Radka se hned od začátku ujímá návštěvy a vysvětluje historii domu. „To je sto patnáct let starý dům a babička s dědou ho stavěli k podnikání, měli tu sady s ovocem. Byly tu hrušně a meruňky. Měli ovocnářství. V přízemí měli chladírnu, na dvoře sušárnu ovoce a vršek byl obytný, což tak máme dodneška,“ prozrazuje původ historického stavení s metrovými zdmi.
Litoměřicko bylo vždy velmi úrodným krajem a dařilo se tam zejména ovocným stromům, proto není divu, že se zde předci Radky Cardové rozhodli usadit a podnikat. Ale ne vždy bylo vše zalito sluncem a historie domu, v němž Cardovi žijí, se za minulého režimu rozšířila o několik kapitol.
„Pak to prarodičům zabrali a bylo tu období, kdy byli v baráku dva nájemníci a babička měla jen dvě místnosti,“ vzpomíná Radka, která sem jezdila na prázdniny a na víkendy i v dospělosti s manželem Josefem a tehdy malým synem Adamem.
„Poté zdědil dům můj otec a pak jsem ho zdědila já, akorát jsme měli problém s těmi nájemníky, byly to dvě staré paní, které přes zimu nezvládaly nosit uhlí, takže si je jejich rodiny vzaly k sobě a tím se nám to tu uvolnilo,“ popisuje manželka známého herce, jak získali prostorný dům, který se jim o něco málo později stal i domovem.
Pracovní příležitosti Josefa Cardy zavedly jeho i rodinu z Ústí nad Labem do Prahy. Před dvaceti lety Cardovi zrekonstruovali zděděný dům tak, aby zachovali historický ráz. Radka se sem poté přestěhovala kvůli jejich psovi a navíc bylo neustálé pendlování mezi Ústím, Prahou a současným domovem značně vysilující.
Proto se rozhodli pustit byt v Ústí, ten pražský je dodnes útočištěm syna Adama a také otce Josefa, který ho využívá v době, kdy by mu dojíždění mohlo komplikovat pracovní aktivity. Dopravní situace je občas nevyzpytatelná a už se dokonce stalo, že přijel až na druhou polovinu představení.
Proto je pražský byt jistotou, která známému herci dopřává pohodlí a pro diváky je zárukou, že o Cardu na jevišti nepřijdou. O to raději se pak herec vrací za svou manželkou do domu, který dýchá ovocnářskou historií.
V jídelně je vkusně zkombinován původní nábytek s novými designovými kousky.
„Je úžasné, že když tady prarodiče Radky podnikali, tak odsud vozili do Švédska hrušky. Jsou od toho doklady. Naložili je do vlaku na slámu, tady kousek je nádraží… A jak to dřív všechno šlo a fungovalo,“ obdivuje prvorepublikový ovocnářský úspěch Josef Carda.
Meruňky, které byly věhlasné, už bohužel Cardovi na svém pozemku nepěstují. Původní stromy byly napadeny škůdci, nebo byly přestárlé a nové už manželé nevysazovali.
„Když jsem někomu ty původní meruňky přivezla, myslel, že jsou to broskve,“ vychvaluje skvělou odrůdu ovoce, jímž se pyšnily tři generace. Zahradu nyní Cardovi pronajímají, ale zájem o pěstování pomalu upadá, a proto nezbývá než latifundie obstarávat, což vyžaduje spoustu času a energie. Syn Adam k obdělávání půdy vztah nemá, a tak nad využitím pozemku do budoucna visí otazník.
Dům a přilehlý dvůr disponuje řadou různých místností, které však Cardovi přizpůsobili dnešním potřebám. „Ze sušárny ovoce máme takovou letní místnost, tam je příjemně, když jsou tropická vedra. A chladírnu používáme místo sklepa. Tam si všichni známí, kteří se stěhují, složí věci, když je nemají kam dát. Třeba na rok. Už jsme tady měli i motorové čluny,“ vzpomínají Cardovi s úsměvem.
Jejich dům ukrývá pod střechou i nádhernou prostornou půdu. „Když jsem měla takový záchvat budování, přemýšlela jsem i o té půdě, že by se dala krásně udělat, ale teď už to neřeším,“ vypráví o svých někdejších nápadech Radka, která usoudila, že na úklid současná obrovská rozloha bytu bohatě stačí – měří okolo 130 m² a ve stejném podlaží je ještě jeden byt syna Adama, ten má 75 m² obytné plochy.
Josef Carda však není oddaným řemeslníkem, který by dům v každé volné chvíli vylepšoval. „Já dokážu vyměnit žárovku, ale vždycky jsem říkal, že barák není pro mě, já si tu neumím nic udělat. Mít barák znamená, že na jednom konci s prací skončíte a na druhém můžete začít s novou,“ přiznává Josef Carda se smíchem.
