Sochař Jan Kratochvil a jeho manželka, malířka Sabina, mají v Brně soukromé a hodně neobvyklé muzeum. Nevystavuje v něm svá ani cizí díla. Pohnutý osud tohoto syna poúnorového exulanta určil jeho životní téma. Jsou jím outsideři, běženci, uprchlíci či lidé otevřeně vystupující proti jakékoliv totalitě.
Jan KratochvilNarodil se roku 1951. Svého otce – milovníka přírody, přírodovědce, historika umění, pedagoga, zahraničního vojáka, humanistu a spisovatele, univerzitního profesora Josefa Kratochvila – však poznal až po roce 1989. Otec byl totiž významný představitel skautů známý pod přezdívkou Baby a důstojník Moravcovy zpravodajské organizace, který v roce 1948 emigroval do Německa. Kratochvilovým dědečkem byl zase významný český filozof, profesor na Karlově univerzitě v Praze Dr. Josef Kratochvil. Jan Kratochvil strávil jako syn protikomunistického exulanta dětství mimo domov. Absolvoval za bolševika řadu civilních zaměstnání jako kulisák, rekvizitář, restaurátor, po ukončení studia při zaměstnání se stal sochařem. Svazovou registraci, která umožňovala v době komunismu realizovat umělecká díla, ale jako třídní nepřítel stejně nedostal. Udělal řadu plastik zejména do křesťanských kostelů, v Bohunicích nedávno odhalili pětimetrový pomník tří odbojů, který vytvořil se svojí ženou a malířkou Sabinou Kratochvilovou. V listopadu roku 2007 v Brně otevřeli soukromé Muzeum českého a slovenského exilu 20. století. Nejméně 20 let se věnuje sběru a vystavování materiálu právě o pohnutých dějinách tří tuzemských odbojů. Manželé se zajímají také o dějiny Židů v Čechách a na Moravě. Právě na toto téma připravili výstavu v budově Evropského parlamentu. Kratochvil také hodně cestuje po celém světě a natáčí svérázné portréty českých krajanů v zahraničí. V Austrálii třeba portrétoval slavnou emigrantku Zoru Šemberovou, která v Brně v roce 1938 tančila hlavní roli při světové premiéře proslulého Prokofjevova baletu Romeo a Julie. Kratochvil je také náruživý motorkář a na svém Harley Davidsonu se brzy chystá na sraz do Petrohradu. |
A je kouzelnou náhodou, že sídlí na Štefánikově ulici 22. Ostatně hned v první místnosti uvidíte šavli prvního československého ministra války, vedle peněženky a klobouku prezidenta T. G. Masaryka, jehož myšlenky Rastislav Štefánik rád proklamoval a propagoval.
Z kláštera pivovar a teď muzeum
"Původně šlo o starý karmelitánský klášter, který naši předci koupili a přestavěli na pivovar," komentuje Kratochvil osudy domu, jehož vstup nyní hlídá český stříbrný lev.
K vaření piva, které tady skončilo v roce 1928, už odkazuje jenom krásný komín. Prostorný areál zkonfiskovaný komunisty a před pěti lety v restituci vrácený rodině Kratochvilů – Sabině a Janovi – se proměnil ve svérázný památník.
Pocit socialistických časů, kdy zemi svazovaly ostnaté pohraniční dráty, navodí obrněný transportér na dvoře. "Skutečně na Znojemsku strážil hranice," dodává Kratochvil ke kolosu, jehož dva laufy už naštěstí střílet lidi nemohou.
Vstup do expozice připomínající nesvobodu, z níž lidé prchali do lepších ekonomických a hlavně demokratických poměrů, lemují černobílé fotky Čechů žijících v rumunském Banátu od pražského fotografa Pavla Hrocha. Posléze ovšem návštěvníka čekají kruté dějiny od roku 1900 do roku 1989.
Vedle tří odbojů je jedna místnost věnována krvavému komunistickému vězeňství s lidmi nepohodlnými režimu, jiný menší prostor patří roku 1969 a bouřlivý okupační rok 1968 na svoji konečnou výstavní podobu ještě čeká. Kratochvil sám mezi exponáty figuruje.
Pohnutý životní příběh
"Našel jsem tu fotku v policejních archivech. Pamatuju jen, že vedle nás se kdosi skácel a my utíkali před kulkami," říká devětapadesátiletý muzejník nad černobílou fotkou.
Obrázek ho zachycuje jako mladíka nedaleko těla zastřelené Danuše Muzikářové, tedy jednoho z krvavých symbolů brněnských protestů proti ruské okupaci v létě 1969.
Ostatně o Kratochvila se novodobé dějiny otřely také drsným způsobem. Jeho otec působil koncem čtyřicátých let jako agent-chodec a převáděl lidi do západního Německa.
Pomyslná pohraniční mříž definitivně spadla, když musel někdejší významný představitel skautů zvaný Josef Baby Kratochvil zůstat za železnou oponou a v Brně zanechal manželku i se svými třemi syny.
Sotva narozeného třídního nepřítele Jana čekala výchova mimo rodinu, jeho dva bratři – známý spisovatel Jiří Kratochvil a fotograf Jef Kratochvil – byli u příbuzných. Jan svého otce poprvé potkal až ve svých osmatřiceti letech!
"Hodně sem chodí školy. Jednotlivce už bez předchozí domluvy přes mail do muzea nepouštím, není na to kapacita," doplňuje soukromý muzejník.
Poukaz na privátnost instituce ještě podtrhuje Kratochvilova věta: "Vyhýbáme se státním dotacím. Nechci totiž být zavázaný a potažmo poslouchat žádný společenský systém."
Na nezvyklé muzeum, které funguje jako historická paměť národa, prodal jiný zděděný dům. O celkové investici do muzea však příkře mluvit nechce. "Peníze tady nejsou důležité," říká autor dvanácti publikací o dějinách exilu.
Ale úctyhodných pět tisíc metrů čtverečních výstavní plochy je zatím zaplněno z necelé sedminy. Postupně renovované historické sklepy, které jsou hned ve dvou patrech nad sebou, na své muzejní využití teprve čekají. "Pracujeme s historiky, nic v naší expozici není vymyšlené. Pomáhá nám Úřad dokumentace a vyšetřování zločinu komunismu a Muzeum policie České republiky a jejich historici," vypočítává Jan Kratochvil.
Některé z vystavených předmětů mají opravdu pohnutou historii. "Jednou tady zazvonil muž. Posléze mi věnoval bachařský karabáč, kterým mlátil mukly ve věznici v Uherském Hradišti. Jméno prozradit nechtěl. Přišel, protože ho zřejmě tlačilo svědomí," říká Kratochvil nad dřevěnou hůlkou, na níž ulpěla krev lidí, kteří se bouřili proti nespravedlivým rudým poměrům padesátých let.
Kratochvilovo muzeum ale nechce nikoho strašit. Černé palubovky, původní lustry z uherskohradišťské věznice a hlavně tragická čísla a statistiky na panelech mají zájemce vrátit hlavně do reality časů, kdy demokracie byla pouze nepřítomným a vzdáleným snem, za který bylo nutno bojovat.
