Podle výzkumníků naroste počet úzkostných diagnóz v souvislosti se stresem vlivem koronavirové nákazy. Proč úzkost vzniká? Kde se bere?
Úzkost je v podstatě civilizační choroba. Můžeme si to vysvětlit třeba tím, že život v civilizaci je sice pohodlný, ale také stresující, že jsme nuceni bojovat na jiných frontách, než tomu bylo dříve a nejsme na to dostatečně vybaveni. Nepřítel je jakoby skrytý, důvod znepokojení a obav není na první pohled patrný. Většinou tomu nevěnujeme příliš pozornosti a tak se vlastně nechráníme. Pak nám není dobře a nevíme z čeho.
Koronavirus v Česku |
Nevím, kteří výzkumníci tvrdí, že v souvislosti s koronavirovou nákazou vzroste počet úzkostných diagnóz. Nic takového jsem nikde nečetla a přijde mi to málo pravděpodobné. Kvůli koronaviru zažíváme něco jako válečný stav. Ve válce je nepřítel známý, což dává příležitost k vytváření strategií, spojenectví, k aktivizaci sil. Můžete mít strach z toho, jak to všechno dopadne, z toho jak nás to ovlivní, kdy to skončí a co bude potom, to ano, ale to není úzkost. Ve válce není pro úzkost prostor. Tam jde o přežití.
To, že počet úzkostí přibude, tvrdí Národní ústav duševního zdraví. Vy jste tedy nezaznamenala to, že by lidé byli v posledních týdnech více úzkostní?
Lidé jsou nešťastní, protože na ně dopadají důsledky vládních opatření, přicházejí o obživu, o sociální kontakty a další věci, které pro ně byly důležité. Jiní jsou naštvaní, píší sprostě na internet nebo žalují stát. Jsou i takoví, kteří si to užívají. A jsou samozřejmě i lidé, kteří na situaci reagují úzkostně, ale to jsou většinou takoví, kteří úzkostně reagují téměř na jakýkoli podnět. Tím nechci říct, že by psychická podpora pro lidi v této situaci nebyla důležitá. Naopak. Ale spíš proto, že mnozí jsou reálně v krizi. Krize je normální reakce na nenormální stav. Nedefinovala bych tedy problém nárůstem psychopatologie. To by bylo nefér.
Jak lidé přistupují k pandemii koronaviru?
Někdo to bere jako hrozbu, jiný jako příležitost, zjednodušeně řečeno. Tím nemám na mysli vychytrálky, kteří se na situaci snaží snadno vydělat. Ale lidé, kteří jsou schopni vidět v nezvyklé situaci příležitosti, jsou rozhodně ve výhodě. Každopádně jsou podstatně více imunní vůči rozvinutí úzkostných stavů a depresí. Není to tím, že by měl někdo výhodnější pozici a jiný ne. Je to prostě přístup k životu.
Všichni nemůžeme být aktivní
Vraťme se ještě k úzkostem, které mohou lidi trápit. Jaké může mít úzkost podoby?
Různě, u někoho je to tísnivý pocit bez zjevného důvodu, někdo má tlak na hrudi, jinému se špatně dýchá. Obvyklé je, že úzkost respektive panická ataka, se pojí s dalšími nepříjemnými tělesnými stavy, jako je pocit nevolnosti, jakoby na omdlení, polévání studeným potem, horkost nebo zimnice.
Olga Kunertová
|
Mají takové tělesné stavy nějaké vysvětlení?
Souvisí to s vyplavováním adrenalinu v těle. Ten připravuje naše tělo do akce, ale úzkost se dostavuje právě ve chvíli, když žádná akce není možná nebo k ní vlastně není důvod, typicky třeba v dopravních prostředcích. Pak nás tělo takto zrazuje, místo aby sloužilo.
Dá se stavům nějak předejít?
Většina našich pocitů a prožívání souvisí s přemýšlením. Tak, jak věcem rozumíme, tak na ně reagujeme. Takže pokud chceme úzkostným stavům předejít, stačí v podstatě jinak myslet, jinak se na situaci dívat. To se ale lehce řekne a hůř udělá.
