Měkké světlo připomínající náladu starých holandských obrazů, kontrast teplých a studených barev, propojení originálních prvků s novými, takový je dojem z interiéru, jehož styl podle Jana tvarují světlo, dětství a práce.
„Jsem zdejší patriot. V této čtvrti jsem vyrůstal, mám ji rád. Když jsem měl možnost koupit v Praze na Starém Městě byt, neváhal jsem. Život v bytě mi vyhovuje, na dům se zahradou si moc nepotrpím. Poslední dobou sem ale jezdí tolik turistů, že se odsud lidi stěhují. I holubi už odlétli,“ konstatuje Jan.
Na velké hostiny mini jídelna to není, ale i tak se dá u stolku pohodlně stolovat.
Činžovní dům, který nechal spolu s tiskárnou ve dvoře postavit v roce 1905 Cech tiskařů, stojí naštěstí stranou od rušné Pařížské ulice. „Tiskaři tenkrát nehýřili, vybírali levnější materiály. Například podlaha je ze smrkových fošen, a mimochodem vydržela tu dodnes. Možná i díky tomu, že generace nájemníků přes ně vrstvily PVC,“ vysvětluje Jan.
Padesátimetrový byt ve čtvrtém patře tvořily původně dvě místnosti, toaleta byla na chodbě. Z té je teď malá prádelna. Z půdy nahoře je už také byt, takže teplo nikam neuniká. Když Jan na delší dobu odjede, temperují prostor topné panely.
Na otevřené scéně
Několik let Jan byt pronajímal nebo půjčoval kolegům. Na vzhledu interiéru to začalo být časem znát, tak se rozhodl pro kompletní rekonstrukci. Vyboural příčky, dispozici otevřel, jak jen to šlo. Nosnou stěnu uprostřed oťukal na cihlu. Zeď tak spíš psychologicky než fakticky rozděluje víceméně jednopokojový byt.
„Ve výsledku mi to připomíná loft. Určitě i díky velkým oknům s půlkruhovými nadsvětlíky. Snahou bylo zachránit maximum originálních prvků. Když navrhuji interiér někomu na zakázku, snažím se ctít původní místo,“ vysvětluje.
Kromě podlahy či kachlových kamen zůstala v oknech litá skla. To, že jim je přes sto let, prozradí, když se na ně podíváte, oproti hladkému současnému sklu se v ploše mírně vlní.
Jan Vlček díky své profesi ví, že nasvítit scénu patří k nejtěžším filmovým disciplínám. U bytu si cení přirozeného osvětlení, ale pečlivě vybíral i svítidla. Mezi okna postavil zrcadlo vyrobené z továrního okna. Opticky tak zvětšil prostor, z jedné části bytu je nyní vidět do druhé.
Pánská jízda
Ateliér k práci nepotřebuje. Stačí mu pracovní kout v ložnici, kde má notebook a tablet. Stůl je tak malý, že mu s nadsázkou přezdívá vězeňský. Návrhy kreslí Jan ručně, kresbu považuje za nejlepší a nejrychlejší přenos nápadu z hlavy na papír.
Kuchyňský kout: nábytek je další malou ,Asií‘. Atyp je vytvořený ze staré dřevěné komody. Porcelánové zásuvky a vypínače Jan pořídil z řady retro.
„V případě, že se něco nepovede, stačí vzít čistý papír a začít znovu. Kreslím a rovnou přemýšlím, kam postavím židle, stůl, kde bude okno… Počítačové programy by mě zdržovaly,“ vysvětluje.
A doplňuje: „Pánský budoár moc nepotřebuje. Na cestu si také neberete spoustu věcí. S bydlením je to podobně. Přiznávám, že jsem měl období ,sběrače‘. V životě jsem se ale několikrát stěhoval, a to mě vyléčilo. Zbavil jsem se starých i několika nasbíraných věcí.“
Nemá dokonce ani skříně a lednici. Nechybí mu, do kávy si totiž nedává mléko, ale med. Pánský styl podtrhly odstíny šedé, modré, cihly, kov, dřevo, kůže. Stěna nad postelí je natřená bronzovou mistrovskou barvou, okenice z francouzského zámku posloužily u postele jako držák lampiček.
Je tu hodně světla, proto si Jan dovolil tmavý strop (bílý by odrážel světlo, což by vadilo při kreslení). K malování nakoupil kvalitní barvy Farrow&BALL. Pruhy v ložnici vypadají jako luxusní tapeta, ale jsou namalované.
V mezinárodních kulisách
Pár věcí připomíná Janovi dětství. Obraz v ložnici namaloval jeho otec, akademický malíř. V interiéru se opakují asijské motivy. Kupříkladu komody: původní skříň na věno z obchodu Le Patio stojí mezi okny, druhá z obchodu Snel Furniture je součástí kuchyňského koutu.
„Vypitý“ nábytek: otevřené skříňky jsou vyrobené z dřevěných krabic od vína, dřez je z přírodního kamene, stěna je natřena bronzovou mistrovskou barvou.
„S Asií se musí opatrně, jinak to vypadá jako ve stylové hospodě,“ upozorňuje. Ani kuchyňský dřez není žádná ,typovka‘. Je kamenný a Jan jej přivezl z kamenictví v Loděnici u Prahy.
Některý nábytek nic nestál, stačil nápad. Otevřené skříňky na stěnách jsou udělané z krabic na víno, kávový stolek v ložnici si nejdřív ,zahrál‘ v seriálu Já, Mattoni. To když byl bednou na minerálky.
Jan nechtěl příliš masivního nábytku. Křesla a jídelní stůl mají tenká kovová podnoží, místo postele pořídil matraci, pohodlný skládací futon. Koupelna nezapře inspiraci starou Anglií: umyvadlo na noze, vodovodní baterie s oddělenými výtoky teplé a studené vody, černobílá dlažba.
Sprcha je stavebně vyřešena jen odtokovým žlábkem v podlaze, stěny zdobí benátský štuk, prostor vymezuje prosklená stěna. „Udělali ji kluci od filmu. Tam ještě zůstává pravé řemeslo. Řekl jsem svou představu, aniž bych musel dávat výkresy. A dopadlo to skvěle,“ chválí Jan Vlček.
Původní okna s nadsvětlíky nasvětlují celý prostor, takže se hodí tmavá výmalba. Koupelnu vymezuje prosklená stěna na míru. Paraván je vyrobený ze starých dřevěných okenic.
Majitel bytuJan Vlček, (46), filmový a interiérový architekt, scénograf, ilustrátor, externí pedagog FAMU. Podílel se na reklamních kampaních, je podepsaný pod televizními seriály, například Já, Mattoni, Terapie, Okresní přebor či pod sitcomem Čtvrtá hvězda. Spolupracoval na řadě celovečerních filmů (Lidice, Okresní přebor, Díra u Hanušovic, Kvarteto). Za filmy Don´t Stop a Díra u Hanušovic byl nominován na Českého lva. |
