Do Tujungy, předměstské čtvrti Los Angeles, se Jan Kováč přistěhoval nedávno i s manželkou Melissou. Tato indiánská oblast byla roce 1840 součástí mexického územního daru. V roce 1907 zde M. V. Hartranft založil socialistickou utopistickou kolonii, která svou činnost ukončila v roce 1920. Oblast se stala součástí Los Angeles v roce 1932.
Díky své nadmořské výšce 460 m a oddělením pohořími od kotliny velkoměsta láká čtvrť Tujunga svým čistým vzduchem astmatiky, časopis Coronet ji dokonce přejmenoval na „nejzdravější místo planety“. I Hollywood si ji zamiloval. Například některé scény z velkofilmu E. T. tady byly natočeny jako příkladný život obyvatel předměstské čtvrti v kontrastu s horskou scenérií a přírodou.
Do domu se vstupuje přes terasu, přímo do obývacího pokoje.
Místní komunitu dnes tvoří vědci z JPL (Jet Propulsion Laboratory) stojící za úspěchy dobývání vesmíru, umělci z Hollywoodu i lidé, kteří se starají o každodenní provoz škol a obchodů.
Nedávno jste se s manželkou Melissou rozhodli odejít z Hollywoodu a pořídili tenhle jednopatrový dům. Co stálo za jeho výběrem?
Důležité pro nás bylo sednout si aspoň na deset míst a pozorovat, co přinášejí, jak se v nich cítíme. Ze všech vyzařoval klid. To se mně i Melisse líbilo. Po dni ve střižně nebo na place, kdy se vás pořád někdo na něco vyptává, si rád sednu uprostřed přírody s tím, že si mohu číst nebo pracovat na notebooku. Nebo i uvnitř v domě, ale potřebuji mít možnost otevřených dveří a oken a nechat jimi proudit vzduch. A to po celý rok.
Blízkost národního parku a kopce nad námi nás taky přitahovaly. Vlastně bydlíme v lese a přitom to nemáme na projekce nebo na koncert do Whisky & Go Go dál než dvacet minut jízdy autem. Zaujaly nás i věci, které se někomu mohou zdát jen drobnostmi. K nim především patří čistota vzduchu a třeba i hvězdy nad hlavou, které uprostřed města tak dobře vidět nejsou.
Přírodu mám rád, ale bez velkoměsta bych být nemohl. Takže spím na posteli, kterou jsem si vlastními rukama postavil, jsem uprostřed přírody, v neuvěřitelném tichu a jen kousek od jednoho z center světového filmového dění. Co se týče bydlení, co víc bych si mohl přát...
Olivová barva exteriéru vašeho domu je dnes módní...
Nevyhýbali jsme si jí, už tady byla. Líbilo se mi, jak se propojuje s okolím, zahradou, stromy a díky tomu je přechod exteriéru do interiéru skoro neznatelný.
Každý, kdo si dnes koupí dům, si jej přestavuje podle vlastních představ. Baví vás tato manuální práce?
Nejdříve jsem se tomu vyhýbal. Táta mě v Česku nutil jezdit na chatu a pomáhat. Jako každý puberťák jsem to nenáviděl. Takže teď, když vyměňuji rámy hliníkových oken za dřevo, se mi asi táta z hrobu směje. Byl jsem sám sebou dost překvapený, jak mě někdy baví se o tohle postarat.
Z vaší domácnosti dýchá svoboda a vzájemná úcta. Čí je to zásluha?
Asi nás obou. Mám vedle sebe umělkyni, malířku. Když mi řekne, že tahle barva není ideální, tak se nehádám. Proto na vnitřních stěnách pokojů nikde nemáme bílou barvu, ale každá místnost má svůj jemný odstín.
Z ložnice je přímý výstup na terasu a do zahrady.
Prosazujete své české kořeny například do kuchyně a vaření?
Melissa ráda vaří podle receptů od oblíbených místních šéfkuchařů. Občas si vystřihne z časopisů nějaký od někoho ze San Franciska nebo z New Yorku. A především používá návody na francouzskou kuchyni podle klasických kuchařek, jako třeba od Julie Childové. Díky tomu, a možná i zdejšímu horku, mi knedlíky nebo svíčková doposud nikdy nechyběly. A můj přínos k vaření je, že se ve zdejších vedrech snažím udržet zahrádku čerstvého koření a bylinek do kuchyně.
