Zavádka nebo také zaváďka má dlouholetou tradici. Obřadní kráčivý tanec ve tříčtvrtečním taktu se tančí pod májí, krojované dívky, stárky, zavádí „na plac“ jejich chlapci. K doprovodu hraje dechová hudba a zpívá mužský sbor. Stárci mají praporec a někdy i rekvizity typické pro danou vesnici. Podle zvyku také postupně k tanci zavádí další účastníky hodů.
Pochvalně se o zavádce zmínila už třeba česká etnografka a sociální pracovnice Lucie Bakešová na konce 19. století.
„Tanec venkovský jest bez důvtipu, nevyžaduje žádné pružnosti ducha, jest pouze tělesní. Kdežto tance staré, tu a tam ještě tančené slovanské kolo, ušlechtilé zavádění o hodech, které v Kloboucích se posud tančí, a obřadové tance vymáhaly duševního přičinění a svědčily o důvtipu, ušlechtilosti a mravnosti národa,“ psala v dopisech skladateli Leoši Janáčkovi v roce 1895.
Jak vidno, už tehdy mělo slavnostní předtančení namále. Teď se regionální pracovníci a muzejníci ze všech sil snaží, aby z programu lidových tradic nadobro nevymizelo.
„V lednu jsme odeslali Jihomoravskému kraji nominaci na zápis hodové zavádky na Hanáckém Slovácku na seznam nemateriálních statků kraje. V březnu bychom se měli dozvědět výsledek,“ oznamuje etnografka Věra Colledani, vedoucí Regionálního pracoviště pro tradiční lidovou kulturu jižní Moravy.
Zápis na krajský seznam předchází žádosti o uvedení zvyku do toho celorepublikového. Až z něj se pak může tradice ucházet o „štempl“ v rámci UNESCO. „Do toho je ale ještě opravdu daleko,“ podotýká etnografka s tím, že každá kategorie má dané stupně ochrany tradice. Na základě zápisu pak mohou obce nebo krojované chasy na uchování zvyklosti požadovat dotace nebo příspěvky.
Ačkoli zní samotná nominace jednoduše, skrývají se za ní dva roky tvrdé práce, na níž se podílelo i Regionální muzeum v Mikulově.
„Nejdříve jsme kontaktovali asi čtyřicítku obcí v oblasti Hanáckého Slovácka. Udělali jsme dotazníkové šetření. A do těch obcí, kde se zavádka udržuje, jsme osobně zajeli a průběh slavnostního tance dokumentovali. Nakonec to bylo 21 návštěv hodů v různých obcích, i kvůli covidu se nám terénní práce protáhly na dvě sezony,“ vysvětluje Colledani.
Nehledě na to, že samotný obřadní tanec se může protáhnout i na čas delší než hodinu. Záleží totiž na počtu krojovaných párů, které v některých obcích čítají v domácí chase klidně i přes padesát dvojic.
V základních rysech se ve všech obcích zavádka shoduje, ale přece jen existují lokální odlišnosti, které dělají ze slováckého kola jedinečnou součást hodů.
„Nečekal jsem, že se díky drobným odlišnostem bude dát vysledovat, odkud ta která zavádka pochází. Například ve Velkých Bílovicích mají kluci zapálená viržinka, cigarety mají i jako ozdoby na klobouku. V Němčičkách je tradiční součástí boj o máji a o celý taneční prostor. Drobnosti jsou i v krojích nebo právu,“ vyjmenovává Josef Šuba z Regionálního muzea v Mikulově, který se na terénním výzkumu také podílel.
Jinde se zase dodržuje takzvaná skládka. Děvčata obřadně zavedená do tance skládají poplatek stárkům a tím si zajišťují bezplatný vstup ke všem muzikám v roce. Kde a v čem mají konkrétní prvky své kořeny, prozatím etnografové nezkoumali. Šuba však slibuje, že do původu jednotlivých znaků se ponoří v další etapě bádání. Zajímat je bude třeba i to, odkud tradici převzaly obce s původně německým obyvatelstvem.
