Důvod nezvyklé pouti? „Sbírali jsme podklady pro diplomové práce studentů, kteří se zajímají o středověké umění. Chtěli jsme na něj nahlížet tak, jak tehdejší poutníci, proto jsme mezi památkami chodili pěšky,“ vysvětluje vedoucí výpravy Ivan Foletti, který vyučuje na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity.
Z celé cesty vzniklo už devět krátkometrážních filmů, které jsou volně dostupné na YouTube. Další tři skupina zveřejní do dvou týdnů. Výzkumná činnost ale nebyla podle poutníků jediný cíl.
„Dotknout se památek je něco úplně jiného než je vidět na obrázku. Také jsme chtěli dostat středověké umění lidem pod kůži, přesvědčit je, že je středověk zajímavý. Právě proto jsme točili filmy,“ povídá jedna z účastnic Amálie Bulandrová.
„Zjistili jsme, že památky mají kromě své monumentality i jiný přesah – zapadají do krajiny, zdobí ji. Toho si nevšimnete, když k nim přijedete autem. Ale když je z dálky deseti kilometrů vidíte a jdete k nim pěšky, dostane to úplně jiný náboj,“ říká student Martin Lešák.
Všichni oceňují lidi, které potkali. Často je nechali přespat u sebe doma, v kostelech nebo na farách. Štědří byli také trhovci, kteří jim jídlo nezřídka darovali.
„Člověk chce být z principu dobrý, málokdy prosbu odmítne. Navázali jsme skvělá přátelství. Neuvěřitelná štědrost, se kterou nás místní přijímali, v nás vytvářela pocit dluhu. To nás nutilo jít dál, abychom jej naší cestou splatili,“ popisuje Foletti.
Osvobození od předsudků
Poutníci si denní limity kilometrů nestanovovali. Jejich cesta měla jen obecný řád. Tři týdny na cestě, tři týdny práce v klášteře. Tam studovali památky, bádali, pročítali odborné texty. Počítače a potřebnou techniku jim vozili kolegové z Brna. „Internet jsme měli k dispozici tak na dvě hodiny denně, a to ještě za dobrého tlaku a počasí,“ upozorňuje Sabina Rosenbergová.
Celá skupinka se dokonce domluvila, že se bude účastnit klášterních bohoslužeb. „Vstávali jsme na ranní chvály, přizpůsobili jsme se životu mnichů,“ hlásí Bulandrová.
Do bohoslužeb se zapojovali, zpívali chóry. A to i přesto, že se téměř celá výprava předem považovala za ateisty. „Některé z nás to dovedlo k přemýšlení o víře. Je fantastické, jak při zpěvu můžete být součástí něčeho, o čem víte, že konkrétně pro mnichy má duchovní přesah, ale vašeho ega se to nutně dotýkat nemusí,“ líčí Foletti.
Kromě fyzické zdatnosti se studenti zlepšili i ve francouzštině, otevřeli se svému okolí a také si dokázali utřídit priority.
„Umím lépe zacházet s časem. Soustředím se víc na věci, které jsou hodnotné, nemrhám okamžikem. Alespoň na pouti to šlo,“ vyzdvihuje Rosenbergová, která doufá, že si zvládne utřídit život i v hektické všední realitě. Podle Folettiho se člověk na pouti osvobodí od předsudků a není tak svázaný pravidly.
Kdo nemohl, stopnul si auto
Psychické krize řešili napřímo, dialogem. „Když je vás dvanáct a jste čtyři měsíce pořád spolu, nemůžete si něco zamlčovat,“ podotýká Lešák.
To krize fyzické měly jiná řešení. Horečku vyleželi u jednoho faráře. Když byl někdo vyčerpaný, prostě se svezl autostopem. „Naštěstí se nám vyhnula vážnější zranění. Dva záněty šlach v noze a na patě jsme vyřešili s lékaři na místě,“ bilancuje Foletti.
Ačkoliv duchovní rozměr hrál při putování velkou roli, dařilo se i jinak. Výpravě vyšlo počasí.
„Prožili jsme jen šest propršených dnů, jednou sníh a jednou kroupy, ale to bylo ještě na začátku v Alpách. Měli jsme štěstí a po zbylé dny naší cesty bylo krásně,“ pochvaluje si Foletti, který celkové náklady výpravy vyčíslil na 1,2 milionu korun.
