Senior začal železnici budovat před čtvrt stoletím a stále ji vylepšuje.
„Původně to měla být modelová železnice spíš na dívání. Postupně mně ale děti udělaly čáru přes rozpočet, když se chtěly vozit, takže jsem musel všechno předělat,“ vysvětluje bývalý kantor.
Aby mohl vozit malé pasažéry, bylo potřeba dodat celému systému zabezpečovací zařízení. Do tunelu nainstaloval kameru, s jejíž pomocí na obrazovce ve svém „křesle strojvedoucího“ sleduje, co se uvnitř při průjezdu děje. Díky zrcadlu vidí i to, co děti ve vozech vyvádějí ve smyčce za jeho zády.
Na ovládacím pultu má počítadlo koleček, tlačítka k řazení rychlosti, troubení, páčku ke zvedání předvěsti i spoustu dalších knoflíků. Důležitý je i ampérmetr, který signalizuje případné zkraty a poruchy.
Drobné závady řeší neustále, údržbě železnice věnuje pět až šest hodin týdně.
„Hlavně selhávají všelijaké zkorodované spínače, případně se musí obnovovat prasklé spáry na kolejích. Letos byla velká práce s výměnou všech koleček, protože už byla opotřebovaná. Během listopadu až ledna jsem jich musel vysoustružit padesát,“ líčí.
Všechny vagony i lokomotivu opatřil výkonnými brzdami. „Pomocí jednoho tlačítka to celé mohu okamžitě zastavit. To je užitečné například v případě, že některé z dětí začne za jízdy vystupovat,“ přibližuje.
Zbyly mu plechy ze střechy, tak začal stavět
Miloš Kovář je původní profesí učitel fyziky na střední i vysoké škole. Nápad se mu zrodil v hlavě i díky hromadě zbytků po rekonstrukci rodinného domu.
„Celkově jsem použil hodně odpadových materiálů, například plech zbyl ze střechy. Před lety nebylo snadné sehnat všechny potřebné součástky, například motorky. Celé to pohání dynama. Koleje jsou ale normálně nakoupené jeklové profily, to se nahradit nedalo,“ popisuje.
Na zahradě mu jezdí i poloautomatická zubačka. Sama se zapíná a nepotřebuje nepřetržitý dohled. „Moje výrobní možnosti jsou dost omezené. Mám maličký soustruh a svářečku, ostatní je všechno ruční práce se základním nářadím, jako je vrtačka, bruska a podobně. Musel jsem si poradit a často vystačit s nouzovým řešením,“ líčí nadšenec.
Od jara do podzimu vozí děti vláčkem každou neděli. Všichni malí pasažéři obkrouží pět kol - dvě kratší, šedesátimetrová, a tři delší, devadesátimetrová, kde vlak projíždí tunelem. Za čtyři minuty souprava urazí bezmála 400 metrů.
„Když se to vynásobí počtem jízd za den, dostaneme se k celkem vysokým číslům. Dělám si záznamy do deníčku a u odjezdového hradla je počítadlo, podle minulého měření mi vyšlo, že jsem najezdil nějakých padesát kilometrů za neděli. Ale zdá se mi to moc, ještě to musím zrevidovat,“ podivuje se.
Žádnou kolizi Miloš Kovář naštěstí nikdy řešit nemusel. „Když se děcka vyklopí, tak se nic neděje, mašina to neutáhne, takže se celá souprava zastaví. Patří to k provozu, žádný úraz nehrozí,“ dodává.
A faktury za elektřinu? Zas tak vysoké prý nejsou. „Táhne to motor o výkonu 600 wattů, třeba žehlička má přes tisíc, takže to není tak hrozné. Po finanční stránce se to dá hravě snést. Zhruba za dva měsíce ale spotřebuji balík svařovacích elektrod za tisíc korun, v dílně musím topit a svítit, to je horší,“ směje se.
Svůj koníček ale díky dobrovolným finančním příspěvkům dotovat nemusí. „Vyrovná se to,“ uzavírá.
