"Mozkové lázně". Nápis na ceduli na kraji Doubice není míněn jako vtip. Vesnička plná opečovávaných roubenek obklopená hustými lesy a pískovcovými skalami jako by skutečně vypadla ze snu kancelářské krysy o ideálně prožitém víkendu či dovolené.
Už první okamžiky pobytu v sudetské obci roztroušené po několika svazích Národního parku České Švýcarsko však naznačují, že zase o takovou selanku nepůjde.
"Až půjdete kolem těch odporných soch, dejte se doleva," vysvětluje po telefonu starosta Martin Schulz, jinak pražský intelektuál, jak ho najdu.
Těmi odpornými sochami myslí chloubu zdejšího největšího podnikatele Karla Rezka, jednoho z asi dvou místních, kteří se v Doubici skutečně narodili.
Doubice v Českém Švýcarsku |
Vzkaz ignorantům
Za chvíli opravdu míjím desítky dinosaurů, golemů a čarodějnic. Pan Rezek kolem své restaurace, v níž před 62 lety jako syn zdejší kuchařky přišel na svět, shromáždil víc než tři sta příšer.
Pláckem, kde je v tuzemsku největší počet na místě vyřezaných soch, se zapsal do české knihy rekordů. Z pozemku také vyčnívá bronzová socha Klementa Gottwalda a dva obrněné transportéry, v nichž pan Rezek občas jezdí po okolí. Zdejší "lunapark" úspěšně táhne jistý typ turistů, například rodiny s dětmi, které plní Rezkovu restauraci.
"Viděl jste to? My bychom byli nejradši, kdyby o Doubici nikdo nevěděl, a on sem dá tohle," prohodí starosta Schulz, nastávající šedesátník s bohémským šátkem kolem krku, bývalý moderátor Rádia Svobodná Evropa, který se do Českého Švýcarska přestěhoval před deseti lety, když se rozhodl, že "změní život".
Když říká my, myslí další bývalé i současné Pražáky. Ti už tvoří podstatnou část zdejších 105 stálých obyvatel (k nim v létě přibude zhruba pět set chalupářů) a mají o tom, jak by obec měla vypadat, odlišné představy než starousedlíci.
Třeba takovéto: původní roubenky, kaplička ve večerním světle, nekosená louka, z níž se vrzavým zpěvem ozývají chránění ptáci chřástalové.
Zástupce starousedlíků Karel Rezek shromáždil u svého hostince asi 300 dřevěných soch. Sýkorky ještě patří k těm vkusnějším.
Na polosamotě u lesa stojí chalupa z 18. století zvaná Chřástalka. Tu před lety koupil další Pražák Jiří Hamáček a vybydlenou stavbu zvelebil s citem pro historické detaily. V jedné části si zřídil byt a druhou pronajímá turistům. V obci zakotvil nastálo.
Někdejší majitel papírnictví na Malé Straně, který patří k doubickým kulturním buditelům a pořádá tu s chalupáři a některými místními divadelní představení, třeba nedávno s pomocí pár sousedů opravil nedalekou kapličku. Hodně místních se prý podobných akcí či brigád odmítá účastnit s námitkou, že to jsou výmysly Pražáků.
Panu Hamáčkovi ti "lhostejní" leží v žaludku a vytiskl dokonce cedulku, kterou tento týden pověsí u kapličky. "Ignoranti, ti, jejichž svět končí u plotu vlastní zahrady, u prahů jejich bytů. Ti lhostejní, kteří nalhali sami sobě, že nemusí mít o nic, co je přesahuje, žádnou starost." Tak zní jeho vzkaz některým starousedlíkům.
Do svého podniku láká pan Rezek turisty také pomocí Gottwalda a transportérů.
Když je ticha příliš
"Jako kdysi za Němců" to vypadá v malebné roubence, kterou o víkendech a dovolených obývá rodina pražské soudkyně Hany Tiché. Je jednou z hlavních postav těch aktivních, kteří se sdružují ve Spolku přátel Doubice.
Manželé Tiší se snaží, aby to v jejich chalupě vypadalo jako zastara, mají tam skromný venkovský nábytek, původní trámy. "Začala jsem sem jezdit před více než třiceti lety. Už od 60. let v Doubici existovala parta chalupářů, kteří se kamarádili navzdory různým vzdělanostním kategoriím. Někteří zůstali Pražáky, jiní se tu usadili nastálo, ale přátelí se a pořádají různé akce dodnes," vypráví Hana Tichá.
Napětí prý začalo až po odtržení obce od Krásné Lípy před dvaceti lety. "Obce dostávají finance podle počtu obyvatel a někteří místní začali argumentovat, že na nás Pražáky nemají peníze," dodává právnička. Doubice je dalším důkazem, že pozadí většiny sporů, ať už třeba jde o náboženství nebo o to, kdo je "náplava" a kdo starousedlík, bývají banální.
Starosta Schulz (Pražák), který bydlí v chalupě asi sto metrů odsud, v klubu Fabrika občas úřaduje.
