Stavba je navíc pozoruhodnou architekturou s originální výzdobou. Moderní kapli svatého Josefa v Senetářově v neskutečných dvou týdnech navrhl sochař a malíř Ludvík Kolek.
Rychlý zrod kaple1969 -Začátek stavby nového kostela v Senetářově. Kopání základů a přípravné práce. Vyplaceno 850 tisíc korun. |
V dalších zázračných dvou letech budovu, v níž lidé uviděli koráb převážející věřící dobou tuhé normalizace, svépomocí postavili.
"Byl to boj o každý den," vzpomíná Kolek na jedinou sakrální stavbu postavenou v zemi za dob komunistické diktatury.
A aby těch zvláštností nebylo málo, papaláši na nejvyšších místech socialistického státu o zrodu nového kostela netušili. Když se měl světit, následovalo běsnění a fůra zákazů, které se nevyhnuly ani biskupovi či papežskému vyslanci.
Stojí v Senetářově kostel, nebo kaple?
Kaple je jedna prostora, zatímco kostel má presbyterium vyhrazené výhradně pro liturgii. V Senetářově se nedá mluvit o přísně vyhrazeném kněžišti, takže bychom spíše měli hovořit o kapli...
Pojďme nyní tuto kapli vytáhnout z časového i architektonického půdorysu. Jak se zrodila ta myšlenka?
Ve vsi kaple byla. Taková pozdní barokní stavba. Stála ovšem na křižovatce silnic. Ve třech směrech se tady protínaly silnice, na kterých při bohoslužbě stála velká část lidí, kteří se do kaple nevešli. Ohrožovalo to jejich zdraví a přímo životy. Pan farář Vavříček se rozhodl postavit novou kapli a starou zbořit.
Nebyla škoda ničit barokní památku?
Ta kaple nebyla architektonicky zvláště cenná. O stržení navíc rozhodovali památkáři. Cenný byl svatý Josef ve výklenku portálu. Tuto barokní plastiku jsme použili i do nové stavby.
Jak jste tedy začal uvažovat o stavbě, kterou posléze věřící dle její podoby vnímali jako koráb, který je má převézt přes nábožensky nevstřícně časy normalizace?
Já u těch začátků vůbec nebyl. O stržení a postavení nové kaple se jednalo už v roce 1967. Situace tála a komunisti byli ochotni dát svolení k té stavbě.
Z jakého důvodu záměr komunisté posvětili?
Šlo právě o lidi stojící venku. Chtěli to nějak vyřešit. Žádost přišla na biskupství, ale komise, která měla rozhodnout, neexistovala. Já byl první, kdo do ní byl jmenován. Požádali mne, abych se ke stavbě vyjádřil. Doporučil jsem navržený projekt architekta Dohnala.
A to byl konvenční tvar nebo stavba, která dnes v Senetářově stojí?
Šlo o běžný kostel. Pan děkan jen trval na tom, aby novostavba měla věž a lidi si ji nemohli plést třeba s nějakým kulturním domem. Věž měla být ve svahu, kde jsou dnes schody. Dokonce už byla navržena výzdoba. Autorem křížové cesty byl známý akademický malíř Mikoláš Medek. Pražským výtvarníkům se ale zdálo, že to tradiční pojetí se vlastně k této výjimečné situaci ani nehodí. Otec Vavříček nebyl žádný kunsthistorik, měl však cit pro to, co lidi může oslovit, nadchnout a přitáhnout do sakrálního prostoru. Bylo to před půlnocí z jara roku 1969. To už bylo po lednovém plénu. Zazvonil mi telefon a páter Vavříček po mně chtěl návrh kostela. Já mu oponoval, že jsem nepostavil nikdy ani kozí chlívek. Že jsem malíř a sochař. Když jsem telefon položil, vzpomněl jsem si, že mne od mládí zajímala sakrální architektura. A že je vlastně krátce po druhém vatikánském koncilu, který obrátil liturgii čelem k lidem a u obětního stolu už k nim kněz nestál zády. Už tehdy jsem začal přemýšlet o sakrálním prostoru a dělal si skici. Zajímalo mne to však výhradně z hlediska liturgického.
Vy jste začal tuto stavbu tvořit nejprve z hlediska jejího náboženského poslání, těžištěm byla liturgie, a první místo tedy nehrál vlastní obal kostela?
To je přesné. Tvarosloví bylo na druhém místě. Prohlížel jsem si stavební místo, pan děkan koupil pozemek na bezpečném místě, měl ale nedostatky. Těžko se v něm navazovalo na místní venkovskou zástavbu. Byl tam třeba odpudivý rybník, takový žabák a nádrž pro hasiče.
Historie toho místa byla dramatická ovšem už za fašismu...
Němci vyhnali senetářovské do lesa, zřídili si tady střelnici. Obyvatelé prý už tehdy udělali slib, že jestli se vrátí, postaví kostel. To je historicky jisté.
Ale proč jste na tu stavbu kývnul?
