„Na výpočetní technice mě fascinovalo, že něco napíšete, stisknete klávesu a vidíte výsledek. Strojařina je pomalejší. Nejdříve musíte něco nakreslit, pak to někdo vyrobí a poté zjistíte, že to třeba nefunguje. A začínáte znova,“ vysvětluje zakladatel brněnské IT společnosti Solitea, která má přes 1 400 zaměstnanců a dvoumiliardový obrat.
Na konci 80. let jste začal pracovat ve Výzkumném ústavu veterinárního lékařství. Jak se tam dostane člověk ze strojní fakulty, kterého zajímají počítače?
Výzkumný ústav byl i ze svého titulu na svou dobu alespoň trochu pokrokový. Dostali tehdy první stolní počítače, takže hledali někoho, kdo s nimi umí dělat. Přes společné známé se dozvěděli o mně. S klasickými počítači jsem neměl zkušenost, na škole byly jiné, ale říkal jsem si, že to nebude o moc odlišné. A skutečně jsem do toho rychle naskočil.
Vše ale zanedlouho změnila sametová revoluce...
Přesně tak. Ze dne na den začali veterináři odcházet do soukromé sféry a my programátoři jsme jim pomáhali s jakousi prapůvodní digitalizací. V lednu 1990 jsem tak seděl s veterináři v hospodě a oni mi říkají, že je sice dobré, že mají v počítači ceník, ale byli by rádi, kdyby jim vytvořil i fakturu. To byl moment, kdy mi došlo, že tady máme spoustu nových malých podnikatelů, kteří si musí vést účetnictví, což dosud nikdo nedělal. Jeden den jsem tak přišel domů, kde seděla moje žena ve čtvrtém měsíci těhotenství, a já jí oznámil, že jsem dal výpověď v práci. Samozřejmě jsem se hned dozvěděl, co si o tom myslí, ale věřím, že dnes už nelituje... První roky však byly skutečně krušné. Kancelář jsem měl v rohu ložnice, přes den jsem odnášel produkty na poštu, navštěvoval zákazníky a v noci programoval.
Nebál jste se, že podnikatelé sáhnou po konkurenci, zvlášť té ze západních zemí, kam se tehdy každý díval?
To jsem si tehdy neuvědomoval. Účetnictví je každopádně dost specifické podle legislativy v jednotlivých zemích. Na českém trhu však vyrostla velká konkurence, protože podobný nápad jako já měli programátoři z tehdejších podniků s výpočetní technikou, které zkrachovaly. Dodnes je v Česku firem, které se živí tvorbou ekonomickým systémů, poměrově mnohem víc než v okolních zemích.
Nakonec jste i v obří konkurenci uspěl. Váš podnik postupně rostl, velký zlom nastal v roce 2012, kdy jste spojil síly s investory a začal nakupovat konkurenty či podobně zaměřené společnosti. Co vás k tomu vedlo?
Šlo o pragmatické rozhodnutí. Začalo nám docházet, že česko-slovenská kotlina je pro nás malá.
A nebylo už kam růst...
Přesně tak. Tehdy ale v Česku neexistoval nikdo, kdo by měl tolik peněz, aby byl schopný koupit konkurenční firmu. A na generační obměnu nebyl ještě takový tlak, takže se to neřešilo tolik jako dnes. Pokud chcete v tomto byznysu uspět v zahraničí, nejlepší cestou je koupit tamního lokálního hráče číslo dvě nebo tři na trhu a spojit síly. Já jsem proto sháněl někoho, kdo nám pomůže finančně i strategicky se posunout. Pak jsem se potkal se zástupci finanční skupiny J&T a během tří let jsme se domluvili na spolupráci. Měl jsem vážně kliku, protože dnes mezi námi panuje naprostá důvěra a transakce vyřešíme po telefonu.
Kdyby to nedopadlo, tak co by bylo s firmou Cígler Software, jak se tehdy společnost jmenovala?
Asi bych nějakého investora sehnal. Možná bychom na tom byli hůř, možná lépe. Vizi jsem však měl docela silnou…
...zabránit stagnaci?
Přesně tak. I když jsme byli někde na pomezí jedničky a dvojky trhu, pohybovali jsme se v prudce konkurenčním prostředí a museli jsme na to reagovat. Názorným příkladem je, že cena účetního softwaru je ve srovnání třeba s Rakouskem mnohem nižší. Zákazník tak z této konkurence těží. My jsme ale museli počet zákazníků rozšířit, a to i novými produkty. Dnes obě strany stále chrlí nápady na transakce.
Vím, že jste spojil zhruba třicítku firem. Pokračujete v dalších akvizicích?
Ono jich bylo už více, třicet je těch velkých. Dohromady to jsou vyšší desítky a stále v nákupech pokračujeme. Jednu společnost jsme připojili na konci roku, další snad brzy ohlásíme. Předpokládám, že letos provedeme pět až sedm transakcí. Můj plán je za rok opět vyrůst asi o třetinu. Akvizice jsou základ.
Nevadí malým společnostem, že je „pohltíte“?
Občas je těžké jednání s firmou, která už není malá, majitel ve vedení sedí od revoluce třicet let, má rodinu, z níž sice po něm nikdo nechce pokračovat, jenže on podnik vnímá jako své dítě. Často v takových případech řešíme, že si pak dává podmínky, co můžeme se společností dělat v následujících letech. Ale my ji nebereme, aby skončila v bankrotu, chceme ji posunout dál.
