Pochází ze čtyřsettisícového města Murcia na jihovýchodě země, odkud po čase odešla studovat do Madridu mezinárodní právo. Pak se vrhla na jiný obor - učitelství. „Studium mě baví, mohla bych zůstat na univerzitě nadosmrti,“ svěřuje se osmadvacetiletá Španělka.
„Byla jsem hloupá, když jsem se v sedmnácti nechala přemluvit učiteli, ať si se svými výsledky vyberu perspektivnější profesní dráhu. Už tehdy jsem totiž věděla, že chci učit. Pak mi jednou přítel řekl: ‚Už konečně přestaň studovat, přijeď a najdi si práci‘,“ vysvětluje, jak se ocitla v Brně.
K jejímu rozhodnutí velkou měrou přispěl fakt, že Španělsko sužovala a stále sužuje vysoká nezaměstnanost, zvláště mladých absolventů škol.
„Matka byla zděšená, když jsem doma po návratu ze čtyřměsíčního pobytu v Anglii řekla, že jsem zamilovaná do Čecha. Vyrukovala na mě s argumentem, že tohle přesně je strategie lidí, kteří si chtějí najít někoho v Evropě, aby získali vízum. Táta tomu nasadil korunu, když ji okřikl, že plácá nesmysly, že Československo je přece v Evropě!“ zalyká se smíchem.
Záchvat smíchu během více než hodinového povídání dostane ještě několikrát, třeba když líčí, jak v sezoně každé dva týdny chodí na zápas fotbalové Zbrojovky. „Tým nemá zrovna nejlepší období. Je to velký rozdíl oproti zápasům ve Španělsku, v samotné hře i počtu fanoušků.“
Pilar MartínezOsmadvacetiletá Španělka z města Murcia se v Brně usadila před rokem a půl. V rodném městě vystudovala magisterská práva, pak se přesunula do Madridu kvůli postgraduálnímu studiu mezinárodního práva. Nakonec se ještě vrhla na pedagogický obor. S českým partnerem jsou spolu čtyři roky, seznámili se v Anglii. Původně plánoval on přesun do Španělska, kvůli finanční krizi však plány přehodnotili. Pracuje jako lektorka španělštiny v několika jazykových školách a na gymnáziu na třídě Kapitána Jaroše. |
V Brně krátce po přestěhování začala pracoval v IT firmě. Celý den sedět se sluchátkem u ucha ji ale nebavilo, a tak rozeslala životopis do jazykových škol a k tomu našla i místo učitelky španělštiny na prestižním brněnském gymnáziu.
Překvapilo ji, jak zdvořile se Češi projevují. „Jste opravdu nadmíru slušní, před každým jídlem si přejete dobrou chuť, stále prosíte a děkujete. Ze začátku mi to připadalo až legrační. Na rodiče díky tomu přítel udělal dojem jako opravdový gentleman,“ připomíná, zatímco si z čela odhrnuje ofinu.
Nocovat s marodem v nemocnici? Lékaři nesouhlasili
Zaskočilo ji, že v české kultuře nejsou rodinné vztahy tak těsné. Španělé, jak přibližuje, tráví povídáním s rodinou u kávy klidně celé odpoledne od oběda až do večeře, a to nejen při svátečních příležitostech, ale i o „normálním víkendu“.
„Španělé mají tendenci být s rodinou pořád. Rodiče o mně stále chtějí všechno vědět, radí mi, co bych měla a neměla, a hodnotí, co dělám dobře a špatně. Zdejší děti jsou mnohem dřív nezávislé. Někteří studenti gymnázia, kde učím, bydlí už v patnácti samostatně, protože dojíždět od rodičů by stíhali jen těžko,“ srovnává.
S nepochopením se setkala její touha nocovat s přítelem v nemocnici, když musel podstoupit operaci.
„Doktoři chodili a významně si poklepávali na hodinky, že už vypršel čas návštěv. Zkoušela jsem předstírat, že nechápu, co mi naznačují, bylo pro mě šokující, nechat ho tam samotného. Když musí Španěl do špitálu, někdo z rodiny s ním vždy zůstává přes noc. Představa, že někdo blízký trpí bolestmi sám, je pro nás velmi smutná. Když tam někdo leží opuštěný, ostatní ho litují, že nemá rodinu ani nikoho, kdo by jej měl rád,“ popisuje.
Jejím novoročním předsevzetím je naučit se česky. Je odhodlaná vytrvat, přestože shovívavost Čechů k cizincům v tomto směru považuje za nevídanou.
„Mám známé či kolegy, kteří tady žijí deset let, česky nemluví a jsou v pohodě. Zkuste žít ve Španělsku, Francii nebo Anglii a neumět jazyk - to je nemyslitelné. Baví mě, jak reagujete, když se cizinec snaží mluvit česky. Stává se mi to pořád, stačí krátká věta a všichni se válí smíchy a tvrdí, jak je to roztomilé. Je fajn, když někdo ocení, že se snažíte.“
Snadno ji vytočí, když někdo hodnotí její krajany, i když v zemi nežil a ani ji nenavštívil. Flamenco, siesty a korida jsou podle ní především lákadla pro turisty než součást každodenního života Španělů.
„Jednou do mě někdo tlačil, že Španělé neumí držet slovo, byla jsem vytočená doběla! Stejně tak slýchávám, že je to u nás samá siesta, že neradi pracujeme a chodíme pozdě. Stereotypy o své vlasti vyvracím vlastně neustále a stojí mě to spoustu energie,“ přibližuje.
Slevová obsese: strkáte se a předbíháte
Chválí, že Češi veřejný prostor považují z části za svůj a udržují proto pořádek v ulicích. „Španělské ženy jsou posedlé úklidem a doma u nich nenajdete smítko, ale jak to vypadá na ulicích, to je jim jedno. Taky když Španělé jedí v baru, utřou si ubrouskem ústa a zahodí ho na zem.“
Co se jí v tuzemsku naopak nelíbí, je hon na zboží ve slevových akcích, kterými se někteří lidé nechávají až příliš strhnout.
„Už bych znovu nevkročila ve čtvrtek do Kauflandu, když tam začínají nové slevy. Lidé předbíhají ve frontách, narážejí do sebe nákupními vozíky a strkají se, což je dost zvláštní vzhledem k tomu, že si jinak pečlivě drží odstup. Tahle obsese nakoupit co nejvýhodněji se asi projevuje hlavně u starších,“ uvažuje.
Ve Španělsku nic podobného nikdy nepostřehla. „U svých prarodičů vidím, že jim záleží na tom, aby žádné jídlo nepřišlo nazmar, když třeba uvaří víc, než snědí. Ale nebojují v supermarketech a nedělají si roční zásoby,“ usmívá se.
Prudiče raději ignorujete
Když Čechy něco štve, raději to ignorují, než aby se pustili do konfrontace, všimla si už několikrát.
„Když třeba někdo ruší či obtěžuje ostatní v tramvaji, raději děláte, že to nevidíte. Nikdo neřekne sklapni, nebo nezlobte se, můžete se ztišit? Všichni jen tiše zuří a doufají, že se nestanou objektem zájmu takového prudiče či opilce. Nemáte v povaze pouštět se do sporů, nechcete mít problémy.“
Ráda by také viděla větší národní hrdost. „Španělé se neostýchají chvástat, že je jejich země nejlepší, přitom pětina lidí nemá práci, otřásají jí velké korupční skandály a má jeden z nejhorších vzdělávacích systémů v Evropě. Češi mají nádhernou zemi s úžasnými věcmi, ale neumí to prodat,“ uzavírá.
