„Fotka, se kterou v soutěži vyhrál, je dokonalá ve všech směrech. Obdivuhodná. Zázračná. Kdyby to měl Standa zopakovat, už nikdy by to asi nedokázal. Byla zima, pršelo, musely se mu třást ruce. Ke všemu měl naprosto nevhodný foťák. Je až nepochopitelné, že mu to vyšlo takhle ostře,“ vypráví Jiří Koliš, jeden z nejrespektovanějších sportovních fotografů v zemi.
Brankář a voda! Co pro vás ten snímek znamená?
Jak jste řekl ten název? To jsem v životě neslyšel. Ta fotka se přece jmenuje Brankář v dešti. Nebo ne?
A není to jedno?
Aspoň vidíte, že důležitý je obrázek, ne slova.
Je to umění?
Jsem přesvědčený, že nikdo z nás se neprobouzí s tím, že bude přes den dělat umění. A fotograf už vůbec ne. Ani umělecký fotograf – a teď mě klidně kamenujte – necvaká spoušť s tím, aby visel někde v galerii. Chce svoji práci nějak udělat, podle sebe, podle svých představ a nejlepších úmyslů. Jestli to pak někdo, někdy a nějak zařadí mezi umělecká díla, je jen subjektivní hodnocení a shoda náhod.
Ale tehdy na Spartě přece umění vzniklo. Promočený fotbalový brankář Čtvrtníček kráčí pro balon, který leží v kaluži na škvárové atletické dráze. Padají na něj provazy deště, hotová průtrž. Za ním se choulí diváci pod deštníky a všechno je tak průzračné, působivé.
Abych řekl, že je to umění? To jste na špatné adrese, protože totéž bych mohl tvrdit o tisícovkách fotek, ať jsou reportážní nebo dokumentární. Ostatně každý to může vnímat jinak, podle své vlastní intimity. Víte, dneska člověk nevidí rozdíl mezi obrazem a obrázkem, což je totální blbost lidstva. Některé fotky můžete považovat za naprosto dokonalé, přitom jsou vytvořené jen díky technice. Otázkou je, jak se pravda ve fotografii vnímá. Třeba tady, koukejte na fotku Tibora Hontyho (rozsvěcuje prostřední ze tří monitorů, které má před sebou). Jeden z nejslavnějších snímků vůbec, jmenuje se Padl v posledních vteřinách.
Znám. Na samém konci druhé světové války, důstojník v rakvi a nad ním smutek.
Jenže on padl dva dny před tím. A původní negativ byl s prominutím mazanice. Nicméně každý fotograf má právo z toho udělat svébytný obraz. Honty fotku postupně upravoval, udělal výřez, měnil kontrast… Z mého pohledu vznikla dokonalost. A ať klidně lidé, kteří nikdy nebyli v temné fotokomoře, dál svolávají kongresy, na kterých křičí, že je to špatně.
Dnes bude vlákno o jedné slavné fotografii a jejím historickém pozadí plném paradoxů. 10. 5. 1945 zachytil vynikající, původem slovenský fotograf Tibor Honty scénu pohřbu padlého rudoarmějce do provizorního hrobu na tehdejším náměstí Na Rejdišti před Rudolfinem. https://t.co/u6ZOAVfnG8
Jaká je tedy pravda Terebovy fotografie, která vyhrála World Press Photo?
Koukněte se na originální negativ (rozsvěcuje druhý z monitorů, ten vlevo). Výřez ještě žádný nevidíte, kontrast jakbysmet. Brankář Čtvrtníček je upozaděný, za ním je rozmazaná tribuna. Proč? Protože Standa původně fotil jenom míč.
Jak to víte?
Protože mi to vyprávěl. Potřeboval jsem vědět, jak to vzniklo. Víte, já byl hokejový brankář.
Aha, proto máte na stěně pověšenou starou masku, ve které jste chytal, brusli od vašeho přítele Dominika Haška a foťák, který jste používal při zlatém Naganu.
Kromě chytání mě fascinovalo focení, které jsem pak vystudoval na FAMU. Takže už v devítce, to mi bylo čtrnáct, jsem nadrzo zašel za panem Terebou, který prakticky celý život pracoval pro deník Večerní Praha: Když nebudu dobrý v hokeji, co mám udělat, abych fotil jako vy?
Učil jste se od nejlepšího.