Jak je váš dům vlastně velký?
Obytnou plochu přibližně 120 čtverečních metrů zabírají tři místnosti, obývací pokoj, ložnice a pokoj pro hosty, ze kterého jsem si udělal pracovnu pro dobu nepříznivého počasí. Je tady kuchyň, koupelna se záchodem a garáž včetně přístavby, která slouží jako malířský ateliér.
Ateliér ženy Melissy
Manželka je Američanka a malířka. Jak jste se seznámili?
S Melissou jsme se potkali v rockovém klubu Whisky a Go Go na Sunset bulváru. Měla tam v roce 1991 koncert skupina Sonic Youth, která v té době právě vydala album Goo. Šel jsem na Sonic Youth nejen kvůli hudbě, ale i kvůli obalu na jejich album, který dělal můj oblíbený Raymond Pettibon.
Když jsem v 1989 přišel do Ameriky, právě od něho jsem si koupil z prvních ušetřených peněz litografii, která nám teď visí v obývacím pokoji. Mám k ní proto vřelý vztah a pokládám ji za součást osudu. Znázorňuje ležícího chlapa se zkrvavenými očima, už asi nevidí a umírá. Někdo do něho možná kopnul a ve stylu grafiky komiksů má vedle sebe popisek: „Aspoň, že jsem viděl Las Vegas.“
Pokud se nepletu, Pettibon v té době ještě nebyl slavný, takže to musela být i dobrá investice. Dnes jsou jeho díla například i v Muzeu moderního umění a originály dosahují značných částek.
Jenže já žádný nevlastním, jen litografii a za tu jsem tehdy zaplatil asi 1 500 dolarů. Dnes bych ji mohl prodat možná za dvojnásobek. Takže se ta investice skutečně „vyvedla“ (směje se). Určitě je to nejlepší koupě mého života, ale ne díky tomu směšnému finančnímu zisku, ale tím, s čím je v mém životě spojená.
V pracovně máte také nádherný a velký plakát skoro přes půlku stěny. Jak jste k němu přišel?
Byli jsme s mým krátkým filmem The Dekadent Visitor v Itálii na festivalu v Montecatini. Na závěr byl uveden The Third Man od Orsona Wellese v nově zrestaurované úpravě, protože šlo o padesáté výročí jeho natočení. Plakát byl umístěný před budovou kina na panelu, který nebyl chráněn proti dešti. Přišla průtrž, a tak jsme jej před zničením museli zachránit...
Do takového prostředí se hliníková okna opravdu nehodí...
Zmiňujete se o jednom z krátkých snímků, který jste režíroval a zúčastnil se s ním řady filmových festivalů. Co vám to přineslo za zkušenost?
Kromě té tradiční festivalové nálady to byla možnost povídání si, až do tří hodin do rána, o filmech s režiséry, kterých si vážím. Líbí se mi vysedávání s filmaři, kteří jsou mi myšlenkově blízko. To mě potom ovlivňuje profesionálně z nečekaných úhlů.
Čistě prakticky, a konkrétně v případě tohoto mého snímku, šlo o to, že jeho festivalový úspěch vedl k nabídce od studia Fox Serchlight k natočeni dalšího krátkého filmu, k zisku práv adaptovat povídku Charlese Bukowského, k nabídkám od Kodaku a Panavision. Díky tomu jsem se stal součástí jejich programu pro talentované režiséry, což se velmi dobře hodilo, když jsem začal točit a dostal bezplatně filmovou surovinu a na Panavision kameru drahé objektivy.
Jak na tenhle festivalový snímek, jehož námětem je návrat emigranta do Česka, reagovali diváci v jiných kulturách?
Film měl největší odezvu v Americe. Diváci se smáli na místech, kde se smát měli a tahali kapesníky, když měli být dojatí. Navíc, když jsem mohl porovnávat rozdílné přijetí, potěšilo mne, že reakce byly upřímné a s nadšením nejen od té profesionální festivalové smečky kritiků, ale také od obyčejných filmových fanoušků.
Který žánr je vaším nejoblíbenějším?
Asi film noir. Mám už léta rád absurdnější příběhy. Když se vyhnu filmovým inspiracím, tak vizuální zkratky, kombinace noir a humoru v grafice komiksů je mi velice blízká. Román Sky Full Of Sand od Ricka DeMarinise, který jsem adaptoval, také žánrově zapadá někam mezi noir a moderní western.
