„Nefotografuji život takový, jaký je. Fotografuji ho tak, jaký bych chtěl, aby byl,“ prohlásil jednou Robert Doisneau a krátce tak shrnul podstatu své práce. Z jeho černobílých snímků čiší smích, láska, přátelství, humor a rozjívenost dětských her.
Ty nejslavnější vznikly po druhé světové válce, kdy se Francie vzpamatovávala z hanby okupace a načínala svých „třicet slavných let“ prosperity. Doisneau nechtěl fotit poválečný lov na kolaboranty a ženy, kterým na ulicích holili hlavu za to, že za války spaly s německými vojáky. V pařížských ulicích radši fotil lidi na okraji společnosti, prostitutky a malé bezdomovce.
Na jaře 1950 dostal od časopisu Life zakázku, aby nafotil sérii na téma „milenci v Paříži“. Stydlivý třicátník nechtěl s fotoaparátem šmírovat skutečné milence a navíc se obával možné žaloby z narušení osobních práv. Oslovil proto v jedné kavárně líbající se pár studentů herectví a požádal je, jestli by mu nepomohli. Ona se jmenovala Françoise, on Jacques.
„Řekl nám, že jsme okouzlující, a zeptal se, jestli se můžeme znovu políbit před fotoaparátem. Nevadilo nám to. Byli jsme zvyklí se líbat. Dělali jsme to tehdy pořád a všude, bylo to skvělé,“ zavzpomínala po letech Françoise Bornetová. Mladý pár se tedy ruku v ruce vydal do ulic, flirtoval a Doisneau je pronásledoval se svou zrcadlovku Rolleiflex.
Nejlépe vyšla fotka pořízená před pařížskou radnicí na rohu rue du Renard a rue de Rivoli. Kolem pospíchají lhostejní Pařížané, na vozovce kvílí klaksony aut, návštěvníci kavárny lenivě louskají noviny. Pár milenců je však v jiném světě. Jako kdyby uprostřed polibku zamrzl v čase.
Jistě, z hlediska pravidel dokumentární fotografie to je tak trochu podvod. Nebyl to autentický okamžik jako v případě slavného polibku na Times Square, který Alfred Eisenstaedt zachytil při oslavách japonské kapitulace v srpnu 1945.
Válku ukončil polibek na Times Square. Ale kdo je tajemný námořník? |
Přesto z fotky dýchá podivuhodná síla: situace sice byla naaranžovaná, ale vášeň polibku nikoliv. „Autenticita v tomto případě nikoho nezajímá. City zachycené na té fotce jsou skutečné. Pravda spočívá v kráse a spontaneitě, které si spojujeme s duchem Francie a jejím hlavním městem,“ vysvětluje francouzská novinářka Agnès Poirierová.
 |
Fotka byla v červnu 1950 otištěna v nejslavnějším obrazovém magazínu všech dob, ale vzápětí zapadla. Ani autor ji nepovažoval za nijak výjimečnou. „Měl za to, že má dobrou kompozici, ale nic víc,“ uvedla pro BBC jedna z Doisneauových dcer, které se dnes starají o jeho rozsáhlý archiv asi 450 000 negativů.
Skutečné slávy se dočkala až počátkem 80. let, kdy jeden vydavatel přišel s návrhem vytisknout ji znovu ve velikosti plakátu. Doisneau to nepovažoval za nejlepší nápad, ale kolegové z fotoagentury Rapho ho přesvědčili o opaku. Následoval úspěch, který nikdo nečekal ani v těch nejdivočejších snech.
Fotka se stala symbolem romantiky, již si především Američané tradičně spojují s městem na Seině. Byla to černobílá nostalgie po dobách před nástupem televize, kdy lidé žili naplno. Polibek před radnicí byl znovu a znovu reprodukován na pohlednicích, kalendářích, suvenýrech, sprchových závěsech a peřinách, objevil se i v reklamě na jedny aerolinky.
Jak poprvé vyfotili člověka. Postál u čištění bot a vstoupil do dějin |
A pak začaly problémy. Když byla fotka v roce 1988 znovu otištěna ve francouzském magazínu Télérama, přihlásilo se několik lidí s tím, že se na ní poznávají. Doisneau jim to nerozmlouval. Nechtěl jim kazit vzpomínky na mládí, i když věděl, že nejsou skutečné.
Byla to chyba. V roce 1993 ho zažalovali manželé Lavergneovi a dožadovali se po něm odškodnění 500 000 franků s tím, že je vyfotografoval bez jejich souhlasu. Byli povoláni soudní znalci, porovnávaly se obličejové rysy i kabáty vytažené ze starých kufrů na půdě. Osmdesátiletý fotograf nakonec musel u soudu přiznat, že fotka nebyla tak docela autentická, a zveřejnit skutečnou identitu modelů.
„Bylo to, jako by mi ukradli vzpomínky. A byly to rozkošné vzpomínky na mládí, příjemné a něžné,“ vzpomínala později na přelíčení Françoise Bornetová, která se po studiu divadelního herectví vrhla na výrobu vína. Vztah s Jacquesem byl v době soudu už dávnou minulostí, vydržel jen devět měsíců.
Žaloba Lavergneových byla po čtyřech letech zamítnuta. Jenže pak se na soudy obrátila i Bornetová, jež se dožadovala podílu na zisku z prodeje suvenýrů a plakátů. Ani ona neuspěla, ale nemuselo ji to mrzet. Signovanou kopii slavné fotky, kterou dostala na jaře 1950 od Roberta Doisneaua jako honorář, prodala v aukci za 155 000 eur. Zemřela na sklonku minulého roku ve věku třiadevadesáti let.
Vleklé soudy Doisneauovi jeho nejslavnější fotku nenávratně znechutily. „U soudu jsme vyhráli, ale tátu to hrozně ranilo. Odkryl se svět plný lží a to ho bolelo. Polibek mu zničil poslední léta života. Máma tehdy měla alzheimera a parkinsona. Myslím, že můžeme říci, že umřel zármutkem,“ uvedla před dvaceti lety pro Sunday Times Doisneauova dcera Anette.
Slavné fotografiePokračování seriálu iDNES.cz, který nabízí příběhy slavných zpravodajských fotografií – ať už vznikly na bojištích, při přírodních katastrofách, ve vesmíru nebo „jen“ zachycují lidské osudy. Již jsme psali: Otec legendy vyfotil v Moskvě okamžik národní extáze. Rusy uplácel čokoládou Válečné porno? Zmrzačil ji manžel, portrét měl obhájit boj s Tálibánem Boj za mír v posteli. Johna a Yoko vyfotil teenager s falešným průkazem Jen v trenýrkách, ale vysoko nade všemi. Co vyčtete z nejslavnější Pelého fotky? Jejich první vražda. Voyeur s foťákem povýšil špínu New Yorku na umění |
