„Představy o velikosti rodiny si přitom přenášíme do budoucího života. Teoreticky hrozí vznik takzvané pasti nízké plodnosti,“ podotýká Dana Hübelová, vedoucí Ústavu demografie a aplikované statistiky Fakulty regionálního rozvoje a mezinárodních studií Mendelovy univerzity Brno.
Mají dnes rodiny dítě na prvním místě? Je to pravidlo?
Na to je velmi těžké odpovědět, protože neexistuje plošný výzkum, který by takové tvrzení dokládal. Z různých výběrových a dotazníkových šetření však vyplývají rozdílné preference žen a mužů. Ženy obvykle mají dítě na předních příčkách, nejčastěji na první, zatímco muži před dětmi často upřednostňují budování kariéry nebo osobní zájmy.
Máme jednu z nejnižších plodností v Evropě, což je podíl narozených dětí na jednu ženu v plodném věku. U nás je to 1,6 dítěte, k udržení alespoň prosté reprodukce je ale třeba hodnoty 2,1 dítěte. Vymyká se v mezikrajském srovnání jižní Morava, protože tu žije více věřících?
Je zajímavé, že tento fakt v případě počtu dětí v obecném měřítku v zásadě neplatí. Náboženství totiž nemá v České republice historicky tak významné postavení jako například v Rakousku, Polsku, na Slovensku. Co může ovlivňovat úroveň plodnosti, je struktura obyvatel, zejména jejich věk. Příkladem tak je okres Brno-venkov. Stěhují se tam lidé v mladším věku a zakládají rodiny, a tak může míra porodnosti (podíl narozených dětí na celou populaci – pozn. red.) a úroveň plodnosti dosahovat o něco vyšších hodnot. To naopak neplatí třeba na Znojemsku nebo Hodonínsku, odkud mladí lidé spíše odcházejí.
Bude to tak pokračovat?
Český statistický úřad vytváří projekce obyvatelstva, které pracují mimo jiné i s projekcí plodnosti. Ve střední variantě, která bývá zároveň tou nejpravděpodobnější, se předpokládá, že do roku 2030 mírně poroste a poté bude stabilizovaná. Je tedy zřejmé, že nedojde k výrazným extrémům. Žádná z variant však nepředpokládá překročení hranice dvou dětí narozených jedné ženě, které by znamenalo zabezpečení alespoň takzvané prosté reprodukce – tedy nahrazení jedné generace druhou.
Přežije tedy český národ 21. století, nebo zmizí z mapy Evropy?
Změny nemohou být tak zásadní, abychom mohli říct, že ve 21. století vymře česká populace. Demografické procesy a jejich důsledky mají často charakter dlouhodobý, mnohdy v řádu let, desetiletí nebo generací, a nejde o změny, které se dají sledovat z roku na rok.
Jaké jsou vlastně příčiny tak nízké porodnosti? Lidé mají jiné priority?
Příčin je celá řada. Současný stav České republiky je srovnatelný s ostatními vyspělými evropskými zeměmi. Společnost se vyvíjí a s tím i její priority. V období před průmyslovou revolucí žila většina obyvatel na venkově, kde děti plnily i určitou ekonomickou roli v rodině například tím, že chodily pást, pomáhaly se sklizní. Navíc v té době byla velká kojenecká a dětská úmrtnost a lidé měli velký počet dětí, aby se alespoň část z nich dožila dospělého věku. To se změnilo s dalším rozvojem řady faktorů, rodina tak postupem času už nemusela mít tak vysoký počet dětí, naopak náklady na jejich výchovu a vzdělání se stávaly ekonomickou zátěží.
Ještě v 70. letech minulého století byla přitom hranice reprodukce přesažena a na jednu českou ženu připadlo v průměru 2,3 dítěte. Kdy se to změnilo a proč?
Tento stav trval přechodně jen pár let. Nárůst způsobilo zejména zavedení komplexu pronatalitních opatření – prodloužení rodičovské dovolené, zlevnění kojeneckého zboží, novomanželské půjčky, byty pro rodiny s malými dětmi a další. Před rokem 1989 měli lidé také relativně malou paletu studijních a kariérních možností a nabídek pro trávení volného času nebo cestování. Smysluplnost života tak často nacházeli v rodině a dětech.
A jak se to vyvíjelo po revoluci?
Po roce 1989 mohli lidé začít cestovat, studovat, budovat kariéru a děti se stávaly „konkurencí“ pro tyto aktivity. Důležitá je i změna pohledu na význam vzdělání, neboť dnes již více než polovina studentů vysokých škol jsou ženy a to samozřejmě zkracuje jejich reprodukční období. Navíc výchova dětí stojí značné peníze, takže pro rozhodnutí mít děti dnes v podstatě hovoří jediný fakt, a to je citové uspokojení.
Není to tedy jen o měnících se prioritách, ale lidé si zkrátka nemohou děti finančně dovolit?
Existují průzkumy, které se ptají mladých a bezdětných na jejich představu o velikosti rodiny a počtu dětí za předpokladu ideálních životních podmínek. Ukazuje se, že vzniká relativně velká disproporce mezi chtěným počtem dětí a skutečně realizovaným. To napovídá, že ekonomické faktory také hrají významnou roli pro velikost rodiny.
A jak tedy nízkou porodnost řešit? Je to úloha státu, nebo každého jednotlivce?
To je otázka. Je jasné, že stát žádným administrativním opatřením nezajistí, aby lidé měli více dětí. Ukazuje se, že přímá pronatalitní opatření, která fungovala v 70. letech minulého století, nejsou dnes motivací pro to, mít více dětí, neboť se změnilo společenské klima a společnost. Demografický proces je nevratný, stejně tak jako se nevrátíme ke způsobu života v minulosti. Pokud chce stát zabránit vzniku negativních změn v porodnosti, měl by systémově a koncepčně podporovat rodiny s dětmi.
Máte nějaký příklad, kde to funguje?
Například ve Francii stát podporuje rodiny s dětmi po celou dobu, kdy se o ně starají. Rodiče zde uplatňují takzvané společné zdanění všech členů domácnosti. To má pozitivní dopad především na střední a vyšší příjmové skupiny, protože – zjednodušeně řečeno – čím vyšší příjem a čím více dětí, tím nižší daně. Nejedná se tak jen o podporu sociálně nebo ekonomicky slabších rodin, jak to často vnímáme u nás, kdy určité skupiny navyšují rodinný rozpočet díky počtu dětí, což může přerůst až v jejich životní strategii.
