Že bude mužům pečovat o vlasy a vousy, by někdejší student angličtiny před deseti lety nehádal. A už vůbec ne, že si vlastní holičství otevře zrovna v Brně.
Do města i k profesi ho přivedla manželka, s níž se čtyřiatřicetiletý rodák z tuniského Béja seznámil během studijního pobytu ve Švýcarsku v roce 2006.
„Pak jsme si psali a přijela za mnou na návštěvu. Zamilovali jsme se a chtěli být spolu, jako kadeřnice se stálou klientelou se nemohla jen tak přestěhovat. Takže jsem se po čase rozhodl obětovat, všeho jsem nechal a přestěhoval se do Česka,“ líčí, jak se ocitl ve střední Evropě.
Zhruba po roce od seznámení se vzali. Krátce žili v Hodoníně, kde se však Ridha Jouini cítil odříznutý a nevyužitý.
„Byl jsem tam snad jediný cizinec a koukali na mě jako na mimozemšťana. Chtěl jsem rozeslat svůj životopis a začít pracovat, takže jsme se přestěhovali do Brna. Vystřídal jsem několik židlí v různých IT firmách, než jsem před čtyřmi lety založil svůj holičský salon.“
Kurzy stříhání absolvoval v Africe i v Česku, po večerech hltal tipy a triky na internetu. „Konečně dělám, co mě baví, a vůbec při tom nevnímám čas. Mít nad sebou manažera, vedoucího týmu a další šéfy není nic pro mě, stresovalo mě to. Navíc rád pracuji rukama,“ přibližuje.
Připouští, že v Tunisku je zcela běžné mít svého osobního holiče, který umí pracovat s břitvou, zatímco Češi si využívat takové služby teprve zvykají.
„Jen asi třetina mých zákazníků jsou Češi, zbytek cizinci. Například Francouzi či Arabi jsou ohromně ukecaní, Češi vám nastaví hlavu a tím to končí. Možná jim trochu chybí sebevědomí a jsou lehce nerozhodní, protože často ani nevědí, jaký chtějí sestřih. Půl hodiny klidně můžeme mlčet, když se nebudu na nic ptát,“ srovnává.
Svou češtinu označuje za komunikativní, kromě angličtiny mluví také francouzsky a arabsky. „Tunisané jsou všeobecně dobří na jazyky, hlavně ti z turistických destinací. I bezdomovci, kteří nikdy nebyli ve škole, často mluví více než dvěma.“
I čekání v zácpě je organizovanější
Trvalo mu porozumět zcela odlišné české mentalitě. „Zpočátku mě překvapovalo skoro všechno. Tunisané hrozně přehánějí a jsou velmi emotivní. Češi oproti tomu jednají velmi zpříma, jejich chování na mě působilo až roboticky,“ vzpomíná pobaveně.
Ridha Jouini
|
Nechápal třeba, že se spolu cestující v autobuse nebaví a jen zírají z okna. „U nás všichni žvaní neustále a všude, tohle byl první velký rozdíl, kterého jsem si všiml. Taky je tady všechno mnohem organizovanější - od společnosti jako takové až po čekání v dopravní zácpě.“
Do Tuniska se vrací v průměru dvakrát ročně, má tam byt. Většinou ale neuplyne ani týden a už Brno postrádá. „V Tunisku je to bordel, jdete do banky a akorát se naštvete, protože za přepážkou vidíte lidi, kterým se nechce pracovat a vy kvůli nim čekáte. Když tam žijete, považujete to za normální, ale jakmile si jednou zvyknete na Evropu, už nemůžete nikdy chápat a přivyknout tamnímu systému.“
Mile ho překvapilo, že české ženy mají v partnerství zpravidla jiné priority než Tunisanky. „U nás je většina žen docela materialisticky založených, což moc nemusím. Lenka byla tolik jiná, ani nechtěla zásnubní prsten! To mě na ní hrozně přitahovalo, ta skromnost a bezelstnost,“ srovnává národní povahy.
Vzpomíná přitom na jednoho z českých klientů, který ho požádal o seznámení s tuniskou dívkou. „Zdálo se mi to jako divné přání, jak může mít dost českých žen? Ale vyhověl jsem mu. Kamarádka, kterou jsem mu představil, se mě vzápětí ptala, jestli má vůbec auto, když je tak mladý. Jak typické,“ směje se.
Vyzpovídali jsme už 27 cizinců. Vyberte si na mapě:
Stejně jako další cizinci hodnotí Čechy jako uzavřené lidi, kteří si chtějí držet odstup a s niternými emocemi se svěří nanejvýš nejbližším.
„A Moravané jsou obzvlášť rezervovaní, komunikovat s nimi pro mě byl ze začátku problém. Ale postupně jsem si zvykl a teď český způsob chování vnímám jako férový. Dokonce jsem se v tomto ohledu sám částečně Čechem stal. V Tunisku i v dalších zemích totiž mnohdy zjistíte, že se velká část lidí sice chová ohromně přívětivě, ale přitom je falešná a něco na vás hraje.“
Čecha prý není potřeba a priori podezírat z nekalých úmyslů. „Jste čestní a spolehliví. Co nemám rád, že se především muži často chovají až příliš strojeně a chladně. Mluvit a chovat se bez přehnané sebekontroly je vidíte, jen když se opijí,“ přemítá.
„Animátoři“ kazí Tunisanům pověst
Postrádá jeden tuniský společenský návyk - přátelé tam mají tendenci trávit spolu nadstandardní množství času. „V Brně občas mívám pocity až přílišného klidu. Chybí mi tohle opravdu blízké přátelství. V Tunisku je to někdy ale zas opačný extrém a člověk nemá dostatek soukromí. Líbilo by se mi obě kultury v tomto nějak namíchat,“ zasní se.
Své krajany dělí na dva typy. Intelektuály, jejichž přítomnost Evropa ocení, a hotelové animátory, kteří hledají mezi evropskými rekreantkami zámožné dámy jakéhokoli věku, které si je vezmou domů a zabezpečí je. Jako nemajetní totiž podle něj mají mizivou šanci se v Tunisku oženit.
„V Tunisku jsou možnosti omezené. Ani s pracovní smlouvou nemáte jisté, že dostanete v Evropě povolení k pobytu, manželství je jistější. Je to hanebné, laciné a stále se to děje. Jako chlap bych radši tisíckrát umřel, než někoho zneužívat, aby se o mě staral. Vytváří tím špatnou image nám všem,“ zlobí se a dodává, že by úředníci měli tyto přistěhovalce důkladněji filtrovat.
Češi by si zase mohli přestat stěžovat a užívat si možností a bohatého života, který země nabízí, myslí si. Mrzí ho také, že si často o cizině vytvářejí představu podle útržků z médií.
„Dokážu pochopit, kde má rezervovaný přístup k cizincům kořeny. Vždyť tady byla desítky let nežádoucí i angličtina. Většina Čechů za celý život vycestovala maximálně někam do resortu v Chorvatsku či Egyptě, odkud zemi a lidi nepoznají. Měli by vyjet i jinam a udělat si svůj názor,“ dodává.
