Sobota 23. ledna 2021, svátek má Zdeněk
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
  • Sobota 23. ledna 2021 Zdeněk

Vzpomínky z pekla: Divoké devadesátky za volantem funící odtahovky

Kdo si devadesátky pamatuje, ten je neprožil, říká stará pravda o propařené první dekádě po sametové revoluci. Ke vzpomínání na práci v divočině přelomu století jsme přemluvili vysloužilého bazarového kovboje. Nejvíc mu utkvěla v paměti odtahovka.
ilustrační snímek

ilustrační snímek | foto: Depositphotos

Sáhnout si na dno lze několika způsoby. Někdo zkusí hrát na burze, jiný zaexperimentuje s drogami. Já se na čas posadil za volant odtahovky. Nebylo to z nutnosti ani z nouze, prostě jsem měl dost své stávající práce v úplně jiném oboru. A protože mě auta odjakživa lákala, tohle vypadalo jako vstupní brána mezi velké kluky – autíčkáře. Nešlo o žádného žlutého anděla, který pomáhá motoristům v nouzi; já jezdil a vykonával tisíc jiných činností pro jeden velký autobazar a vozil auta od Čertovky k Ďáblicím a zpět.

Končily divoké devadesátky. Peníze se prý válely na ulici (já je tam nikdy nenašel), takže i můj šéf s neuvěřitelným čichem na kšeft pohádkově zbohatl na handlování s ojetými auty (aby krátce nato kvůli naprosté absenci manažerských schopností téměř o všechno přišel, ale u toho jsem už naštěstí nebyl). 

Takže z počátečního takřka debatního kroužku s kafíčkem, cigárkem a nočními převozy aut z hranic po ose (tak jsem si zajezdil se spoustou parádních aut) se rychle stala vyčerpávající dřina, 21 hodin v kuse za volantem nebylo nic neobvyklého, stejně jako pracovní soboty. Na soukromý život nezbýval čas ani síla. To vše za pár korun. 

Inu, mládí, dobrodružství a nadšení, že jsem si osahal legendy - BMW 318iS a 535i, Audi V8, Alfu 164 V6, Fiat Uno Turbo, šestiválcový Mercedes W124, dvoulitrový Nissan Primera P10 i nezdolného mezka Nissana Patrola (říká se mu Španěl), Isuzu Trooper, Mondeo V6 a další. Nejvíc jsem si zajezdil s odtahovkou.

Ta sama stála za zmínku. Původní Ducato (hranatý model z 80. let s řazením pod volantem), kterým nikdo moc nechtěl jezdit, protože bylo hlučné, nepohodlné a celkově zralé na vysokou pec, brzy doplnil Transit. 

To byl jiný svět, šlo o tehdy aktuální model, takže ticho, řazení tam kde má být a navíc to jelo víceméně směrem, kterým byl natočený volant. A dokonce to i brzdilo, prostě luxus. Jenže šlo o dodělávanou nástavbu, a protože se šetřilo, nechala se místo hliníku udělat z levnější, ale těžší oceli. 

Dobrodružství s osmdesáti koňmi

A nekoupil se elektrický naviják. A protože jiný podvozek zrovna nebyl, použil se ten s krátkým rozvorem. Vzniklo monstrum s vysokou a těžkou nástavbou, trčící daleko za zadní nápravu a užitečnou hmotností kolem 900 kg, takže legálně mohlo vozit tak nanejvýš fiesty či favority. Zákony ovšem tehdy nikdo moc neřešil, takže se často naložila i bezmála dvoutunová dodávka. Samozřejmě chybělo turbo, pod kapotou ržálo 80 bujných koní.

To tehdy tolik nevadilo, dodávky ještě nemívaly 150 koní a nesloužily k ukájení agresivních pudů mladých kurýrů, ovšem dálkové trasy se jezdily s naloženým podvalníkem a na dálnici s pětiapůltunovou soupravou by se pár hříbat navíc hodilo. Pověstná byla zejména členitá D5 mezi Plzní a hranicemi. V obou směrech. Jedním se supělo na trojku s očima upřenýma na teploměr vody, druhým se letělo, co to dalo, protože času byl věčný nedostatek a lidé na obou koncích trasy v noci (na rozdíl od nás) spali. 

Jednou jsem na tachografovém kolečku našel s plně naloženou soupravou záznam, že jsem jel skoro sto padesát. A v bazaru zjistil, že chybí jedna ze dvou nájezdových ližin na vleku. Naštěstí se ukázalo, že upadla kvůli výrobní vadě, takže jsem novou nemusel kupovat ze svého. Ovšem představa auta či nedejbože motorky, které se uprostřed kalné noci setkají na dálnici s ležícím či dokonce ještě letícím padesátikilovým dvoumetrovým železem, mě strašila ještě dlouho poté.

