Narodil se v syrském Aleppu nedaleko tureckých hranic, spolu s rodiči tam žil do svých čtyřiadvaceti let, kdy jako student informačních technologií dostal stipendium a s ním i příležitost pokračovat ve vzdělávání na brněnském Vysokém učení technickém.
„Cítím se tady svobodný, to je mimo války další z důvodů, proč jsem se rozhodl nevrátit se do Sýrie. Žiji svůj život, aniž bych cítil tlak, kdy vás rodina a okolí nutí do něčeho, co nechcete. Tady vás lidé neodsoudí jen proto, že máte jiný názor. U nás riskujete, že vám komunita neporozumí a ztratíte přátele,“ líčí specialista na telekomunikace.
Doma se naposledy ukázal před čtyřmi lety a při té příležitosti se rovnou oženil. Manželka ho pár měsíců od veselky a po získání víza následovala do Brna, kde se jim před dvěma lety narodilo dítě.
„Rodiče s mým výběrem partnerky nesouhlasili, matce vadilo, že není z Aleppa. V Sýrii vám často už jako miminu vyberou profesní dráhu a jako teenagerovi přátele. Takhle tam někdy vypadá nesprávně použitá moc rodičů. Není jednoduché vzepřít se, ale já to udělal a nakonec souhlasili,“ přibližuje.
Jak připouští, zprvu mu dělalo problém pochopit „rytmus“ života v Brně, protože v arabských zemích lidé žijí dlouho do noci společenským životem, kdy se v domácnosti sejdou rodina i přátele.
„Odcházím z domu o půl šesté ráno a soused už se vrací z nákupu, kdy proboha vstával? Skutečně lezete z postelí hodně brzy a den využijete naplno. U nás obchody otevírají v jedenáct a v podobnou dobu taky většina lidí vstává,“ srovnává.
Obdivuje českou zodpovědnost, nadšení pro účast na veřejných záležitostech i motivovanost k práci. „Lidé si tady váží práce, respektují pracovní dobu. Syřany nízké platy moc nemotivují k loajalitě k firmě či organizaci. Je jim jedno, jestli přijdou pozdě nebo usnou za stolem. Já tam měl jako asistent na univerzitě 300 dolarů měsíčně. Ve své nynější práci jsem přes rok a už jsem si zvykl brzy vstávat a pracovat na dvanáctihodinové směny.“
Na veřejnosti arabsky raději nemluví
Protože pracuje v mezinárodní firmě, nerozvíjí svoji češtinu, jak by chtěl. „Devět měsíců jsem ji studoval šest hodin denně. Nemluvím plynule, ale rozumím a když mám nějaký problém, dokážu ho vyjádřit a formulovat myšlenky. Ze začátku mě šokovalo, jak těžký jazyk to je,“ přibližuje.
Ibrahim NahhasDevětadvacetiletý IT specialista pochází ze syrského města Aleppo. V Brně žije pět let, původně přijel kvůli doktorskému studiu na VUT. S manželkou vychovávají dvouleté dítě. Jeho rodiče zůstali v rodné zemi. Pracuje v mezinárodní firmě zaměřené na telekomunikace. S dalšími dobrovolníky byl pomáhat na maďarských hranicích uprchlíkům. |
Arabsky na ulici poslední dobou raději nemluví, a to ani do telefonu. Vnímá, že po teroristických útocích v Paříži a v souvislosti s uprchlickou krizí se na něj lidé v takových situacích dívají podezřívavěji.
„Česká společnost se proměnila, před pěti lety byla situace lepší. Sám nemám vyloženě špatnou zkušenost, ale lidé jsou vystresovaní, vím to i od svých přátel, jejichž manželky častěji poslouchají komentáře kvůli šátkům a podobně. Ta moje ho nenosí. Překvapilo mě, že nás lidé spojují s těmi šílenci z IS.“
Situaci ve vylidněném rodném městě bedlivě sleduje. Jeho rodiče Aleppo opustit nechtějí, přestože tam není bezpečno a nefunguje ani elektřina. „Dvacet let pracovali, aby si mohli pořídit současné bydlení. Když teď opustíte v Sýrii svůj domov, ztratíte ho, protože vám ho někde zabere,“ objasňuje situaci.
V případě návratu do vlasti by podle svých slov zřejmě riskoval zatčení kvůli protivládním názorům. Anebo by skončil v armádě.
„Chybí mi ramadán, ale je pro mě nereálné držet ho v práci. Stejně tak postrádám halal maso, které považuji za zdravější, nicméně nevadí mi tady jíst normální. Nemůžu být Čechem, ale chci se integrovat, respektují váš životní styl. Pracujete tvrdě, protože máte rádi svou zemi a víte, jaká je její cena.“
Vztahy jsou o užitečnosti
Češi podle něj konzumují až příliš masa a pijí moc alkoholu. „Je to každého volba. Já se alkoholu nezříkám, ale chci se vždy kontrolovat, neopít se. Když sem Arab přijede, má z opilých lidí strach, ale teď už vím, že se chcete jen pobavit, ne být agresivní,“ míní.
Zpočátku si těžko zvykal na splachování toaletního papíru do mísy a podivoval se „českému stylu“ sprchování. „Často se sprchujete těsně předtím, než odcházíte z domu, což pro mě bylo dost divné. Proč bych si dával sprchu, když je venku taková zima?“ vypráví a potutelně se u toho usmívá.
Dřív se rovněž podivoval lásce Čechů ke psům, kteří součástí arabské kultury téměř vůbec nejsou. Mít v domácnosti psa muslimové považují za nečisté. Pro „západní“ hudbu se nenadchl, v autě poslouchá jedině arabskou.
Dalším překvapivým zjištěním byla nezávislost mladých lidí na rodičích, v Sýrii potomci žijí spolu s nimi zpravidla až do svatby, klidně do pětatřiceti let.
„Tyhle blízké vztahy mi chybí, zdejší rodiny se setkávají často jen při svátcích a zvláštních příležitostech. Mám přátele v práci, ale většinově nejsou opravdoví. Stejně jsem to cítil na univerzitě, někdo dá výpověď a tím to končí, už se nestýkáte. V Sýrii jsou přátelské vztahy pevnější a hlubší, vydrží vám dvacet třicet let. Tady se nesou spíš v duchu jakési užitečnosti,“ přibližuje.
U Syřanů prý nic jako občanská angažovanost neexistuje. „Za 24 let jsem tam nečetl jediné noviny, píšou o zfušovaných volbách a jediného člověka opěvují jako boha. V Sýrii se lidé o politiku nezajímají a noviny používají tak akorát na čištění oken. Češi rádi čtou, zajímají se, co se kolem nich ve městě a zemi děje. Když je někde problém, dají podnět k jeho vyřešení. U nás na to každý kašle, protože když nemáte svá práva, jste ve své zemi jako host.“
„Asad v nedávném rozhovoru pro ČT řekl, že postoj České republiky k situaci v Sýrii je vyvážený. Co to má jako být, podpora rovnováhy mezi diktaturou a revolucí? To je ostuda pro český lid, tohle není země Václava Havla. Být vámi, od žádného diktátora bych tohle slyšet nechtěl,“ uzavírá.
