denním průzkumu mě doprovází urbanista a historik architektury Petr Kučera, který žije v Praze a podílí se na památkové ochraně objektů po městě. Je asi namístě, že nás první zastávka zavede zpět k Paláci Koruna. Jedné z nejikoničtějších budov na náměstí, postavené v roce 1914, která s sebou stále nese část své majestátnosti ze začátku dvacátého století.
„Palác je klasickým příkladem polyfunkčního domu,“ říká Kučera, „dokonale naplňuje americkou myšlenku vertikálního města, tehdy tolik populární.“ Ta spočívala v tom, že by dům měl naplňovat všechny funkce potřebné ke každodennímu životu. Jedním z nejpozoruhodnějších míst, na něž Kučera upozorňuje, bylo prosklené přízemí. Dnes ho pokrývají dlaždičky, ale dříve se z něj dal sledovat ruch v osmistranném bazénu. Jeho tvar se dodnes odráží do vitrážového stropu v přízemí.
Chcete-li vidět původní plovárnu, jednoduše sejděte do prostor dnešního Bontolandu. Najděte místo, které zhruba směřuje k vitrážím, a rozhlédněte se kolem sebe. Půdorys obchodu se všemi svými patry vypadá přesně jako dno bazénu.
Když se vrátíme zpátky ven, v dolní části náměstí se před námi otevře panorama budov v nejrůznějších stavebních stylech, neobarokem počínaje přes neorenesanci populární v 19. století k odvážnější secesi až po funkcionalismus. Kučera má mezi nimi svého favorita: raně secesní stavbu s číslem 12 z přelomu 20. století. „Revoluční stavba. Čistá secese bez jakéhokoli historického vlivu. Konzervativní lidi ji nenáviděli,“ tvrdí.
Zažívalo-li kdy Václavské náměstí zlatou éru, pak ve 20. a 30. letech, kdy se do něj vešlo třináct kin, několik tuctů kaváren, nakladatelství a dokonce soukromé byty. Tehdy tu žila sotva stovka lidí. Náměstí zalily neony. Slangově se mu přezdívalo Trafouš nebo Trafo, protože připomínalo rušné Trafalgarské náměstí v Londýně.
Václavské náměstí nebylo jen společenským centrem, ale především laboratoří pro experimenty s architekturou. Smělé funkcionalistické projekty v čele s hotelem Juliš v čísle 22 nebo „osmadvacítka“ Paláce U Stýblů přitáhly světovou pozornost.
Prozíravý cukrář. Když se cukrář Karel Juliš vrátil po válce domů, koupil dům U Božího oka a přestavěl jej na funkcionalistický hotel.
K největším fanouškům Trafouše patřil podle Kučery švýcarský stavitel moderní architektury Le Corbusier. Zaujaly ho především kavárny, které lemovaly náměstí v úrovni prvního patra. „Le Corbusier říkával, že kdyby existovaly dveře, které by spojily všechny budovy, vznikla by jedna dlouhá kavárna,“ dodává Kučera.
Naneštěstí z této kavárenské kultury zbylo jen málo. Ironií je, že původní stropy zbyly ve druhém patře Starbucks, na adrese s číslem 40 na štítku. Patrně nejlépe zachovaný interiér, který odráží dekadentní atmosféru doby, leží v podzemní restauraci Triton (č. 26). Jeskynní sklep s krápníky a skrytými odkazy na řeckou a římskou mytologii je nedotčený. Zvrácené detaily v podobě stolů ve tvaru rakví a sklenic s kostrami jsou dnes už jen matnou vzpomínkou.
Kdysi okázalý Palác U Stýblů (sídlo pasáže Alfa) je dnes téměř prázdný. A je zřejmě i nejlepším příkladem novodobého selhání náměstí. Kučera prozrazuje, že přízemní průchod ukrývá své vlastní tajemství. Kdokoli, kdo přisuzuje sex a prostituci k moderní podobě Václaváku, bude nejspíš překvapený, když zjistí, že před desítkami let stála v hale „kabinka na sex“. Tam zájemce mohl zaplatit vstupné, vejít a nechat se pobavit.
Novodobý stavební vývoj už k náměstí nebyl tak příznivý. Hlavně v 70. letech, kdy po dostavbě magistrály oddělil Václavské náměstí od dominantního Národního muzea. Kučera připomíná, že další zásah následoval v roce 1983 po poslední kompletní renovaci.
„Komunistická moc chtěla vytvořit iluzi veřejného prostoru, aniž by lidem dala místo ke shromažďování,“ vysvětluje. Proto byl vnitřek náměstí rozdělen na dílčí sekce, které vyplnila zeleň. To mělo logicky naprosto opačný efekt v listopadu 1989.