Když se mu povedlo udělat fotku roku, bylo mu dvacet a ještě neměl ani smlouvu redakčního fotografa. Protože nikdy nebyl líný - pro mě absolutní vzor pracovitosti, objížděl hlavně o víkendech dostihy, hokeje, volejbal, basket, divokou vodu. A taky fotbal.
Stanislav Tereba býval fotoreportérem deníku Večerní Praha a osobním fotografem Karla Gotta.
A jsme na Spartě. Začátek dubna osmapadesát.
Jeden z nejstudenějších dní v měsíci, ani pět stupňů nebylo. Zatímco pět dalších fotografů se na konci prvního poločasu zvedlo ze svých rozkládacích rybářských stoliček a prchalo se schovat před deštěm, on zůstal. Byla to pro něj rutina: neztratit ani vteřinu! Mimochodem, Sparta – tehdy za bolševika Spartak Praha Sokolovo – určitě nehrála s Červenou hvězdou Bratislava, jak se mylně uvádí.
Až na takových detailech si dáváte záležet, když teď sepisujete knižní vzpomínky?
Pravda je jen jedna. A Sparta tehdy na jaře prostě s Červenou hvězdou doma nehrála. Ač to není na sto procent, mělo by se jednat o výhru 3:1 nad Hradcem Králové. Pro fotku to důležité není, pro její příběh ano. Odbočím, můžu?
Jak je libo.
Zhruba před 200 lety se narodil nesmírně uznávaný francouzský fotograf Gaspárd-Félix Tournachon, známý pod přezdívkou Nadar. V prakticky každé encyklopedii najdete jeho fotky z upoutaného balonu, čili vůbec první letecké snímky v historii. Když mu bylo osmdesát, napsal autobiografii, kde to všechno líčil.
A?
A já nesouhlasím, ačkoli se mi to strašně líbilo. Čtyři roky jsem studoval chemickou průmyslovku, tak tuším, že to bylo jinak. Nadar tvrdil, že v upoutaném balonu naplněném vodíkem, který ho vynesl k nebi, měl velký fotopřístroj. Jenže mokrý kolodiový proces byl nesmírně pracný a časově náročný, to si ani neumíte představit. V minimálním světle si musíte vlhký negativ nejen připravit, pak naexponovat, ale v tomhle mokrém stavu nutně i vyvolat. Jakmile to uschne, nikdy nic nevyvoláte.
Tajemný důkaz o Maradonově podvodu. Kdo vyfotil Boží ruku a kdo z ní zbohatl? |
Jako nefotograf se trochu ztrácím.
Nadar popisuje, jak si v koši balonu zřídil fotokomoru, přesto měl dva roky negativ prázdný. Vysvětloval to tím, že mu shora na přístroj kapal sirovodík a všechno ničil. Houby s octem, chemický nesmysl. Bůh ví, proč to tvrdil, snad se chtěl vyhýbat daním, když ho létání stálo majlant.
A můžeme se vrátit do jara 1958?
Řekne vám něco přístroj Praktisix s objektivem Sonnar 2,8/180 mm a film Orwo NP 27? Pro laiky to můžu přeložit: Standa prostě držel foťák, který byl pro sport totálně nevhodný. Výbava z Východního Německa.
Kde udělali soudruzi z NDR chybu?
Vlastně všude. Technicky byl foťák špatný a o něco méně tak svitkový film. Políčko negativu mělo šestkrát šest centimetrů, takže na film se vešlo dvanáct okének. Ale často se konce políček dotýkaly nebo překrývaly. To byla šílenost.
Trojnásobná olympijská vítězka Věra Čáslavská pózuje fotografům po příletu z her v Tokiu (19. listopadu 1964). Jedním z fotoreportérů byl i Stanislav Tereba (na snímku).
Budu dělat, že rozumím.
Ani velká závěrka nechodila rovnoměrně. A navrch to zpoždění! Zmáčkl spoušť, nejdřív se sklápělo velké zrcadlo a teprve pak se otevřela závěrka. Panebože, to jste musel zmáčknout o desetinu vteřiny dřív a pak doufat. Tohle byl foťák pro Saudka, který si v ateliéru postavil holku ke zdi a řekl: Nehýbat se!
Kolik stál?
Pár tisíc, zatímco dnes se vybavení sportovního fotografa nevejde pod milion. Jenže Standa uměl zázraky a jeden se mu povedl tenkrát. Protože byla temná obloha, odclonil objektiv a nastavil jednu patnáctinu vteřiny.
A to jde udržet v ruce? Nesměl se hnout ani o milimetr.