Přesvědčování moc nefunguje. Zkuste fobíkovi v metru říct, že je to hloupost, aby se něčeho bál, že metro dojede do cíle více než v 90 procentech případů. Myslím, že moc úspěšný nebudete. A ani, když se vaše tvrzení potvrdí, neznamená to, že třeba příště to nebude jinak. Stojí za tím hlubší myšlenkové vzorce, naše skálopevná přesvědčení, způsoby, podle kterých jsme zvyklí vyhodnocovat svět kolem nás. A to není tak jednoduché odhalit, chce to chvíli bádání v psychoterapeutickém procesu. Bádání pak může pokračovat v jejich postupné zpochybňování. A to funguje.
Pokud na sobě člověk zpozoruje přicházející úzkostnou ataku, může tomu sám nějak zabránit?
Pomáhá relaxační trénink, ale ten nezajistíte, když už to na vás takzvaně jde. Bezprostředně v dané situaci pomáhá ideálně to, co jste se naučili předtím. Každý máme stav klidu a pohody spojený s nějakou asociací. Když to chvíli trénujeme, můžeme si skrz tuto asociaci stav klidu přivodit. Ale jak říkám, chce to trochu trénink.
Je to čas udělat životní inventuru, říká o koronavirové epidemii psychiatr |
Co když trénink nemáme?
Pak si zkuste si vzpomenout, jak většinou řešíte stresové situace. Někde se vrhne do práce, někdo naopak do pasivity. Někomu pomáhá něco dělat, prakticky cokoli, ideálně když to nějak souvisí s tím, co úzkost vyvolalo. To je důvod, proč tak mnoho lidí dneska šije roušky, nebo rozvíjí různé pomáhající aktivity.
Takže při šití roušek můžeme pomáhat také sami sobě?
Pomáháme i ostatním, ale také sami sobě. A tím to nesnižuji. To je přece skvělé. Není to ale pro každého. Někdo potřebuje zalézt někam do nory a počkat až to přejde, věřit, že se to nějak vyřeší. To taky není od věci. Všichni nemůžeme být aktivní. To bychom rouškami zasypali republiku a zase by pak byl problém s odpadem. To víte, něco za něco.
Práce se svaly a s dechem
Jak důležitá je práce s dechem? Jak by měl úzkostný člověk dýchat?
Ano, to radí většina krizových interventů. A mají pravdu. Když jde na vás úzkost, máte se začít soustředit na dech. Dýchat zhluboka, ale ne rychle. Tím byste si přivodili hyperventilační kolaps, nepříjemný stav, kdy máte křeče a změněný stav vědomí. Není to nebezpečné, ale nevypadá to hezky.
Osm hlavních kroků, jak si ulevit od úzkosti a nemít pocit, že umřete |
Proti úzkosti pomáhá i práce se svaly, jejich uvolňování a zatínání. Jak by to měl člověk udělat?
To je takzvaná Jacobsonova relaxace. Pro člověka, který není trénovaný, je těžké se jen tak na povel uvolnit, i když se v tu chvíli nic zásadního neděje. Když sval zatnete, třeba uděláte pěst, napětí stupňujete a pak povolíte, přijde uvolnění, ruka se vám prokrví a o to jde. Takto můžete postupně pracovat se všemi částmi vašeho těla.
Je vhodné se v tu chvíli snažit odvádět pozornost jiným směrem?
Zkuste říct úzkostnému člověku, aby myslel na něco jiného. Myslím, že nemusím zdůrazňovat, co vám pravděpodobně odpoví. Samozřejmě, že by mu to pomohlo, kdyby to dokázal. Jenže to prostě nejde. Čím víc se o to bude snažit, tím méně to půjde.
Jak to myslíte?
Když se ale budete snažit soustředit na projevy úzkosti, také vám to nepůjde. Toho využívá takzvaná paradoxní intervence. Zkuste dát člověku, který se bojí vejít do supermarketu úkol, aby pozorně sledoval, co dělá jeho tělo, jak reaguje, kdy to začne být nepříjemné, kdy se začne potit nebo se mu přestane dobře dýchat. A ono nic. Zázrak.
