Jednačtyřicetiletá matka tří dětí hraje na hoboj v brněnské filharmonii. Momentálně je na mateřské dovolené s nejmladším, desetiměsíčním potomkem, dochází ale vyučovat studenty na konzervatoř a ještě letos se chystá znovu naskočit do aktivního koncertování.
Doma už začala cvičit. „Bydlíme v bytovce, i přes zavřená okna je mé hraní slyšet až na ulici. Sousedi jsou ale strašně hodní a tolerantní a já se velmi snažím rušit je co nejméně,“ přibližuje a usrkává z šálku ovocného čaje, který si pár minut předtím rozpačitě objednala u obsluhy.
Připouští, že i po dekádě a půl v zemi hospodám zaslíbené svádí při návštěvě jakéhokoli podniku vnitřní boj.
„Mám problém si sama objednat. A ještě víc jsem v rozpacích, když mám platit. Netuším, kolik se dává dýško a mám pocit, že něco zvorám,“ popisuje pocity, které si v sobě nese z rodného Debrecínu.
„Zvyk chození do hospod či restaurací v Maďarsku není tak silný. S rodiči jsem za celý život byla někde na jídle možná tak jednou a všeobecně to není běžné. Nejnavštěvovanější jsou tam podniky čtvrté cenové - prostě pajzly,“ zamýšlí se hudebnice, které přátelé neřeknou jinak než Aničko.
S českým kolegou - budoucím manželem - se seznámila v Libanonu, kde v roce 2000 spoluzakládala národní orchestr. Předtím pracovala v Budapešti. „Byla jsem tam nespokojená, velkoměsta nemusím. Po dvou letech jsme měli dost i Blízkého východu, takže jsme zamířili do Česka. Manžel by to nepřežil bez svého piva a kamarádů. Já za sebou zapálila všechny mosty,“ vzpomíná.
Jste hraví a rádi citujete hlášky z filmů
Čechy popisuje jako velmi hravé lidi, kteří si rádi z ostatních utahují. „V začátcích mě to trochu i uráželo, měla jsem pocit, že se mi vysmívají. Teď už podobný vtípek umím taky prohodit,“ pochvaluje si.
Anikó Kovaříková
|
Nikdy dřív se nesetkala s národem, který by tolik miloval své hrané pohádky a citoval hlášky z filmů.
„Vůbec jsem tomu nerozuměla, ale dnes už většinou dokážu rozpoznat, odkud citát je. Taky mě dostávají Cimrmanovy sochy po celé zemi, třeba ta uprostřed lesa v Kaprouně, kde ho vykopli z vlaku,“ směje se.
Česká otevřenost jí dodala odvahu říkat, co si myslí. „U nás se chodí kolem horké kaše a ani v rodině si lidé neřeknou, že jim něco vadí. V Maďarsku mám teď se svou přímočarostí problémy, ale naši už si pomalu zvykají, že jsem na tamní poměry hubatá. Maďaři jsou často příliš hrdí na to, aby si přiznali, že mají problém a požádali někoho o pomoc, včetně svých nejbližších.“
Dětem i manželovi stále vaří na maďarský způsob. „Sama jsem vyrostla na mase s masem, ale tady se krotím a vařím samozřejmě i jiné věci. Jsem ale typický masožrout, když je mi špatně od žaludku, dám si kousek klobásy a všechno je v pořádku,“ popisuje bez náznaku ironie v hlase.
Vyzpovídali jsme už 26 cizinců. Vyberte si na mapě:
Až během života v Česku si díky odstupu uvědomila velikost maďarské národní hrdosti. „Po celé zemi vlají vlajky, lidé jsou pyšní na budapešťský parlament, o sportovcích prohlašují, že jsou nejlepší. Jsou taky poněkud vzteklí. Nevím, jestli je to pivem, ale Češi jsou naopak klidnější. A určitě by mi nevadilo, kdyby chodili s hlavou trochu více vztyčenou,“ přemítá.
Zmiňovaný český klid podle ní někdy hraničí až s lhostejností. „Nedávno jsem s kočárem upadla na jezdicí plošině v nákupním centru, protože mi podjely nohy. Všichni se ale jen koukali a nikdo mi nepřišel pomoct alespoň zdvihnout kočár, přitom kolem byla spousta lidí,“ nechápavě kroutí hlavou.
Díky maďarskému občanství ušetřila za pokutu
Při učení jazyků těží ze svého hudebního sluchu. „Učit se podle učebnice mi nejde, češtinu jsem naposlouchala a stejné to bylo v Libanonu s angličtinou. Alespoň rok a půl trvalo, než jsem se česky dokázala domluvit. A do konce života se asi nenaučím dokonale, i děti mě opravují, protože dělám chyby.“
Nejčtenější Cizinci v Brně |
Přestože už plánuje v Brně zůstat, maďarské občanství si ponechala.
„Cítím se tady jako doma, miluji zdejší lidi, to, jak jsou uvolnění, a že nikdo neřeší, když jdete do obchodu v teplácích. Ale v hloubi duše jsem pořád Maďarka. Všichni nad tím kroutí hlavou, že nadělám kvůli papíru, ale pro mě to význam má,“ přibližuje.
Všechny tři děti mají české občanství, přesto jí doma jeden živý tvor vlast připomíná.
„Nejsem doma jediná Maďarka, vymrčela jsem si fenu maďarského ohaře, kterého jsem vždy chtěla. Je to náš mazlík a od doby, co ji máme, jsme získali spoustu nových kamarádů, díky psovi kontakty jednoduše přicházejí samy. Maďaři psy chovají vyloženě jako alarm. Naši se zděsili, že s námi bydlí v bytě!“ líčí.
Díky své loajalitě k rodné zemi se dokonce nedávno vyhnula pokutě za venčení bez vodítka a náhubku.
„V lese, kam nikdo nechodí, jsem psovi házela šišky. Po asfaltce přijeli policisté, že mám jít s nimi, že mám určitě spoustu času jako matka na mateřské, vlastně byli milí. Když jsem pak vytáhla maďarskou občanku, úplně zbledli při představě, že by měli kvůli psovi bez náhubku volat cizineckou policii,“ uzavírá.
