Jedním z prvních a největších automobilových klubů v republice byl ASK Stavby Praha. Roku 1966 sem nastoupila 28letá Helena Huclová, jež měla v té době dceru ve školce, jako hospodářka, účetní a tajemnice.
Když se rozhodla udělat řidičský průkaz, výcviku se chopil zakladatel klubu Viktor Mráz, který usoudil, že „ta holka má styl“, a ujal se jí jako trenér. Rok poté vyrazila s Alenou Jílkovou jako spoluzávodnice na první soutěž.
A závodění ji chytlo do svých spárů, takže si brzy sedla za volant. Nejvíce jí „padl do ruky“ klubový trabant – na malé východoněmecké auto se čekalo i léta v pořadníku. Kutilové na nich vylepšovali kdeco a zkušenosti si předávali v desítkách klubů po celé republice.
Měření s muži
Helena Huclová jela Rallye Bohemia, Rallye Šumava, Košice, občas překročila i hranice, např. při rallye v Maďarsku. Ale její hlavní disciplínou se staly závody do vrchu. Žen jezdilo velmi málo, nevyplatilo se zřídit pro ně zvláštní kategorii, a tak při závodech soutěžily s muži.
Kdyby byl přístroj na měření nervozity před startem, Helena by ho strhla, ale láska k volantu byla silná, a tak znovu a znovu překonávala sebe sama. A společně se závoděním zajišťovala z valné části i organizaci závodu, všechny ubytovala, vyplatila náhrady, rozdělila ceny a kromě toho zvítězila ve své třídě A2-600 cm³.
K nebezpečnému sportu patří zranění a ani těch nebyla Helena Huclová během závodů ušetřena, i když naštěstí nijak vážných, v čemž hrály důležitou roli bezpečnostní pásy. Jednou si jen roztrhla ret, jindy bylo hůř, trabanta rozsekala a skončila v nemocnici, ale od závodění ji to neodradilo.
S pochopením manžela
Je typické, že se média zajímala hlavně o to, jak závodnice zvládá sport, práci a rodinu. Muže se nikdo nezeptá – to je přece samozřejmé, že má doma zázemí, a může se tak věnovat, čemu chce. I dnes, po padesáti letech, dostávají úspěšné ženy od novinářů stále stejné otázky. Jak na ni odpověděla v roce 1971?
„Nejdříve jsem dělala v klubu administrativu, později sekretářku při sportovních podnicích. Poprvé jsem startovala jako spolujezdec při noční soutěži v Sedlčanech roku 1967. Již příští sezonu jsem díky manželovu pochopení začala jezdit sama za volantem. Manžel mně fandí a usnadňuje mi i funkci matky desetileté dcery. Později jsem se specializovala na závody do vrchu. Loni jsem málem vyjela mistrovský titul. Mým přáním je, aby jezdilo více žen. Mohly bychom mít vlastní klasifikaci. Pokud trvá pochopení mého muže, chci jej využít a letos pojedu nejen mistrovské závody do vrchu, ale také soutěže, a to na trabantu, který mi nesmírně vyhovuje.“
Hodnocení v dobových novinách bylo velmi – dnes by se řeklo – genderově nekorektní: „... Mezi šedesáti startujícími byly i dvě ženy, Pražanky A.Jílková a H. Huclová. Dost odvážné pustit se do souboje s muži v takové oblasti, jako je království volantu.“
Strach z auta
Po necelých deseti letech úspěšné sportovní činnosti Helena Huclová závodní kariéru ukončila. Psalo se, že důvodem je pracovní přetížení. Pravdou však také bylo, že plánovala ještě další dítě a chtěla se mu v poklidu věnovat. Závodní stres nesvědčí rodinnému životu, jak se vyjádřila: „Automobilový sport, tak jako každý jiný, je velmi náročný. Čas běží příliš rychle a člověk v něm musí myslet na mnoho věcí, aby stačil tempu.“
Helena Huclováautomobilová závodnice
|
A tak jedna z nejúspěšnějších závodnic 70. let (roku 1971 dokonce vyhlášená celkově nejúspěšnějším závodním jezdcem) se soutěžními tratěmi skončila. Narodil se jí syn Martin, přesto se nadále věnovala práci pro autoklub až do ukončení jeho činnosti v 90. letech.
Dalo by se čekat, že se závodnice zklidní a automobil začne používat již jen jako dopravní prostředek. Ale přišel nečekaný zlom, který je na celém příběhu nejvíce překvapující: Helena Huclová, která porážela od konce 60. let do roku 1974 muže v závodech rallye i do vrchu a často stála na stupních vítězů, se paradoxně začala jízdy v autě bát. Až tolik, že už do auta téměř nesedla.
Syn uvádí, že zhruba od svých čtyř let, kdy si člověk začíná pamatovat zážitky z dětství, nezažil chvíli, kdy by maminka řídila. Ani vozit se nechtěla. Na šumavskou chalupu prý jezdila raději autobusem, než aby sedla s rodinou do auta. Něco se zkrátka v nitru přihodilo a přišel nezvladatelný strach. Nikdo neví, proč se to stalo, nikomu o tom nevyprávěla.
Muzeum nejen trabantů
Připomínky závodní éry Heleny Huclové však nezmizely. Když autoklub v Motole zanikl, syn měl doma řadu věcí z její závodní minulosti, hezké vzpomínky na pražský autosportklub i na jeho zakladatele Viktora Mráze, kterého považoval skoro za dědu i proto, že vlastního už neměl.
A tak se s manželkou rozhodli ve dvou patrech bývalé budovy ASK v Motole připomenout dobu trabantů a jejich nejen závodní minulost v našich končinách. Tak vzniklo Muzeum trabantů, kde je samozřejmě vyhrazená část pro maminku Huclovou, která obsahuje sbírku předmětů pojících se s její soutěžní kariérou. Na fotoprohlídku muzea pojďte sem.
Krásně se tu vyjímá věnování od Elišky Junkové, které paní Heleně vepsala do své knížky Má vzpomínka je bugatti: Helence Huclové s upřímným přáním upřímného „Zlom vaz!“ Srdečně Eliška Junková.
7. listopadu 2012 |
