Články, reportáže, úvahy či pojednání psával Ondřej Suchý vedle kamen v sednici starobylého stavení. Nápad pořídit si chalupu sahá hluboko do osmdesátých let a připsala si ho manželka Johana. „Má tady nedaleko kamarádku, která ji upozornila, že se zde nachází taková polorozbořená chalupa, která byla ještě tehdy za docela výhodných podmínek,“ vypravuje Ondřej Suchý o tom, jak přišel ke svému současnému obydlí.
Zároveň přiznal, že dříve ho chalupaření moc nebralo a byl zvyklý spíše na městský a kavárenský život. Rekonstrukce dávno zašlého stavení tak padla na bedra jeho manželky, která si s tímto úkolem poradila více než bravurně.
„Časem začala ta chalupa vypadat k světu, neboť řemeslníci se na ní vyřádili a dalo se v ní normálně žít. Pracoval jsem v sednici a roztomile tam překážel, neboť magnetofon, psací stroj a stůl s deskami a knihami zabere poměrně dost místa. A pak se to jednou stalo,“ vypravuje Ondřej Suchý, jak došlo k tomu, že byl manželkou vystrnaděn mimo chalupu.
 |
„Původně přišla s nápadem, že uděláme zahradní domek. To je takové staveníčko o rozměrech 4 × 4 metry, na které nemusí být ani stavební povolení. Pak si jen pamatuji, že zjistila, že se nikde nepíše, že nemůže být dvoupatrové. A pak jsem se najednou dozvěděl, že tam budu mít pracovní stůl a kanape,“ svěřuje se Ondřej Suchý.
„Musím říct, že se mě to nejdřív trochu dotklo. Ono to vypadalo, jako že mě už nechce mít u sebe, to raní každého mužského. S odstupem času ale musím říct, že to byla jedna z nejlepších věcí, které pro mě kdy má žena vymyslela. Mám svůj kout, své místo, své hájemství.
Novinář, moderátor spisovatel a textař Ondřej Suchý (* 16. 9. 1945) je bratr Jiřího Suchého. Vydal na tři desítky knížek. Je autorem přes 600 textů písní. V roce 1998 obdržel Zlatou desku Supraphonu za výběr a sestavu MC/CD filmových písniček Rozvíjej se poupátko. V současné době se zabývá dokumentováním historie českého populárního umění v letech čtyřicátých, padesátých a šedesátých. |
Mohu kdykoliv přijít a udělat jí radost nebo zase naopak, když mám mrzutou náladu a vím, že bych nebyl nejlepší společník, tak si zalezu a jsem se svými knihami sám,“ pochvaluje si Suchý.
Jednoduchá stavba
Z architektonického hlediska opravdu nejde o nikterak složitou stavbu, její design je podřízen funkci, kterou má zastávat. Proto v přízemí je pouze pohovka, pracovní stůl s počítačem, polička se suvenýry a příruční knihovna.
Ono to podle názvu může vypadat, že příruční znamená malá, ale není tomu tak. Pokud člověk sedí za počítačem, má doslova na dosah ruky několik stovek svazků. Výzdobu obstarávají letité plakáty a upomínkové memorabilie, například hrníčky s motivy Laurela a Hardyho nebo Voskovce a Wericha.
Ten pravý archiv se ale nachází v patře čili přesně na opačné straně, než by člověk archiv čekal. Je běžné, že stovky až tisíce foliantů, složek a desek se ukrývají v hlubinách starých budov.
Tady ne, tady se knihy, knížky, bichle, encyklopedie, gramofonové desky, VHS videokazety nebo i srolované plakáty nachází hezky navrchu. Má to několik výhod. „Mám rád teplo, a tak ve spodní místnosti dost topím elektrickým přímotopem,“ přiznává se Ondřej Suchý.
Teplo prostupuje stropem do podlahy prvního patra a pomáhá udržovat vrchní místnost temperovanou. Stačí tak v ní mít zapnutý už jen odvlhčovač a o stálosti prostředí, tolik důležitém atributu každého archivu, je rozhodnuto.
Archiv má Ondřej Suchý roztříděný a seřazený s obdivuhodnou pečlivostí a nachází se v něm informačně hodnotné poklady, ze kterých čerpá náměty pro své články, jež mu pravidelně vychází v měsíčníku Retro.