Patrně největším nepřítelem Václavského náměstí by přinejmenším z hlediska designu mohl být jednoduše jeho tvar. Na délce 720 metrů a při šedesátimetrové šířce, tedy v poměru 12:1, to není ani náměstí, a vlastně ani ulice.
„Náměstí je určené k posezení, ulice pro pohyb,“ upozorňuje Kučera. Geometrické napětí, které vytváří až schizofrenní pocit, během něhož návštěvníci vlastně nevědí, zda se zastavit a kam se rozejít (tedy jestli zůstat, nebo jít dál), tu bude vždy v jisté míře přítomné.
Karim, místní hvězda. Málokdo toho ví o téhle zóně víc. Možná historici architektury, ale ti zase nemají ty tuny zábavných historek.
V noci: hřiště pro válku gangů
Nočním průvodcem po Václaváku je Karim, bývalý prostitut, kterému bylo nedávno čtyřicet. Na náměstí a v jeho okolí pracoval víc než deset let. Dnes se díky společnosti Pragulic, poznej Prahu jinak! živí tím, že lidem ukazuje skutečný noční život po desáté večer. Život, jenž začíná dávno poté, co úředníci odejdou domů a chodníky zaplní černoši v kloboucích, kteří vábí turisty do nocí plných drahých koktejlů a striptýzu.
Karim je sympatický a bystrý chlap s drsným příběhem, jemuž odpovídá i jeho vzhled. Dnes večer má na sobě několik vrstev, které vypadají na secondhandové zboží, prsteny, řetízky a tetování. Když se poprvé potkáme před hlavním nádražím, už je tma. Přesto nosí sluneční brýle.
Nadzvedne je, aby mi ukázal oči ulepené řasenkou a tmavým make-upem. První dojem? Šokující.
Když scházíme na jih od nádraží směrem k horní části náměstí u Muzea, vypráví o svém životě bezdomovce, drogách, praní peněz, prostituci a ganzích. Těžko rozlišuji, kde fakta splývají s fantazií (i když on má jistě jasno v tom, co říká). Ale i kdyby jen polovina z toho, co vypráví, byla pravdivá, vykreslil velmi smutný a ponurý obraz.
Karim tvrdí, že jen v Praze žije 9 tisíc bezdomovců, z nichž většina tráví dny i noci v okolí Václaváku. Přespávají v kontejnerech na odpadky (těm říkají „Interconti“) nebo v pasážích, tunelech a parcích u vlakového nádraží a v horní části náměstí. Václavák má tak možná více bezdomovců než reálných rezidentů.
V Karimově světě jsou secesní a funkcionalistické památky, tolik vzácné pro Petra Kučeru, jen dekorací k asfaltovému trávníku, na němž mezi sebou bojuje půl tuctu kriminálních gangů včetně Rusů, Afričanů, Bulharů a Albánců, a to za bedlivého dozoru jinak neefektivní policie.
Klíčovou dělicí čárou je podle Karima osa mezi severem a jihem (ohraničená ulicemi Jindřišská a Vodičkova), která půlí náměstí na divočejší část bez pravidel a na klidnější a spořádanější místo. Rozdíl je jen v tom, který gang je zrovna u moci, jak říká Karim.
To ale samozřejmě neznamená, že na náměstí existují jen nelegální kluby a že neduhy, kterými podle Karima místo trpí, jsou nové. Koneckonců sex, prostituce a drogy k Václavskému náměstí patří desítky let, možná ještě déle. Jde o to, že zejména v horní části náměstí se hranice mezi zákonným a nezákonným tak smyla, že se každý ztratí.
Často policie při razii na Václavském náměstí zadrží drogové gangy:
15. února 2014 |
Aby nechyběla zábava
Svůj průzkum proto zakončím rozhovorem s Tomášem Ptáčkem, výkonným ředitelem Goldfingers, tedy původního nočního klubu Alhambra, který sídlí pod Hotelem Ambassador na Václavském náměstí 5.
Ptáček připouští, že Goldfingers, který funguje v elegantních prostorách divadla z roku 1929, je v podstatě striptýzovým klubem. „A co je na tom špatného?“ ptá se. „Václavské náměstí vypovídá o historii a tradici, ale mělo by v sobě nést i zábavu,“ říká, „proč o něm pro změnu jednou nenapíšete něco fakt hezkého?“
Procházíte se rádi po Václavském náměstí?
Hlasování skončilo
Čtenáři hlasovali do 23:00 neděle 17. dubna 2016. Anketa je uzavřena.