Pracovní dny byly rozmanité, ale vždy vyplněné horečnou činností. V pracovní době v bazaru prodávat auta, a když zrovna nepřišli zákazníci, tak se o ně také starat. Protože areálem procházela tehdy ještě funkční železniční vlečka, jednou se přijel pán podívat na pěkného formana lokomotivou. Normálně ji u plotu zaparkoval, zhasl motor, zamkl a už byl u nás obhlížet. 

Ve čtyři odpoledne dorazil čerstvě vyspalý šéf plný energie a nápadů, co bychom měli dělat večer. Rozdal úkoly, a když se zavřela brána bazaru, nasedlo se do odtahovek. Návrat v jednu ráno byl zpravidla úspěch, občas jsme za volantem vídali i svítání a po dvou hodinách neklidného spánku zase stáli na place. Tehdy se ve velkém dovážela auta ze západní Evropy, objednané velké transportéry je však složily na hranicích, odkud je dostat byl náš boj. 

Auta se clila až v Praze, takže s odtahovkou do fronty k celnici v Jankovcově ulici (už tam dávno není) a přesvědčit celníka, že jsme auta opravdu koupili takhle lacino a nejde o podvodný nákup na tzv. „nízkou“. Většinou se to nakonec podařilo, na rozdíl od registru v Průběžné, kde se dělaly dovozy a automaticky se přidávalo ke každé žádosti 10 tisíc bokem. Tam se čekalo před vjezdem od předchozího večera, protože brali za den jen 12 aut a kdo přijel třináctý, byť třeba v deset večer, měl prostě smůlu. 

Čekající posádky zpočátku nocovaly přímo v autech na chodníku před vjezdem (široko daleko nestál žádný obytný dům a v noci tam nikdo nechodil), případně trávily dlouhou chvíli v nedaleké nálevně. Později se vžil systém pořadníků na dobré slovo (i mezi autohandlíři tehdy panovala jakási čest), takže i řidič odtahovky měl šanci vyspat se pár hodin doma, pokud tedy bydlel v Praze.

Rituály

Někdy se na svozy vyjíždělo už ráno, a to byl malý rituál. Nastartovaly se odtahovky a nechávaly půl hodiny vrčet, zároveň se startovala všechna auta na place, která toho byla schopná. Za příhodných povětrnostních podmínek jsme takto zahalili celý blok do šedavého dýmu. Zejména studený Španěl uměl vytvořit solidní mlhovou clonu. 

Vypily se dvě kávy smrťáky, převzaly se papíry a případně klíče od aut, zkontrolovala se výbava a vyrazilo se. Ducato jen zaskakovalo, ale občas také vyrazilo. Kdo jej vyfasoval, sice si za volantem zažil své, ale v cíli si užíval elektrického navijáku a někdy i oranžových majáků, které Transit rovněž neměl. Natáhnout nenastartovatelnou dodávku ručním navijákem totiž byla celkem ohavná, zhruba dvacetiminutová dřina, zpestřená nutností neustále vyskakovat do nakládaného vozidla a volantem korigovat jeho směr, pokud na to člověk byl sám a to většinou byl.

Na soupravu mi stačil řidičák B+E. Éčko šlo až do roku 1999 získat bez autoškoly za padesátikorunový kolek, pokud měl člověk aspoň rok béčko. 

V autě jsem de facto bydlel, kromě občasného přespání se v kabině odehrávalo veškeré stravování, základní hygiena i kancelářské úkony. Zároveň řídit, jíst a přitom zvednout šéfovi telefon, takže se volant přidržoval stehnem, bylo rovněž normální. Delší výlety byly vlastně docela zábavné, aspoň tedy zpočátku. Člověk poznal nová místa a zajímavé lidi, naučil se velice dobře couvat s přívěsem (žádné parkovací asistenty, jen zrcátka a odhad) a spoléhat sám na sebe.

Drobné poruchy se řešily přímo na silnici, stejně jako menší administrativní úkony. On ve tři ráno uprostřed tachovských hvozdů (kudy jsem často projížděl) stejně nebyl k dispozici nikdo, kdo by pomohl. Jen se občas přišel zblízka podívat divočák. Jednou mi v časných ranních hodinách zastoupila cestu bachyně se stádem selátek. Zastavil jsem pár metrů od ní, svítila na mě očima a zjevně byla připravená zaútočit. Odešla, až když jsem přijal porážku tím, že jsem kousek couvl a zhasl potkávačky.