Snad kdybyste měl foťák na stativu a svítilo slunce, dalo by se zaostřit přesně. I tak to ale Standa dokázal. Zaostřil totiž na balon, který se válel v kaluži. Sklopil dolů před matnici lupu, koukal zblízka do té šachty, zaostřil... Teprve pak zkontroloval, jestli se mu scéna líbí, a cvak. Z pohledu reportážní fotky uběhlo nekonečně času.
Počkat, takže Tereba vyblejsknul míč a brankář Čtvrtníček se mu do toho jenom přimotal?
Do prvního záběru ne! Standa začal převíjet páčkou film, i to šlo dost ztěžka. A do toho z pravé strany přicházel gólman Sparty. Cvak! To je ten nejslavnější obrázek. Stejně zaostřený, se stejnou expozicí. Nádherná kompozice. Dokonalá souhra. Bylo mu dvacet a aniž by to věděl, prožíval vrchol kariéry.
Pravda fotografie podle Jiřího Koliše Sportovní fotograf Jiří Koliš na snímku z roku 2018 Jako kdysi Saturnin založil takzvanou Kancelář pro uvádění románových příběhů na pravou míru, Jiří Koliš tvoří Staré pověsti fotografické, ve kterých vysvětluje, že ne všechno, co se o slavných fotografiích traduje, je pravda. Aktuální píše čtvrtý díl, kde mimo jiné vzpomíná na kolegu Stanislava Terebu: „Nebylo mi ještě ani patnáct, když jsem si řekl, že toho slavného fotoreportéra musím poznat osobně. Samozřejmě tehdy pro mě nebyl žádným Standou. Byl Panem Terebou! Když jsem za ním přišel prvně, musel jsem překonat těžkou překážku. Ve vstupní průchozí hale budovy Na Poříčí zvané Rudé právo dveře na dvůr neohroženě hájil starší člověk v černé uniformě s koženým opaskem. Vzadu na něm mu viselo i pouzdro s pistolí. Na hlavě měl placatou čepici s černým štítkem, nad kterým zářila rudá hvězda. Na rukávu měl i jakousi červenou pásku, která ho asi zmocňovala k přísné kontrole každého příchozího. Rázně mě zastavil: „Kampak mladej?“ A natáhl ke mně tu opáskovanou ruku: „Občanskej průkaz!“ Vysvětloval jsem mu, že ho ještě nemám (to byla pravda) a že na mě čeká pan Tereba, což pravda nebyla. Ten o mně neměl tušení. Ale asi nám to první setkání bylo souzeno. Byl jsem do přísně střeženého prostoru vpuštěn, nasměrován ke správnému schodišti a ve druhém patře jsem našel i patřičné dveře. A za nimi, světe div se, byl to odpoledne opravdu ten nejslavnější ze slavných českých fotoreportérů! Až později jsem měl poznat, že fotoreportéři se za stoly svých pracoven vyskytují jen zřídka. Řekl jsem mu, že jestli se nestanu hokejovým brankářem, chci fotit jako on. Ať mi poradí, co pro to mám udělat.“ |
Konec příběhu?
Teprve polovina. Druhá fáze nastala, když to šel vyvolat do fotokomory. Zmíněný film NP 27 měl nejvyšší citlivost, která se u nás dala pořídit. Standa si řekl, že film takzvaně převolá, aby získal citlivost větší, jenže svůj odhad přehnal. Obrázek vyvolával ve vývojce Atomal, kterou ohřál na pětadvacet stupňů Celsia. A nechal to tam nějakých deset minut, takže příliš dlouho.
Nezlobte se, teď jste se u povídání skoro až rozněžnil.
Protože jsem si vzpomněl, jak jsem se sám učil vyvolávat filmy. To je mechanická věc a zároveň řemeslo. Člověk se učí jedině praxí. Buď v úplné tmě nebo se zavřenýma očima, aby získal dokonalý grif. Standa mi vyprávěl příběh, jak on sám začínal. Když poprvé vyvolával film v černé fotokomoře, pečlivě se nachystal, zavřel oči, udělal všechno správně po paměti, otevřel oči a vyděsil se.
Proč?
Protože měl rozsvíceno, takže film byl v háji. My profíci máme jednu zásadu: vždycky odevzdat fotku. I když se vám třesou ruce a venku je psí počasí. A Standa v tom byl tuplovaně poctivý. Prakticky každý den vstával před šestou, aby udělal fotku, kterou mohl do osmi odevzdat do redakce.