A jak máte vyřešenou generační výměnu vy? Převezmou po vás firmu vaše děti?
Těsně předtím, než jsem prodával prvních 49 procent akcií, jsem se ptal dětí, jestli mají zájem. Jeden můj syn je ale psycholog, druhý je vystudovaný geolog a dcera, která má ekonomii a marketing, se zas zhlédla ve velkých korporacích. Generační výměna tak žádná nebude. Ani jsem však nikdy firmu nebudoval jako rodinnou. Kdybych to tak měl, asi by to nedopadlo tak dobře.
Vaší vizí je být jednou z největších IT firem v Evropě. Jak k tomu máte ještě daleko, když dnes máte přes dvě miliardy obratu a 1 400 zaměstnanců?
Už jsme ušli kus cesty. Optikou střední a východní Evropy jsme hodně velká softwarová firma, bráno ale optikou té západní jsme stále na začátku, takže toho máme ještě hodně před sebou.
Jedním z vašich známých produktů je pokladní systém Dotykačka, který vznikl v souvislosti se zaváděním EET. Neubudou vám teď zákazníci, když je státní projekt od začátku pandemie odstavený a současná vláda ho chce úplně zrušit?
Hospodští systém často vnímali jako něco nepříjemného, jako šmírování ze strany státu. Teď zjistili, že sofistikovanější aplikace jim umožňují rozdělovat stoly a účtenky, takže u toho zůstávají, i když třeba přímo formou EET už tržby neevidují. My tak dnes máme paradoxně víc zákazníků než v okamžiku, kdy se evidence vypínala, a další pořád naskakují. Díky EET se podařila digitalizace pohostinství. Občas v hospodách vyzvídám a ptám se, jak jsou s Dotykačkou spokojení. A většinou se mi dostane odpovědi, že je to pro ně skvělé. A to přitom vůbec nevědí, proč se ptám. Spíš asi vypadám, že mám nějakou hospodu a něco sháním. (směje se)
Vyvinuli jste také eRecept, který na začátku provázela silná kritika – třeba že je systém pomalý a že se ze starých telefonů musí přepisovat dlouhé kódy. Přenesly se tyhle výtky od lékařů přes ministerstvo i na vás?
Je to jako s každým projektem. Asi vám neuteklo, že v lednu měl systém výpadek, ale to byl problém hardwaru. My jsme na začátku reflektovali zadání a vytvořili první verzi. Dnes si myslím, že eRecept funguje skvěle, dokonce v porovnání s ostatními státy máme systém vyřešený velmi dobře. Stát investoval v tomto případě opravdu tam, kde bylo potřeba. A popravdě, pro nás to byla jedna z menších zakázek, protože je to relativně jednoduchá agenda.
Plánujete ještě další spolupráci s českým státem kromě zmíněného eReceptu?
My spolupracujeme i teď. Se státem máme obrat ve stovkách milionů a děláme také pro státní správu v jiných zemích. Když jsme například dodávali systém pro finské celníky, šlo o největší export českých IT technologií do zahraničí. Máme navíc registr zvířat v Turecku, řešili jsme EET pokladny v Černé Hoře. Zahraničních kontraktů řešíme opravdu hodně, třeba i na Maledivách.
V kolika státech dnes působíte?
Je to 35 zemí a jsou tam i takové jako právě Maledivy, pak Čína, Spojené státy americké, Mexiko. Zkrátka všehochuť.
Souvisí to i s tím, že rád cestujete?
Vůbec. To jsou dvě disciplíny pro mě zcela odtržené. Při expedici není na byznys čas.
Zaznamenal jsem, že jste procestoval více než 70 zemí na pěti kontinentech. Jak často a na jak dlouho někam vyrážíte?
Počet procestovaných zemí teď z hlavy nevím, není to pro mě měřítko. Já mám zkrátka rád zajímavá místa i zajímavé lidi, cestování mě opravdu nabíjí, i když někdy to jsou zážitky, které mohou být i drsné. Dříve jsem asi cestoval častěji než dnes. Jak Solitea roste, mám méně času, navíc jsem před pěti lety začal jezdit na Rallye Dakar, takže závody mi seberou asi tři týdny.
Co vás na Dakaru lákalo?
Doporučil mě tam jeden kamarád, protože věděl, že vlastním autem vyrážím na dlouhé expedice. Projel jsem tak velkou část světa. Kluci někoho sháněli, a tak se dostali ke mně. Dnes řídím novinářské auto, které má licenci na trať, a také komerčně fotím jednotlivé týmy. Občas pomůžeme i tomu našemu, a já se těším, že jednou na té bedně skutečně přistaneme.
Jaký tým máte na mysli?
Martina Macíka, to je posledních několik let nejlepší český kamion. Zároveň je to největší pakárna, protože když máte na kamionu něco spravit, tak ty díly už zkrátka něco váží.
Pojede znovu?
To ještě nevím, ale je to pravděpodobné. Chtěl bych, nicméně je to samozřejmě nebezpečné, nevíte, co se může stát, a taky mám trošku doma peklo, protože v poslední době Dakar znamená, že na Vánoce nejste doma. Teď naposledy jsme odjížděli den po Štědrém dnu.