Já viděl, jak do mne děkan vkládá veškeré naděje. Už v mládí jsem si stanovil takovou zásadu, že se pokusím udělat cokoliv, o co budu požádán. Vzpomněl jsem si na tento slib. Bylo to 7. března 1969. Odjížděl jsem ze Senetářova s rozhodnutím, že se do toho pustím.
A jak tedy zajímavý objekt začal vznikat zvenčí?
Rostl postupně a přišlo na zastřešení. Já už měl portál a měl jsem na mysli, že střecha by měla pokračovat a prodloužit vstup, který je na úrovní zemské, přízemní, ale také duchovní. Skořepinu jsem obracel ze všech stran a přišel k tomu vykrojení, ve kterém bude zobrazeno právě nebe, které je také předmětem liturgie. Tam už si měl člověk dosadit, co chtěl. Aby vše bylo jasně sakrální, přikomponoval jsem zvoničku i s křížem.
To je teda překvapení. Takže skořepina vzpínající se k nebi, která mnoha lidem připomínala koráb plující v té rudé politické břečce kolem, vůbec lodí není?
Šlo mi o vzestupnou cestu ducha. Koráb se z toho vyloupl tak: děkan Vavříček mi řekl, že je to loď. Mně se to nezdálo do té doby, než to řekl. To už ale byla kaple postavena. A já jsem v malování, sochařině i architektuře přístupný více výkladům. Odsouhlasil jsem mu tu loď, o které se dnes už mluví zcela běžně.
Nechtěl jste vztyčit nějaký pyšně se k nebi vzpínající svatostánek?
Šlo mi záměrně o jakousi nízkou, přízemní architekturu. Nechtěl jsem nic vysokého gotického. Měli tam přijít lidé, kteří sami žili v nízkých bytech. Přijdou do kaple, právě božská síla a moc liturgie pomyslně rozlomí ten strop a zvedne je z jejich cesty a povede do té skořepiny, jejíž cípy jakoby držely nějaké nebeské bytosti bezmála za uši. Nastane dramatický moment, strop začne jakoby praskat. Měla vzniknout dynamická architektura připomínající pohyb a ještě zalitá světlem z příhradového řešení. Nad oltářem se v tomto stavebním řešení duchovní moc jakoby projevila tlakem vzhůru.
To všechno jste si kreslil?
Já si nic nekreslil. Já si kapli modeloval. I tvar té skořepiny, kterou jsem zvedl a tvaroval do úžlabí.
Kostel poutá pozornost i zevnitř jako mimořádný umělecký artefakt. Skrývá nádhernou křížovou cestu jednoho z nejvýznamnějších českých výtvarných umělců Mikoláše Medka. Připomenete setkání s tímto mimořádným umělcem?
My se spolu moc nepotkali. Medek řekl, že Kolek je malíř a proč by si to kolem oltáře nenamaloval. Medek se dostavil na stavbu a já mu to celé přibližoval. Vavříčkovi říkal, že interiér ho oslovil a že by si tam něco udělal. Já v tom kalupu na křížovou cestu neměl čas. S málomluvným Medkem jsem moc nekomunikoval. Jeho křížovou cestu jsme posléze instalovali společně. On už byl v té době velmi vážně nemocný a jeho introvertnost to jenom zesílilo.
Co vám dalo na nezvyklé stavbě nejvíce zabrat?Nic takového být nemohlo. Šlo o zápas s časem. Společenské a politické poměry se den ode dne zhoršovaly. Ten návrh jsem měl za necelé dva týdny hotový. Právě na svátek svatého Josefa, tedy 19. března, jsem ho dokončil. Mám speciální modelovací hlínu z Itálie a přibližně z roku 1880. A je pořád ve stejném stavu.
Co je to za materiál, že nevysychá? To zní jako zázrak...
Já ji zdědil po jednom nadaném sochaři Vojtěchu Šaffovi, který studoval u Josefa Václava Myslbeka. Dostal Římskou cenu a potuloval se po Itálii. Tam právě získal hroudu této podivuhodné plastelíny. Měl jsem jednou v ateliéru zaměstnance výzkumného ústavu pro stavební hmoty. Slíbil, že mi udělá něco podobného. Za rok na tom jeho výrobku byla okoralá kůra. Se Šaffovou hlínou mohou modelovat kdykoliv.
Pojďme k památnému dni 11. červenci 1971, kdy se měl vztyčený kostel světit. Naděje pražského jara byly zmařeny, byli jsme pod dozorem ruských vojáků, začala normalizace. Jak jste tu událost vnímal?
Byla to mimořádná událost, která byla chráněna a kryta odněkud jinud než z naší ubohé země. Byl jsem požádán, abych s biskupem Skoupým svěcení dojednal. Ten mi sdělil, že vše musí dojednat na Krajském výboru KSČ. Byl jsem u toho, když otec biskup po tom telefonátu totálně zbledl. Vysoukal ze sebe jen: Oni o novém kostele nic nevědí. Neměli dokonce ani žádný záznam o povolení stavby, nevěděli, že kostel je hotový! Přitom dva roky páter Vavříček posílal prosbu do Katolického týdeníku, kde tiskli inzeráty vybízející věřící k příspěvkům. Toho si přece nemohli nevšimnout.
