V pátek golf a sklenka kvalitního vína, v sobotu podpora mládeže a fotbalový zápas. Během necelých dvou dnů na jihu Moravy stihl Pavel Nedvěd hodně z toho, co má rád.
„Už jsem tady jednou byl i v regionálním kroji. Mám to tady rád, vždycky tu potkám příjemné lidi a cítím se zde dobře,“ usmíval se bývalý reprezentant, který do Hodonína jezdí poměrně často díky svým vazbám na manažera tamního oddílu Mariána Vasilka, bývalého spoluhráče z Dukly Praha.
V posledních dnech to byl naopak Nedvěd, kdo se staral o to, aby se dobře cítili lidé kolem něho. Hodonínu přijel pokřtít nové hřiště s umělou trávou a podpořit tamní projekt Školky v pohybu. A když už dorazil, sezval i celou řadu hráčů ze stříbrné party z mistrovství Evropy v roce 1996 v Anglii.
„S balonem u nohy a s tréninkem celkově je u mě velký problém. Moc se k tomu nedostanu. Ráno odejdu na stadion a vracím se navečer domů. Moc času na trénink nemám, bude to asi vidět, ale o to tady nejde. Jde o podporu fotbalu a skvělých věcí, které se tady dělají,“ odtušil hlavní protagonista slavnostního odpoledne.
Kolem něho se v Hodoníně proháněli Vladimír Šmicer, Karel Poborský, Luboš Kubík, Radek Bejbl a další vicemistři Evropy. K nim se přidal třeba Vratislav Lokvenc, sestavu posílil domácí Tomáš Polách nebo hodonínská děvčata.
„Osobně jsem si to užil výborně. Měl jsem hrát za Hodonín, ale ten měl hodně hráčů, tak jsem nastoupil s reprezentanty. Beru zápas jako skvělou akci pro lidi. Měli možnost vidět možná ty nejlepší fotbalisty, kteří se v Česku narodili,“ řekl Polách.
Nedvěd svým vystoupením nadchl nejen 1900 diváků přímo na zápase. Už odpoledne před výkopem při obhlídne trávníku konverzoval s dětmi, rozdával úsměvy, působil přirozeně civilním dojmem.
„Povídali jsme si chvilku o tom, že vyhrál Zlatý míč. Řekl mi, že to je docela dávno. Slíbil jsem mu, že jednou Zlatý míč vyhraju taky, i když nevím, jestli se mi to opravdu podaří. Navíc jsem se styděl, zakoktal jsem se,“ vyprávěl nadšeně desetiletý Oliver, hodonínský fotbalista, který se k legendě dostal blízko.
Během zápasu na 3x20 minut Nedvěd předvedl část toho, za co Zlatý míč v roce 2003 dostal. Ve středu zálohy řídil většinu akcí, posílal parádní kolmé přihrávky, často střílel. Jenom pumelic zpoza pokutového území vyslal pět, v poklusu zahrával rohové kopy, jako jeden z mála aktérů exhibice se hbitě vracel do obrany.
„Když Pavel hraje, někdo z nás aspoň běhá. Já mám trochu bolavé koleno, Steve (Karel Poborský) toho taky moc nenatrénuje. S Pavlem si vždycky rád zahraju a příjemné je taky potkat se tady s klukama,“ usmíval se Šmicer.
Během zápasu na vlastní kůži pocítil, jak prestižně Nedvěd svůj výkon pojal. Po jedné z jeho nahrávek běžel Šmicer sám na brankáře, pouze ho však nastřelil. Nedvěd se pak s rukama rozpřaženýma údivem otáčel ke střídačce a špičkoval, načež ještě něco hlasitě volal směrem k neúspěšnému střelci.
Také uznale tleskal domácím hráčům, kdykoliv se jim něco povedlo. Potleskem nešetřil ani při gólech hodonínské jedenáctky.
„Pořád by mohl kopat na vysoké úrovni. U nás (v MSFL) stoprocentně, a jsem si jist, že bychom měli nejlepší zálohu v soutěži. Možná i druhou ligu by zvládl. Ty střely, která nám tady ukázal, ho provázely celou kariéru,“ říkal Polách.
Přestože už mohl být myšlenkami na turínském stadionu, kde se mělo rozhodovat o italském titulu, dal Nedvěd do zápasu všechno potřebné tomu, aby se fanoušci bavili. Aby neviděli jen seniorskou selanku.
„Přišel mi pořád stejný. Shodli jsme se i na střídačce, že je vidět, jak má fotbal rád. Byl nespokojený, když dal špatnou přihrávku, když se mu něco nepovedlo. Chtěl vyhrát, což ho zdobilo dřív,“ pozoroval Vladimír Malár, bývalý ligový hráč, který nastoupil za Hodonín.
Vítězství si Nedvědova parta nakonec skutečně dopřála, a to v poměru 5:4. I proto, že Malárův vyrovnávací gól krátce před koncem rozhodčí kvůli ofsajdu neuznal. „Nečekal bych, že mi tohle udělá,“ mračil se z legrace Malár a v naschvál přísném výrazu v tváři mu blikaly oči spokojeností. „Rozhodčí ukázal, že tomu moc nerozumí. Můžete bez obav napsat, že zápas skončit plichtou 5:5,“ nabádal Malár.
Svoje představení zakončil Pavel Nedvěd stejně efektně, jako se předvedl na trávníku. Přímo z jeho středového kruhu ho vynesla helikoptéra do vzduchu a směrem k Brnu na letiště, kde na viceprezidenta Juventusu Turín a jeho rodinu čekal soukromý tryskáč.
„Sem jsme letěli v protivětru asi hodinu čtyřicet. Zpátky to snad bude rychlejší,“ doufal Nedvěd. Bylo čtvrt na sedm, když hodonínský stadion opouštěl.
Večer se pak on proměnil ve vděčného pozorovatele, když „Juve“ zdolal Boloňu 3:1. Titul je dvě kola před koncem zase o něco reálnější.
„Ještě jednu výhru ale potřebujeme,“ utrousil.