Některým místním nebylo po chuti, že chalupáři tvrdošíjně prosazují podobu vesnice coby jakéhosi skanzenu bez většího rozvoje. A do představy takového skanzenu pochopitelně nezapadá třeba sochařský "Disneyland" Karla Rezka. A nebo plány, které měl minulý starosta Miloslav Himmer. Ten prosazoval výstavbu osmdesáti nových domů a vybudování lázní u místního teplého pramene.
"Kdyby tu někdo do lázní investoval plánovaných 250 milionů, vesnice by zanikla. Patřila by pak totiž tomu developerovi, a ne nám," poznamenává starosta Schulz, jenž Himmera v předminulých volbách nahradil a uspěl i v těch posledních.
Ostatně, volby v Doubici zdejší atmosféru tradičně rozpálí. A nejen ty komunální. Třeba v druhém kole letošních prezidentských voleb tu získal Karel Schwarzenberg 72 procent hlasů, což byl zřejmě rekord v Ústeckém kraji.
Jeho porážku pak "Pražáci" mohutně zapili ve zdejším klubu Fabrika, nacházejícím se v budově bývalé továrny na nitě. Jeho interiér zřetelně napovídá, že to je nejen "centrum vesmíru", jak tvrdí plechová značka na baru, ale i základna "pražské kavárny". V rohu visí tibetská vlajka, na okně stojí dobová fotka Havel na Hrad!
Rodina Tichých se snaží zachovat původní venkovský ráz chalupy včetně starého nábytku.
Ve Fabrice se konají rockové koncerty, semináře, postavila se zkušebna pro rekreující se členy hudebních uskupení. Je jasné, že i chalupáři bažící po tichu si musí od přemíry klidu občas odpočinout. Starosta Schulz, který bydlí v chalupě asi sto metrů odsud, v klubu občas úřaduje.
"Je to hašišácké hnízdo," prohodí pětapadesátiletý truhlář Stanislav Faix, jenž patří k těm místním, kteří se klubu i jiným akcím obloukem vyhýbají. Voliče Miloše Zemana Faixe pobouřilo například to, že zdejší Pražáci nedávno vydali kalendář, do něhož podle něj vyfotografovali hlavně sebe a své kamarády a napsali tam "Nás Doubičáků je hodně".
"Podle mě je Doubičák ten, kdo tady žije. Pražáci nevědí, jak život na vesnici chutná," durdí se pořízek Faix na zápraží své chalupy. Domek nemá tak vypiplaný jako klasičtí chalupáři. Je vidět, že na to nemá čas, musí se ohánět, aby se uživil.
"Pražáci si sem na víkend navezou plné ledničky, zatímco já musím v zimě prohrabávat sníh, abych se dostal pro rohlíky," pokračuje. Když byly komunální volby, zapsal se na kandidátku starousedlíků nazvanou Doubice normální a seděl i v zastupitelstvu. Chtěl tím prý narušit pražskou nadvládu. "Někteří Pražáci mají pocit, že jsou něco víc. Hlavně když jsou pohromadě," dodává.
Jenže spor, kdo je starousedlík a kdo přivandrovalec, je v Doubici vlastně docela směšný. Z původních obyvatel, Němců, v obci nezbyl nikdo a pro přistěhovalce z 50. let jsou náplavami i ti, kteří tam přišli o deset let později. A tito jsou zase ve srovnání třeba s dnešním starostou starousedlíky jako řemen. Vždyť i pan Faix dlouho žil v nedalekém Děčíně a do Doubice se natrvalo přistěhoval až v 90. letech.
Rodina Tichých se snaží zachovat původní venkovský ráz chalupy včetně starého nábytku.
"Lidi se tu potřebujou."
"Když byly předposlední komunální volby, chodili jsme se s kamarády koukat do hospody, jak se ti staříci hádají, kdo je větší náplava. Byla to docela švanda," vypráví současný zastupitel a provozovatel klubu Fabrika, třicátník Jaroslav Navara. Za staříky označuje sousedy o patnáct či dvacet let starší.
Navara tvrdí, že jeho vrstevníci nebo mladší obyvatelé obce roztržky mezi místňáky a přivandrovalci zase tak dramaticky neprožívají. A přitom i je život obce zajímá a jsou v něm vidět. Třeba tradiční putovní divadlo, kdy se přehrávají na různých místech vesnice scénky, v nichž se mísí divadelní klasika s narážkami na dění ve vsi, letos organizují právě "mladí".
"Lidi, kteří tady spolu žijí, se potřebují. Můžeš na někoho nadávat, že je starej komunista a ignorant, ale pak za ním zajdeš, když třeba potřebuješ něco opravit. A on ti někdy pomůže i zadarmo," tvrdí Navara.
Na otázku, kdo je tedy Doubičák, nakonec odpovídá už i zmíněný kalendář Doubice - Mozkové lázně 2012, který "místní" rozhodně neopomíjí, jak tvrdil pan Faix.
"Doubičáci jsou všichni, kdo mají Doubici rádi," píše se v něm. Problém byl podle autorů pouze v tom, že někteří starousedlíci se do kalendáře, věrni svému naturelu, odmítli nechat vyfotit.