Neměli jste strach, že jejich ignorace bude paradoxně vítaným argumentem třeba až ke stržení církevní stavby?
Měli jsme strach, že půjdou po papírech. Že budou padat hlavy. Navíc přijel padre Pasqual Macci, tedy sekretář papeže Pavla VI., který nám poslal kalich jako projev sympatií a povzbuzení. Šel jsem se na kraj zeptat, jestli může tento vyslanec Vatikánu být hostem biskupství. Byli v šoku, že vůbec překročil hranice. Musel se ubytovat v hotelu. Vypadal jako normální pátýrek s kolárkem a vcelku nenápadný člověk. Vezl jsem ho do Senetářova, okamžitě se z Brna na nás nalepilo auto estébáků. Páter Vavříček dostal rozkaz, že se papežský vyslanec nesmí zúčastnil liturgie a brněnský biskup má přísný zákaz kapli vysvětit.
To zní velmi dramaticky. Co přesně se toho 11. července odehrálo?
Komunisté to postavili takhle. Když biskup bude světit, odvolají oficiální policejní dozor a všechny případné škody na majetku a zdraví ponese páter Vavříček. Když jsme zákaz oficiálního svěcení přijali, nešlo o žádnou kapitulaci. Od rána až do večera se v Senetářově permanentně sloužily mše. Jedna za druhou. Přijížděly tisíce lidí s kněžími, kteří ty mše celebrovali. Vavříček byl prozíravý. Nechal posíct blízká pole, kde ty davy mohly parkovat auta.
To zní opravdu jako zázrak...
Komunisté byli rozzuření, že si té stavby nevšimli. Přitom vyšlo tolik inzerátů v katolickém tisku. Nejvyšší místa skutečně nic nevěděla. Vše se totiž odehrálo jen na okresní úrovni, kde si mysleli, že jedna stará stavba bude jen nahrazena novou - prostá výměna. Něco za něco. Byl jsem u toho, když na to dávali razítko. K tomu byl přizvaný církevní tajemník strany, který se také vyjádřil kladně.
Setkali jste se třeba s výhrůžkami, že kostel opravdu nechají zbořit? Byl někdo pronásledován?
Samozřejmě. Šlo se do financí. Ty měl Vavříček v pořádku. Kontrolor mu tehdy řekl, že má peníze v takovém pořádku, že by mohl z fleku být ministrem financí. Zkoumalo se tedy, odkud se vzal materiál a kdo se na stavbě podílel. Byl dokonce soud a jeden inženýr z místního JZD byl za půjčování traktoru a strojů na stavbu odsouzen. Myslím, že na tři roky podmíněně. Lidé kolem byli postiženi. Příhradové sedmnáctimetrové nosníky pod skořepinu nám speciálně dělali v jedné fabrice na Kroměřížsku. Musela být nastudovaná trasa převozu těchto obrovských výrobků. Posléze kaceřovali lidi z tohoto státního podniku, že u nás pracovali bez nároku na odměnu, když se okna a pilony do kostela instalovaly. Uvažovalo se dokonce, že stavba bude upravena na kulturní dům či přímo smetena. Zakázali aspoň denní bohoslužby. Mše se mohly sloužit jednou za měsíc. Šikovný páter Vavříček ale přesvědčil úřady, že lidé zahořknou k režimu a mohl sloužit jednou za čtrnáct dní.
A co místní komunisté ve vsi? Nebonzovali, nedělali nějaké záškodnické akce?
Členové místní buňky KSČ dokonce napsali Husákovi dopis, že oni ho postavili na základě poválečného slibu. To když chtěli nacisté vesnici proměnit v obrovskou střelnici. A že si za tou stavbou stojí. Oni se na ní bezplatně podíleli. Byli to takoví obyčejní venkované, kteří navíc neochvějně věřili, že komunismus je sociálně spravedlivý systém. A navíc to z okresu bylo povoleno. Husák jim dokonce odpověděl, že se tedy s tím kostelem nebude nic dělat.
Takže kostel svépomocí stavěli farníci s místními komunisty. To je docela psina. Kolik to všechno ale stálo?
Šlo to výhradně z darů. Myslím, že stavba tehdy vyšla na dva miliony. Peníze ale chodily z celé republiky.
Ve svobodných dobách jste ještě navrhoval kostely v Hustopečích a Břeclavi. Nechtěl jste se začít specializovat na sakrální architekturu?Já se nechtěl specializovat na nic. Odmítl jsem v obou případech účast na soutěžích. Já přece nejsem žádný architekt. V Hustopečích i Břeclavi mne oslovili až v jakési druhé vlně, když se jim nelíbily ty soutěžní návrhy. Tlačili na mě a já podlehl.