Abychom osvětlili, Večerní Praha byl uznávaný deník, který měl uzávěrku v osm ráno. A v poledne už se prodával v ulicích.
A Standa lítal po Praze a hledal motivy. Jak se mění tramvajové koleje, ženy kráčejí na ranní směnu, rozváží se pečivo. Ale sport fotil nejradši.
Raději než svého kamaráda Karla Gotta?
O tom nepochybujte. Sport byla jeho celoživotní vášeň. Však jeho rodiče byli špičkoví hráči ping-pongu. Reportážní fotka ze sportu je prostě jiná. Autentická, nedá se naaranžovat, zfixlovat. Válečná a sportovní fotografie je vrcholem našeho řemesla.
Dvorní fotograf Karla Gotta: Ivana mě neměla ráda, nevím, co jsem jí udělal |
Pane Koliši, abychom nezamluvili tu druhou polovinu fotopříběhu.
Standa fotku vyvolal, ustálil, vypral. Spatřil převolaný negativ, který se ale naštěstí dá červenou krevní solí zeslabit. Prostě řemeslo, chemie. Nicméně Standa byl nakrklý, že v komoře všechno zbytečně pokazil. Ano, fotka vznikla, jen ještě nebyla nic moc.
Až tak?
Příběh vyvrcholil na konci roku, kdy za ním přišel František Holubovský, kolega z Lidové demokracie, jestli by mu nenazvětšil fotografii, kterou by rád poslal do Haagu na soutěž. Standa pod rukou sehnal nejvhodnější papír velkého formátu, udělal zvětšeninu a jako odměnu dostal od Františka originální pozvánku na výstavu: Vyber něco svého a pošleme to tam spolu.
Vybral prokřehlého brankáře v kaluži?
Ne, nejdřív hokejový bodyček, o kterém byl přesvědčený, že je špičkový. Víte, se všemi fotografy je to stejné. Jakmile uděláme sto zmáčknutí, minimálně u jednoho máme pocit, že jsme trefili div světa: ideální objektiv, ideální místo, ideální nastavení, ideální čas. To bude bingo! Teď už je technika úplně jiná, za pár vteřin vidíte výsledek. Dřív to bylo těšení. Jako na nejkrásnější vánoční dárek. Ve vývojce jste měl pocit, že tohle tady ještě nebylo. Ustálíte, vyperete, vyleštíte, a pak si zpravidla přiznáte: Pro noviny to stačí, na nějakou soutěž bída.
Jen v trenýrkách, ale vysoko nade všemi. Co vyčtete z nejslavnější Pelého fotky? |
A pak jsou výjimky.
Standa si zvětšil bodyček a viděl, že to není ono. Vzpomněl si na brankáře Čtvrtníčka. Fotku zvětšil, nechal v redakci orazítkovat přihlášku na soutěž, zabalil a odnesl na celnici. Dneska v dokumentárních fotkách soutěží i snímky z mobilů prakticky od kohokoliv. Tehdy takovou kvalitu zvládli snad jen opravdoví profesionálové.
Proč vlastně sportovní fotky nevyhrávají hlavní cenu, když jsou tak působivé?
Protože násilí, hrůz, slz a neštěstí je všude kolem nás tolik, že se sportovní romantika přestala vnímat. Přitom hned první vítěz World Press Photo z pětapadesátého fotil na mistrovství světa v motokrosu.
Konkrétně nebezpečný pád.
Ale sport. Krásný sport.
Photo of the Day | The first ever World Press Photo of the Year, by Mogens von Haven in 1955, of a competitor tumbling off his motorcycle during the Motorcross World Championship at the Volk Mølle race course: https://t.co/Hpq8V05mtF https://t.co/v2gcYSc7mx
Kdybyste v porotě seděl vy, což se ostatně při fotografických soutěžích děje, vyhrál by Stanislav Tereba?
Popravdě nevím. Abyste pochopil, v pětasedmdesátém vyhrál kolega Mirek Martinovský sportovní kategorii na World Press Photu se skvělým snímkem mladého skokana do dálky. Atlet dopadne do doskočiště, rozčísne písek a zůstanou mu vidět jenom ruce. Jenže když stejnou fotku poslal na Interpressfoto, nedostal jediný hlas. Šéfka poroty totiž pocházela ze Sovětského svazu a jakmile tu fotku uviděla, vykřikla: To mě děsí! Prý jí to připomínalo dětské ruce u ostnatých drátů koncentračních táborů…
Tereba hlavní cenu získal. Co mu to mu přineslo?