Připravujete něco dalšího?
Zanedlouho bych měl pracovat na celovečerním studiovém filmu jako režisér druhého štábu. Nabídka je, jestli se bude skutečně natáčet, nevím. Už jsem byl v Hollywoodu tolikrát blízko vlastní celovečerní tvorbě a v poslední minutě to nevyšlo, že si připadám jako podvodník, když mluvím o tom, co připravuji.
Jednou na poslední chvíli nevyšly finance, jindy vyměnili šéfa studia a tak podobně. Myslím si, že už jsem si prožil své a už mě to tak nevzrušuje.
Jak jste se vlastně dostal k filmařině?
Studoval jsem v Praze novinařinu a ještě během studií si mě vybral jako asistenta režie televizní režisér Karel Pech. V Hollywoodu jsem začínal jako elektrikář a truhlář a při tom začal studovat na filmové škole UCLA. Studium mi umožnilo najít práci v oboru, věnovat se střihu a režii.
Pracujete na sestřihu televizních seriálů i upoutávek k slavným filmům. Jak vaše tvorba vlastně vypadá?
V poslední době to byla především práce střihače na televizních seriálech jako Sopranos nebo Sex ve městě. Přestříhávám je podle požadavků stanic, které zakoupily vysílací práva třeba od HBO, někdy i podle potřeb v zahraničí. Znám je už nazpaměť, vždyť to dělám osmnáct let.
K celovečerním filmům vytvářím reklamní sestřihy jako nabídkové upoutávky. Patřily k nim v poslední době například Transformers: Pomsta poražených nebo Veřejní nepřátelé.
S Kováčovými žijí v domku i dvě kočky.
Na terase lze v klidu i pracovat...
Stříhal jste upoutávky i pro film Terminál od Spielbergra. Stěžoval si někdy na něco?
Pokud je mi známo, tak ne. Ale nikdy jsem s ním osobně nemluvil, tak to nemohu potvrdit. Spielbergovi však posíláme ke schválení i upoutávky na filmy, které „jen“ produkuje. V tom je výjimečný. Najde si čas a přeje si vidět opravdu všechno. Michael Bay a řada dalších hollywoodských tvůrců taky neponechají nic náhodě a osobně si naši práci prohlížejí. Občas jen doporučili, že výbuch anebo akci, které jsme vybrali, je potřeba pozměnit.
Co vám v Americe chybí?
Možná některá stará přátelství z Evropy. Bohužel nejsem tím, kdo by je dokázal udržovat ve spojení na dálku.
Vaše nejoblíbenější zábava?
Číst si scénáře a milovanou literaturu. Každou sobotu k tomu patří dvacetistránkové články v magazínu New Yorker.
Na terase je příjemné posezení, které oceňují i návštěvy.
Jan KováčNovinařinu studoval v Praze a film v Los Angeles, kde žije od jara 1989. Jako střihač a režisér pracuje hlavně pro firmu 5 guys named Moe. Má za sebou stovky filmových a televizních upoutávek. Pro HBO spolupracoval při sestřihu více jak padesáti filmů a televizních seriálů. Natočil také několik krátkých filmů a adaptoval úspěšný román současného amerického spisovatele Ricka DeMarinise. Je ženatý, rád hraje tenis a má dvě kočky. |
Film noirJde o filmový žánr existující v letech 1941 až 1958. Je obvykle spojován s černobílým vzhledem, založeným na německé expresionistické kinematografii. Mnoho z příběhů a postav je odvozeno z detektivních románů takzvané drsné školy s postavami charakteristickými pro svou cyničnost a necitelnost, jež se objevily v USA během hospodářské krize. Termín film noir (z francouzštiny černý film) poprvé použil francouzský kritik Nino Frank v roce 1946. Ve své době však nebyl používaný a filmy byly takto označeny zpětně. Za první film tohoto žánru je považován Maltézský sokol (1941) režiséra Johna Hustona, za poslední Dotek zla (1958) Orsona Wellese. Mezi nejslavnější patří Laura (1944), Sunset bulvár (1950), Hluboký spánek (1946) nebo Eso v rukávu (1951). Zdroj: Wikipedia |