Samozřejmostí byla hmotná zodpovědnost a jistá dávka asertivity, nutná nejen k jednání s výše zmíněnými celníky, ale i špeditéry, nejrůznějšími vrátnými a hlídači, které jsme často budili hluboko v noci, že si jedeme pro ta auta, která jsme si měli vyzvednout o čtyři hodiny dříve, jenže šéf cestou vymyslel logistický zlepšovák, který nás odklonil od původní trasy o pár set kilometrů.

Za volantem

Před každou cestou se dělalo kolečko. Kontrolovalo se pořádné připevnění převážených aut (od doby, kdy se mi na D1 rozhoupal velký transit bez motoru na krátkém vleku, tzn. s těžištěm vzadu tolik, že málem spadl na bok, jsem si dával obzvlášť pozor), upevnění ližin, funkčnost elektriky, připojení vleku, úplnost výbavy (rukavice, pití, náhradní kurty, baterka, nářadí atd.). V každém autě byla baseballová pálka či jiný příhodný nástroj, občas jsme totiž vozili nezvyklé sumy peněz. Naštěstí nikdy nepřišla ke slovu, jinak bychom asi museli vozit střelnou zbraň, k čemuž nás šéf beztak nutil.

Samozřejmě se kontrolovala i technika, která to celkem potřebovala; odtahovky totiž najížděly více než 100 000 km ročně a bylo to na nich při neustálém šetření na údržbě znát. Takže aspoň gumy, stav oleje (tedy do doby, než jednoho dne zmizela spodní část dlouhé měrky kdesi v útrobách motoru Transitu a už se nikdy neobjevila) a pár dalších úkonů. Pak zahřát, poslechnout si pár šéfových historek (míval kolem čtvrté odpolední, kdy byl zhruba hodinu po vstávání, skvělou náladu) a vyjet.

Provoz tehdy naštěstí nebyl tak agresivní, takže pomalá a kymácející se souprava naštěstí nepřiváděla okolní řidiče do takového varu. Na dálnicích jsem jezdil v pravém pruhu mezi kamiony, problém byl v tom, že jsem byl ve stoupáních pomalejší než ony. Tak jsem se naučil s nimi koexistovat, například bliknout předjíždějícímu tiráku, že už se přede mne může zařadit, a také děkovat po náklaďákovsku, tedy rychlým vystřídáním levého a pravého blikače. 

A od té doby se s nimi cítím trochu souzněný, často to totiž byl právě řidič velké soupravy, který mi umožnil předjet supící LIAZku, ještě pomalejší než jsem byl já, tím, že se za mnou zařadil o pruh vlevo, pak mě bliknutím pustil a já mohl v klidu předjet, abych po návratu do pravého pruhu zase já jemu ukázal po předjetí. Jestli mě to něco naučilo, tak že jediná cesta, jak koexistovat s kamiony, je vzájemná tolerance.

Ta mívala na krajíčku u hranic, protože v předschengenských dobách stávaly před přechody několikakilometrové kolony čekajících kamionů. A občas se některý z jejich řidičů, zpravidla z nějaké země na jihovýchod od Česka, rozhodl, že když nejede on, nepojede nikdo a zastavil i levý pruh tak, že si do něj najel. Několikrát mi také přistály na čelním skle různé vržené předměty, protože si čekající šoféři mysleli, že jedu stejně jako oni na kamionovou celnici a pokouším se je předběhnout.

Furt ve střehu

Při jízdě bylo třeba si hlídat spoustu věcí, o nichž řidiči osobáku ani nevědí. Počínaje samozřejmě kolečkem v tachografu (které tehdy stejně u nás žádný orgán nikdy nechtěl vidět) přes výšku (vysoký transit naložený metr nad zemí už se pod některé nižší mosty nevešel) až po boční vítr, který dokázal se soupravou udělat velmi nepěkné věci. Když jsem v pozdějších fázích přesedlal do Iveca Turbo Daily, které sice mělo přeplňovaný motor, takže kopce konečně přestaly být noční můrou, jenže také skoro třímetrový zadní převis, který každé zavlnění od bočního větru pákou změnil v pořádný rozkmit soupravy; jednou mi na D1 kvůli tomu málem spadl vysoký dlouhý Transit z vleku. 

Několikrát během jízdy nebylo na škodu překontrolovat upevnění převážených aut a připojení vleku. Ten bylo záhodno mít i zamčený, kolegovi takto před motorestem odpojili a ukradli vlek, zatímco uvnitř večeřel. Se svým Transitem jsem si také musel dávat pozor na ostré terénní zlomy, jednou jsem zůstal takto viset za tažné zařízení a přední kola. Pomoct jsem si musel heverem a trochou odvahy. Na škodu také nebylo si najíždět; kola vleku se snadno prorazila o hranu obrubníku.

