Dvaatřicetiletý kontrabasista a milovník rock’n’rollu pochází z nizozemského univerzitního města Leiden. V Amsterdamu studoval okultismus a západní esoteriku, v Brně si dodělává doktorát.
„Měl jsem nabídky i z dalších univerzit v jiných státech, ale moc jsem chtěl žít v Česku, kde jsme několikrát hráli během koncertní šňůry. Zdejší styl života mě oslovil, je asi nejkomfortnější v Evropě,“ přibližuje sympatický mladý muž, zatímco si do šálku černého čaje přidává teplé našlehané mléko.
„Otec má kořeny ve Skotsku, takže si s sebou jako rodina neseme nějaké tamní zvyky. Češi se často ptají, kde jsem se tohle naučil pít,“ líčí s úsměvem, když postřehne můj překvapený pohled.
Většina Čechů podle něj instinktivně chápe, že život se nerovná jenom práce, což považuje za obdivuhodné.
„Celý den tvrdě makáte, ale jen do pěti odpoledne, v pátek do tří. Pak řeknete, kašlu na to - jdu na pivo nebo odjíždím na chatu. Tohle je velmi zdravý a příjemný přístup. Doufám, že potrvá ještě alespoň šedesát let, než sem dorazí západní tendence, která bude tvrdit opak. Nenechte si vzít svůj ostrov klidu,“ vyzdvihuje.
Jak podotýká, Nizozemci se v tomhle ohledu nezřídka chovají extrémně.
„Pracují i 70 hodin týdně, vydělají čtyři tisíce eur měsíčně, ale nemají čas si peníze užít. Nakonec jsou vystresovaní z toho, že každý den stojí tři hodiny v zácpě ve svém příliš drahém autě, které musí mít, protože ho má soused. Tohle celé mi nedávalo smysl. Zvlášť, když to takhle vedla polovina mých kamarádů a ta druhá práci neměla vůbec,“ popisuje.
David Mac Gillavry
|
Odmala mluví holandsky a anglicky, německy dokáže číst a po třech letech v Brně hovoří i velmi slušně česky. Slova zaměňuje či špatně skloňuje zřídka, z angličtiny si během více než hodinového povídání „vypůjčí“ pouhé tři pojmy.
„Václav Havel napsal jeden z nejgeniálnějších příběhů minulého století - Moc bezmocných. Četl jsem to v němčině, angličtině i holandštině, jen česky zatím ne, ale chystám se na to,“ usmívá se.
Neumíte si dupnout
Štve ho, že řada cizinců, kteří v Brně žijí už dlouho, se jazyk ani nesnaží naučit.
„Přijde mi to velmi drzé až opovážlivé. V podstatě to znamená, chci s vámi komunikovat, jen pokud mluvíte mou řečí. Využívají vaší nekonfliktní povahy tak dlouho, že Češi jsou už zvyklí automaticky přepínat do angličtiny, když potkají cizince. Je laskavé, že se přizpůsobíte, ale je smutné, že musíte,“ podotýká.
Bezproblémová a zdrženlivá povaha většiny Čechů se podle něj odráží i v dalších životních sférách - někdy se překlápí až v nesmělost a nerozhodnost. Naopak Holanďanům prý stačí velmi málo, aby kvůli něčemu vyvolali poprask, porovnává.
„Od některých studentů každou lekci poslouchám, jak nesnášejí svoji práci. Jak můžete někde pracovat tři roky a jenom mluvit o tom, jak vás to štve? Jděte dělat něco jiného, cokoli jiného. Respekt je fajn, ale umět si dupnout a říct dost, to se taky hodí. Akceptujete zkrátka až příliš mnoho, což určitě není potřeba - v soukromém i veřejném životě,“ přemítá.
Překvapilo ho, jakou mají Češi výdrž v pití alkoholu. „Po noci proflámované v hospodě můžete další ráno fungovat, což je u nás s heinekenem nemožné, spíš hrozí tři dny v nemocnici. Když jdu do hospody s českými přáteli, musím je upozorňovat, že s nimi nebudu držet tempo, protože nechci ležet pod stolem, když se oni teprve začnou bavit,“ přibližuje s nadsázkou.
V českém baru nikdy neviděl větší šarvátku, což také připisuje pohodové a uvolněné povaze bez hladu po konfrontaci.
„V Holandsku nejsou barové bitky nic výjimečného. Na ulici se nemusíte bát, že si vás někdo z nudy vyhlídne jako boxovací pytel. Všichni jsou v klidu, kromě policistů. Při návštěvě oddělení cizinecké policie jsem vždycky doufal, že mě pošlou za mladým úředníkem. Starší generace má pocit, že mít autoritu znamená křičet a tvářit se nasupeně. Myslí si, že pokud něco nepochopíš hned, musíš to pochopit, když budou mluvit dvakrát hlasitěji,“ podivuje se.
„Jednou bych rád měl kapra ve vaně“
Česká společnost je podle něj poměrně uzavřená a od cizinců si drží odstup.
„Nemyslím si, že jste xenofobní, ale pokud máte volit mezi krajanem a cizincem, volíte Čecha. Co člověk umí, není tak důležité, jako odkud je. Na jednu stranu to chápu, protože hodně cizinců neumí jazyk a je složitější s nimi komunikovat. Ale i když se dorozumí, práce či účast na projektech získávají obtížněji. U nás být cizinec obvykle znamená mít bonus, něco navíc, co ostatní nemají.“
Na druhou stranu je v Nizozemsku silně patrná bariéra mezi intelektuály či bohatou částí společnosti a zbytkem. „Tady to tak necítím, soudce si klidně pokecá v hospodě s dělníkem. Tady je rozdělení spíš etnické - mezi Čechy a Romy. Není to ale standardní model, zdá se, že vůle příliš není ani na jedné ze stran,“ vysvětluje své pocity.
Dva měsíce žil jako dítě v USA a zkoušel bydlet i v Německu. „To ale nebyl dobrý nápad, všechno bylo až příliš dobře organizované. Mám rád systém, v němž je možné reagovat a zachránit situaci, když uděláte něco špatně - obhájit se. Mluvit s člověkem a ne se systémem,“ srovnává.
Češi jsou podle něj „talentovaní“ ve stěžování si a hledání problémů, o kterých pak rádi dlouho mluví. „Britové si stěžují hlavně na počasí, vy používáte známé osoby a události kolem. Ale dá se to pochopit, když si někteří politici nosí domů v krabici od vína peníze,“ naráží na Rathovu korupční kauzu.
Fascinuje ho česká vášeň pro chataření, schopnost mnoha Čechů hrát velmi dobře na hudební nástroj i některé předvánoční zvyky - zejména kapr ve vaně. „Prosil jsem i studentku, aby mi to natočila, protože jsem nevěřil, že mají lidé ve 21. století kapra ve vaně. Taky bych to jednou rád zkusil, ale nevěděl bych, kde se osprchovat, ani jak ho zabít a uvařit,“ uzavírá se smíchem.
