K rozhodnutí přestěhovat se dospěli před čtyřmi lety. „Celé prázdniny jsme trávili na chalupě, kde náš tehdy jedenáctiměsíční synek Lojzík začal chodit. Když jsme se pak vrátili zpátky do Prahy, začal jsem v duchu přemýšlet, že bychom potřebovali něco většího. Aby děti měly své vlastní pokoje a soukromí. Navíc nás dost zneklidňovalo, že nástavba domu byla z azbestu,“ popsal Igor Bareš.
O svém záměru však mlčel, manželce, herečce Antonii Talackové, o něm řekl až o měsíc později. A ta vzala věci okamžitě do svých rukou.
„Půl roku nato jsme se stěhovali a já se nemusel vůbec o nic starat. Mám prostě tu nejbáječnější ženu,“ rozzářil se herec.
Antonie našla několik nemovitostí, které jí padly do oka, a pak je s Igorem obešli. „Chtěli jsme zůstat na Praze 6, kde jsme žili. Tím směrem jsme se dívali. Nakonec nás nejvíc zaujal starší domek v pražské Ruzyni. Je to sice okraj Prahy, v podstatě venkov, ale dostupnost do centra je pohodlná. V Divadle na Vinohradech, kde jsme s manželkou oba zaměstnaní, jsme za půl hodiny,“ uvedl Igor Bareš.
Vyhlédnutý domek ho od prvního okamžiku zaujal, trochu mu připomínal ten v jeho rodné Olomouci. „Byl zajímavý tím, že není členitý jakoby horizontálně, ale vertikálně. Nadchla mě také kamna v kuchyni, v nichž se dá topit dřevem, což má své nezaměnitelné kouzlo,“ vylíčil herec.
A ještě jedno překvapení na ně při prohlídce domu čekalo. „Když jsme se tam přišli podívat, vedle na zahradě zrovna sklízel jablíčka Arnošt Goldflam. Jak se ukázalo, bydlel hned vedle našeho vytipovaného baráku. Takže teď jsme sousedé,“ prozradil herec s úsměvem.
Než se nastěhovali, proběhla částečná rekonstrukce. Bylo potřeba upravit zahradu a především vybudovat dětské pokojíčky pro devítiletou Toničku a pětiletého Lojzíka. Zkrátka si dům předělat k obrazu svému.
„Moje žena a matka mých dětí je natolik organizačně schopná, že se o všechno postarala. Mne s dětmi poslala na několik dní do rodné Olomouce a my se pak vrátili už do hotového. Pamatuji si na její SMS zprávu, kterou mi poslala někdy ve čtyři ráno. Psala mi, že je vše hotové a že se koupe v naší obrovské vaně v naší malé koupelně. To je nejmenší místo v domě, ale máme tam velkou vanu,“ uvedl herec, který si nové bydlení nemůže vynachválit.
Herec má ve sbírce i rozstřílenou německou helmu z druhé světové války.
„Všichni jsme tu spokojení a šťastní, nic nám nechybí. Děti mají navíc na zahradě svůj koutek a přes léto nafukovací bazén, je tam i možnost grilování. Tonička má z pokojíčku krásný výhled na letohrádek Hvězda, což je originální příklad české renesanční architektury, který stojí v oboře, kam pravidelně chodíme na procházky. Prostě ideální ve všech směrech. Na lepší bydlení už se osobně asi nezmůžu,“ prohlásil Igor Bareš.
Společnost rodině dělá několik zvířátek – andulky a dvě vzácné britské krátkosrsté kočky. „Napřed jsme měli jednu, protože děti potřebují mazlíčky, to ale nestačilo, takže teď máme dvě. Jedinou nevýhodou je, že třeba dříve jsme v létě mohli mít všude otevřeno, teď ale musíme dávat pozor a všechny dveře a okna zavírat dvojnásobně,“ dodal s úsměvem.
Dům má dva sklepy, které slouží jako prádelna a šatna, kuchyně je spojena s obývákem, odkud vedou dveře do zimní zahrady. „Tam je v zimě opravdová zima a v létě zase opravdové horko. Takže nám to slouží spíše jako takové skladiště. Mám tam třeba ramínka, která si vozím ze zájezdových představení,“ uvedl herec.
V dalším patře je ložnice s verandou a dětský pokoj, který obývá Lojzík. V půdní vestavbě má své království dcera Tonička. „Přestože k historii inklinuji, zatím jsem se za aktivním poznáváním toho, kdo tu žil před námi, nevydal. Dům byl postaven někdy v roce 1920. Prý existují fotografie, že tady kdysi bývala výrobna nebo prodejna lodních a leteckých vrtulí, což je trochu absurdita. Zajímavé také je, že jsem nedávno přišel do dabingového studia a režisérka, která na smlouvě viděla mou adresu, mi překvapeně oznámila, že tam před pětadvaceti lety bydlela se svým partnerem. Svět je malý,“ pousmál se Igor Bareš, který dům obohatil o svou raritní sbírku.
Na poličkách v obýváku mají své místo kupříkladu lidská kost, větvička ze stromu, na které se oběsil člověk, nebo prostřílená německá helma z druhé světové války. „Pro mě ty předměty mají svou cenu. Rád chodím na hřbitovy a různá mysteriózní místa, odkud si vždycky něco přinesu,“ uzavřel herec.
