„Internet se často považuje za samostatný svět, kde lidé předstírají a mění svoji identitu. Výzkum, který provádíme přes 15 let, ale ukazuje, že tomu tak není a internet je spíš nástroj pro naplňování úkolů v určitém věku,“ říká Šmahel, jenž jako profesor působí na Masarykově univerzitě.
Začněme aktuálním případem z poloviny března, kdy se jedenáctiletý žák jedné brněnské základní školy uškrtil švihadlem. Jedna z verzí zní, že napodoboval youtubera z videa, které si našel na internetu. Škodí dětem internet?
Nemyslím si, že je internet pro děti škodlivý. Tento případ je velice smutný, ale musíme si uvědomit, že internet je jen nástroj a zdroj informací. Musí se používat přiměřeným způsobem. Otázka je, kde jinde by děti získávaly informace, když ne na internetu. Zřejmě by se více dívaly na televizi nebo četly časopisy. Nemůžeme ale říct, že kdyby se dítě nikdy nepodívalo na internet, nestalo by se to. Neobviňoval bych internet, že způsobuje taková neštěstí.
Přes patnáct let zkoumáte chování dětí na internetu, vedete tým psychologů, který je zapojený do evropského projektu EU Kids Online. Poslední velký průzkum se mezi dětmi dělal loni. Co lze říct o online chování českých dětí?
V porovnání s Evropou jsou české děti aktivními a spíš nadprůměrnými uživateli internetu a mají dobré digitální znalosti. To je pozitivní zjištění. Ovšem souvisí s tím i větší ohrožení. Příležitosti a rizika internetu spolu souvisí. Stejně jako když dítě hraje fotbal – je skvělé, že má pohyb, ale víc mu hrozí, že si zlomí nohu. Jednoduše řečeno, pokud dítě internet používá aktivně, získává výhody, ale zároveň může být ohroženo riziky, kterým by se mělo umět bránit.
David Šmahel
|
Co jsou ta nejčastější rizika?
Patří mezi ně kyberšikana, kde dítě může být obětí i agresorem, dále setkávání s cizími lidmi z internetu, vystavení on-line sexuálnímu obsahu. Patří sem i otázka sdílení osobních informací, které o sobě děti zveřejňují, a v dnešní době důležité téma prohlížení nenávistných stránek a šíření informací dehonestujících různé skupiny.
S kým děti na internetu nejčastěji komunikují? Přetrvává stále mýtus o starém pedofilovi, který sedí za druhým počítačem a láká děti ven?
Děti na internetu samozřejmě v drtivé většině komunikují se svými vrstevníky a kamarády. Většina komunikace dětí dnes probíhá přes Facebook a další sociální sítě. Jejich přátele na Facebooku tvoří z 95 procent lidé, které znají z běžného života. V našem výzkumu 46 procent českých dětí řeklo, že se na internetu potkaly s někým cizím, a 15 procent dětí se s takovým člověkem setkalo i osobně. Nicméně nepříjemný zážitek to byl pouze pro jedno procento dětí. Mýtus ohledně pedofilů a starých ošklivých lidí, se kterými se nesmí mluvit a kteří se chystají děti znásilnit, skutečně přetrvává a my psychologové ho považujeme za nebezpečný.
Proč?
Mýtus nebezpečného pedofila, který rodiče i média dětem neustále omílají, způsobuje, že si děti často neuvědomují, že i vrstevník pro ně může být ohrožením. Mladého cizího člověka pak brzy naivně začnou považovat za kamaráda. To je potřeba dětem vysvětlit a nestrašit je nebezpečným starým pedofilem, protože těch je na internetu opravdu naprosté minimum.
Přínosnost používání internetu u dětí ovlivní jejich rodiče. Jak?
Trendem, který razí i Evropská unie, je podporovat pozitivní užívání internetu dětmi. Méně zakazovat a podporovat používání kvalitních služeb nebo výukových programů. O to se můžou snažit i sami rodiče. Především mluvit s dětmi o tom, co na síti dělají. Když jim ukážou výukové nebo zábavné programy, děti to často baví. Samozřejmě rodiče by měli děti učit, jak rozpoznávat kvalitní informace, jak se bránit na internetu a na co si dávat pozor.
Není ale problém v tom, že děti jsou často digitálně šikovnější než jejich rodiče?
Samozřejmě je to jiné v každé rodině, ale mnohdy jsou na tom děti opravdu lépe než rodiče. Pak má určitě smysl, aby se i sami rodiče učili, jak internet bezpečně používat.
Když ne doma, naučí se děti bezpečně používat internet ve škole?
Vzhledem k tomu, že u nás chybí systematické vzdělávání v mediální výchově, je to spíš problematické a záleží na individuálních schopnostech učitelů. Pokud bychom dokázali vyvinout společné úsilí, aby se u nás na základních školách vyučovala kvalitní mediální výchova, byl by to velký pokrok.
Už před čtyřmi lety jste v Brně chystal kurzy pro děti, které jsou závislé na internetu, a jejich rodiče. Ujal se tento nápad?
Dobrá otázka. Kurzy byly naprosto neúspěšné, nepřihlásil se prakticky nikdo. Pro mě to byla zajímavá zkušenost a uvědomil jsem si, že nejspíše děti, které pořád sedí u počítače, mají rodiče, jimž je to jedno a možná jsou i rádi, že mají od dětí pokoj. Takoví rodiče na kurz nepřijdou ani tam nepošlou svoje děti. Naopak rodiče, kteří se o děti starají, tyhle kurzy nepotřebují, protože jejich děti netráví nadměrné množství času online. Takže je to taková zacyklená smyčka.
Kolik procent dětí v České republice je závislých na internetu?
Tři až osm procent. Závislost je mezi lidmi velmi nadužívaný pojem.
Kontrolují čeští rodiče, co dělají děti na internetu?
Zjistili jsme, že čeští rodiče patří v Evropě k těm, kteří nejméně monitorují svoje děti na internetu. Paradoxem ale je, že české děti si velmi stěžují na to, jak jsou rodiči omezovány a kontrolovány. To je specifikum pro Českou republiku.
Čím to je?
Nemáme pro to tvrdá data, ale řekl bych, že jsou čeští rodiče velice liberální. České děti například spolu s těmi ze severských zemí častěji přiznávají, že se dívají na online sexuální materiály. Zároveň je jejich rodiče příliš nekontrolují, což může v případě sledování sexuálních materiálů souviset i s tím, že jsme nejvíc ateistickou zemí v Evropě. To s sebou nese menší míru omezování.
Vy jste na své děti v používání internetu přísný?
Jsem v digitální výchově spíše liberální. S dcerami, kterým je 9 a 11 let, se o používání technologií hodně bavím. Můj přístup je aktivní v tom, dozvědět se, jak používají technologie. Ukážou mi, co si hledají a proč je to zajímá. Zároveň mají málo omezení. Kdybych viděl, že se od mobilů nedokážou odtrhnout, začal bych je omezovat. Univerzální přístup ale neexistuje. Každý rodič si musí najít svoji cestu, která zohlední charakteristiky jeho dítěte a styl výchovy.
