Jak se s pandemií a mnohaměsíčním lockdownem vypořádaly tuzemské školy?
Pandemie covidu-19 ukázala, že jde distančně dělat opravdu leccos, a zavření škol vlastně akcelerovalo změny, které budou podle mě z dlouhodobé perspektivy nezbytné. Tahle situace přinesla i masivní investice státu do digitalizace a technického vybavení škol. Ukázalo se ovšem, že ne každý se s tím dokázal popasovat a mezi jednotlivými školami a jejich řediteli je až propastný rozdíl. Podle zpráv České školní inspekce, která provedla v tomto ohledu šetření, některá školská zařízení do digitálního světa v podstatě vůbec nevstoupila. Těch je podle zjištění asi stovka.
Jsou i takové případy, kdy se školákům sešity se zadáním úkolů nechávaly ležet u vchodu školy, jiné školy se nedostaly dál než k posílání e-mailů. To je tedy extrém, rozptyl úrovně digitalizace je však opravdu obrovský. Ani samotná online výuka, pokud se provádí ve starých kulisách, není řešením. Ukázalo se, že někteří sice využívali programy na dálkové připojení, sdílení dokumentů a spousty informačních kanálů, ovšem v této nové formě použili staré postupy i obsah.
Jak se asi děti socializují, když sedí osm hodin ve škole a šest hodin z toho v podstatě vůbec nepromluví, protože vykládá jenom učitel?