Původně Hoffmannovi vybírali mezi Českou republikou a Polskem, kde manžel jako ajťák dostal na svůj popud od firmy příležitost dalšího uplatnění v oboru.
„Důležitý plusový bod pro mě bylo náboženství - víra je součástí našeho života. U nás je jich spoustu, kdežto obě tyto evropské země jsou známé téměř výhradně jako katolické. Česko na nás z globálního pohledu nakonec působilo lépe,“ přibližuje devětatřicetiletá manažerka a matka dvou dětí.
Zpočátku proto zažila trochu šok, když zjistila, jak velká část obyvatelstva jsou ve skutečnosti ateisté. „Nikoho nesoudím, jen jsem nechápala, že lidé s velkou pompou slaví tolik křesťanských svátků a přitom nejsou věřící a často ani neví, co znamenají,“ podotýká.
V Jihoafrické republice se narodila, stejně jako předtím její rodiče.
„Asi díky angličtině mě lidé ale přiřazují spíš k Velké Británii, i když mým rodným jazykem je afrikánština. Je to úsměvné, jak všichni automaticky předpokládají, že jako Jihoafričanka musím být černoška. Tato očekávání měli i kolegové, když jsem nastupovala do práce,“ směje se.
Yolanda Hoffmann
|
Kvůli novému zaměstnání nedokončila kurz češtiny, do kterého se přihlásila. „Snažíme se učit, ale pravidla češtiny jsou pro nás těžká. I když třeba nebudu mluvit plynně, určitě bych chtěla alespoň rozumět, protože neplánujeme jen tak odjet, do jižní Afriky už bych se nevrátila,“ říká rezolutně.
Nenutíte děti dospět předčasně
Nouzi o peníze neměli, ze země ale utekli hlavně kvůli zločinnosti. „Rozhodnutí jsme nikdy nelitovali, i když tady nevyděláme tolik. Prostě priority byly jinde,“ vysvětluje a dívá se přitom na dceru, která se během povídání v kavárně baví hrou na chytrém telefonu, avšak chvílemi se matce snaží tisknout na hruď.
Jak Yolanda Hoffmann popisuje, dřív nemohla bez obav vyrazit s dětmi do parku ani je poslat samotné do školy. Dlouho si v sobě nesla trauma z události, kdy k nim krátce po narození syna vtrhli lupiči, přestože byli doma.
„V kuchyni pili z našich hrnků, brali naše věci, ale spíš než o ně jim šlo o naše ponížení. Pak už jsem se nemohla zbavit strachu, že se to může stát kdykoli znovu, nemohla jsem zůstat po setmění doma sama. Přimělo nás to přestěhovat se. Mé vnímání života se od té doby změnilo,“ líčí.
V Brně starostlivá máma konečně na ulici nemusí podezírat lidi, že chtějí ublížit jejím dětem. „Ale v Africe se tohle kvůli populačnímu mixu stalo problémem, nevěříte lidem kolem sebe. Tady konečně můžu žít, v noci jet kamkoli sama tramvají, tohle je pro mě skutečná svoboda,“ pochvaluje si. „Volný čas jsme v Africe trávili doma, venkovní aktivity jsou pro nás novinka.“
Češi jsou, jak to sama nazývá, disciplinovaní. Drží se tradičního hodnotového systému, jsou zdrženliví a často i dost upřímní. „Někdy podle mého až příliš,“ směje se. „Ohromilo mě, jak mladí vstávají v autobuse, aby uvolnili místo starším, a že dokonce i hendikepovaní cestují samostatně. Mají tady jednodušší život, společnost se o ně stará, chrání je,“ srovnává.
Vyzpovídali jsme už 28 cizinců. Vyberte si na mapě:
Má zkušenost, že se zdejší lidé zajímají o ostatní. Získala ji, když na vycházce cestou z kopce upadla a zranila se. „Musela jsem si sednout a počkat na sanitku. Kdo šel kolem, ptal se, jestli jsem v pořádku. I když jsem jim já sama nerozuměla, protože na mě mluvili česky, bylo to milé,“ vzpomíná.
Štěstí měla i na sousedy. „Zpočátku jsme žili v bytovce. Děti večer hrály něco na Xboxu, když zazvonil zvonek. Sousedka se velmi slušně zeptala, zda bychom se mohli zklidnit, že to zní jako skákání na trampolíně. Byla tak tolerantní, já už bych na jejím místě vypěnila dávno. Tady se necítíte v ohrožení, když zazvoní zvonek, lidi dokážou řešit věci v klidu.“
Někteří Češi cizince odsoudí velmi rychle
Přestože jsou Češi na sebe a často i své děti velmi přísní, nenutí je předčasně dospět, vyzdvihuje Yolanda Hoffmann. „Děti jsou tady v popředí zájmu a rodiče v nich předčasně nepotlačují hravost, přitom do sebe ze svého okolí absorbují tu dospěláckou disciplínu, jsou vychované,“ vypozorovala. A oceňuje, že školy učí žáky zodpovědnosti za vlastní vzdělání.
Jako běloška měla v Jihoafrické republice složitou pozici, podle svých slov nejen v zaměstnání.
„Rasa tam hraje důležitou roli. Když jste bílá manažerka černochů, jste ve své pozici vlastně obětí, nejednou mě nazvali rasistkou. V obchodech se o nás bavili, sotva jsme vlezly s dcerou do dveří. Zatraceně, vždyť se nechystám krást, tak o co jde?“ vzpomíná a tlumí přitom svůj silný hlas.
Ani v Česku ale podle ní přístup k cizincům není tak docela vřelý. „Někteří lidé jsou velcí patrioti, mají tendenci rychle odsuzovat a nejraději by cizince vůbec nepřijímali. Neviním je za to, ale někdy to kvůli tomu mohou mít těžké i ti, kteří se snaží. Přišli jsme z jiné země a máme jiné zvyky, ale neznamená to, že nehledáme v životě to samé,“ dodává.