Vydržel jsem to dva roky, pak jsem prchl. Tam mě čekala pravidelná pracovní doba, klimatizovaná kancelář a proti předchozímu zaměstnání téměř pohádková výplata. A co mi to zanechalo? Kromě zřejmě doživotních problémů se spánkem a ztráty iluzí o světě autíčkářů (do něhož jsem se pak časem stejně vrátil, z jiné strany) také zvyk vyplňovat pracovní dobu prací a nikoliv jejím předstíráním, schopnost si pomoct v nouzi a také spoustu vzpomínek lepších i horších.

Autoři:
  • Nejčtenější

VIDEO: Lidé omylem kupují dálniční známku někomu jinému. Chybu nejde vrátit

Na letošní rok si lidé musí poprvé kupovat elektronickou dálniční známku. Některým se ale povede dvakrát napsat špatně...

Malý stěhovák pro rodinu. Měřili jsme, který kombík je ten nejlepší

Premium Ve velkém testu jsme srovnali tři kompaktní kombíky, které mohou být alternativou populární octavie. Navíc nejsou tak...

Šetříte přírodu a CO2? Zapomeňte na sdílenou elektrokoloběžku, jeďte autem

Uhlíková stopa využívání sdílených elektrokoloběžek je podobná, jako když jedou alespoň tři lidé autem. Ukázala to...

V Alpách shořely unikáty. Podívejte se na poklady muzea, včetně jaw a laurinky

V pondělí v noci propukl požár v prestižním rakouském muzeu motocyklových veteránů Top Mountain Crosspoint. Nádherná...

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

VIDEO: Škoda už testuje novou Fabii v provozu

Letošek je pro Škodu rokem nové Fabie. Čtvrtá generace jednoho ze stěžejních modelů značky je postavená, nyní najíždí...

Poslali jste životopis a marně čekáte na reakci. Proč jiným odpovědí, ale vám ne

Premium Jak žádají o práci bílé límečky a jak ty modré? Na koho nasazují personalisté robota? A proč se zájemcům o práci z...

Malý stěhovák pro rodinu. Měřili jsme, který kombík je ten nejlepší

Premium Ve velkém testu jsme srovnali tři kompaktní kombíky, které mohou být alternativou populární octavie. Navíc nejsou tak...

Jak bude za času Vodnáře? Býci se dočkají lásky, dařit se bude Pannám

Premium Vládu na nebi si jednotlivá znamení zvěrokruhu předávají podle toho, jak do nich vstupuje Slunce, což bývá vždy kolem...

  • Další z rubriky

Renaulution: zisk přivezou Lada s Dacií, elektromobily a aktualizace ojetin

Renault odhaluje plány na příští roky pod novým šéfem. Firma sdružující značky Renault, Dacia, Lada a Alpine se chce...

Zimní tragédie zvaná autobaterie. Neničte ji a nabíjejte

Traduje se, že zima je obdobím, ve kterém autobaterie trpí. Přichází mrazivé dny, meteorologové slibují v noci i...

Malý stěhovák pro rodinu. Měřili jsme, který kombík je ten nejlepší

Premium Ve velkém testu jsme srovnali tři kompaktní kombíky, které mohou být alternativou populární octavie. Navíc nejsou tak...

V Alpách shořely unikáty. Podívejte se na poklady muzea, včetně jaw a laurinky

V pondělí v noci propukl požár v prestižním rakouském muzeu motocyklových veteránů Top Mountain Crosspoint. Nádherná...

Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!

Vytetovaná sexuální instrukce zaráží i mého gynekologa, líčila dívka

Nesedí k ní, ale onen vulgární sexuální povel má na podbřišku opravdu vytetovaný. Vznikl jako rozpustilá, hrdá,...

Analytik: Evropa byla od blackoutu setiny. Bez ČR by to Rakousko nezvládlo

8. leden 2021 se mohl stát skutečným „černým dnem”. Evropě totiž hrozil blackout, tedy masivní výpadek dodávek...

Dalibor Janda leží ve vážném stavu v nemocnici na koronární jednotce

Dalibor Janda (67) byl hospitalizován v pražské Fakultní nemocnici Královské Vinohrady. Zpěvák leží ve vážném stavu na...

Žiji s manželem v polyamorii. Jen o sex nejde, říká Těžká z dokumentu V síti

Terezu Těžkou (25) znají diváci jako jednu z hlavních představitelek náctiletých dívek v dokumentu o sexuálních...

Hráč vytvořil v Minecraftu Everest v měřítku 1:1, na vrchol lezl čtyři hodiny

S využitím skutečných geografických dat vytvořil streamer G0ularte virtuální kopii nejvyšší hory na Zemi a poté vylezl...