Koukejte! Ukážu vám, co přebíral za odměnu – švédský fotoaparát Hasselblad. Tehdy ho v Československu neměla žádná redakce a dost možná ani žádný člověk. Dodnes má rodina ještě i vítěznou sošku.
Co uznání v branži?
To bylo veliké a zasloužené. Chodily mu pozvánky na soutěžní přehlídky z celého světa. Kurátoři výstav se mohli přetrhnout, aby Terebu získali. Minimálně jeho fotky, z čehož byly zajímavé i honoráře. Bohužel nás tu všechny drželi za železnou oponou, tak nikdy nemohl zúročit svůj talent.
To by znamenalo?
Kdyby si ho kupříkladu najala velká světová agentura nebo renomovaný časopis ve stylu Sports Illustrated, aby pro ně fotografoval olympiádu. Prostě aby ten nejlepší fotil pro nejlepší to nejlepší. Jsem přesvědčený, že Standa by na to v té době měl.
Psal se rok 1994 a na zápase tenistů na French Open nechyběl český sportovní fotograf Jiří Koliš.
Hlavní rada, kterou vám dal?
Nenech se znechutit! Musíš fotit dál! Já chtěl vždycky fotit sportovní tématiku, čili ideální byl Československý sport nebo časopis Stadión. Pamatujete?
Jak by ne. Po tátovi, který Stadión poctivě odebíral, jsem zdědil prakticky všechna čísla.
Jenže mě nejprve oslovil Sport. Pár dnů před tím, než jsem tam měl nastoupit, jsem ve fotokomoře zahlédl siluetu člověka, který pro tyhle noviny pracoval jako řidič. Vždyť vozil i mě. Ale já neměl rudou knížku, takže vyučený pokrývač dostal přednost, ačkoli netušil, jak se vyvolává fotka. V tu dobu mě zachránil Standa, který viděl, jak jsem kyselý: Hlavně se na to nevykašli!
A vy jste mu vykal?
No jistě, byl to Pan Tereba. Až o pár let později, kdy jsem si splnil svůj fotografický sen a nastoupil do Stadiónu, mi povídá: Už jsme kolegové, viď? Mám z tebe radost. Budeme si tykat, já jsem Standa.
Tereba jako jeden z mála vyfotil zlatou Panenkovu penaltu v Bělehradě nebo hokejového brankáře Mikoláše nad hlavami spoluhráčů na mistrovství světa 1961. Proč vy už vlastně v sedmdesáti na velké sportovní akce nejezdíte?
Už na to nemám energii. Za zimní olympiádou 2014 v Soči jsem udělal tečku. Stačila chvíle, která mi potvrdila, ať se uklidím. Z večerních skoků na lyžích, které zpravidla končí kolem půlnoci, jsem se plahočil k autobusu. První nepřijel, druhý taky, do třetího se nahňácala hromada kolegů. Všichni těžké objektivy na ramenou, foťáky, prostě děsný nával, ve kterém jsem si dost dobře uvědomoval, že musím za pár hodin vstávat, abych se včas dostal na závody běžkařů.
Protože co nenafotíte, to nemáte.
Přesně. Jak jsem se v autobuse držel madla, povídá mi krásná mladá kolegyně pode mnou: Nechcete si sednout? A nabídla mi místo. Sám určitě víte, že na tak exponovaných akcích se na bonton nehraje. Jste prostě sporťák a nezáleží, kolik je vám let. Ale tehdy jsem pochopil. Až jsem se v první chvíli naštval a nepoděkoval jsem jí: Nepotřebuju sedět! Každopádně to byla poslední kapka, abych se na to vyprdnul a přenechal to mladším.
Slavné fotografiePokračování seriálu iDNES.cz, který nabízí příběhy slavných zpravodajských fotografií – ať už vznikly na bojištích, při přírodních katastrofách, ve vesmíru nebo „jen“ zachycují lidské osudy. Už jsme psali: Vášnivý polibek v Paříži pošpinily soudy. Fotografovi zničil podzim života Otec legendy vyfotil v Moskvě okamžik národní extáze. Rusy uplácel čokoládou Válečné porno? Zmrzačil ji manžel, portrét měl obhájit boj s Tálibánem Boj za mír v posteli. Johna a Yoko vyfotil teenager s falešným průkazem Jen v trenýrkách, ale vysoko nade všemi. Co vyčtete z nejslavnější Pelého fotky? |
